Kahanova komise

Po důkladném čtyřměsíčním vyšetřováním zveřejnila komise 8. února 1983 svou zprávu. Při svém vyšetřování dospěla k závěru, že přímou odpovědnost nesou falangisté vedení Fadi Fremem, a že „ze strany izraelských elementů neexistoval úmysl poškodit nebojující obyvatele v táborech.“[4]

Ministr obrany Ariel Šaron byl podle závěrů komise shledán odpovědným „za přehlížení nebezpečí aktů pomsty a krveprolití ze strany falangistů proti obyvatelům v uprchlických táborech,“ a za to že „nepodnikl příslušná opatření, aby zabránil nebo omezil toto nebezpečí.“[4] Šaronova nedbalost v ochraně civilního obyvatelstva Bejrútu, který se dostal pod izraelskou kontrolu představovala nesplnění povinnosti, kterou byl jako ministr obrany pověřen, a bylo mu doporučeno, aby vyvodil osobní závěry za „nepřímou zodpovědnost“ za masakry.[5] Kdyby tak neučili doporučila závěrečná zpráva premiéru Menachemu Beginovi, aby „využil svého postavení k tomu, že přiměje ministra obrany k odstoupení.“[5]

Šaron nicméně rezignovat nehodlal a Begin se proti jeho propuštění postavil.[3] To vedlo k opětovným demonstracím, které volaly nejen po odstoupení Šarona, ale i po odstoupení premiéra a ministra zahraničních věcí Jicchaka Šamira. Na jednu z demonstrací zaútočil neznámý radikál, když do davu vhodil ruční granát, na následky jehož výbuchu zemřel záložní bojový důstojník a mírový aktivista Emil Grunzweig a dalších šest osob, včetně Avrahama Burga, syna ministra vnitra Josefa Burga, bylo zraněno. Po týdnu demonstrací byla oznámena Šaronova rezignace na post ministra obrany; Šaron však ve vládě setrval jako ministr bez portfeje.[3]

Komise ve své zprávě kritizovala náčelníka vojenské rozvědky Aman generála Jehošuu Saguie za to, že „zavíral oči a ucpával si uši před tím, co se jasně dělo uvnitř Sabry a Šatíly“[4] a doporučila jeho odvolání.[1] V případě náčelníka Generálního štábu generála Rafaela Ejtana komise dospěla k závěru, že měl předvídat pomstu za smrt Bašíra Džamaila a „jeho neschopnost zabránit této hrozbě označila za porušení služebních povinností.“[1] V důsledku blížícího se konce jeho funkčního období však odvolání nedoporučila.[3] Doporučila též zbavení velitelských funkcí po dobu tří let generála Amose Jarona, který byl velitelem izraelských vojsk v Bejrútu,[1] a vyzvala k demisi velitele severního velitelství generála Ami Droriho.[5]

V důsledku masakru klesla vážnost a úcta Izraele na minimum, a to přesto, že jej nezpůsobila izraelská armáda.[6] Naopak vyšetřování Kahanovy komise a potrestání vysoce postavených osob bylo hodnoceno kladně.[7]