Výbuch v bejrútském přístavu 2020

Místo výbuchu se na obrázku nachází za silem (světlá budova v horní části uprostřed)

Intenzita otřesů způsobená výbuchem odpovídala zemětřesení o síle 3,3 M_w

Libanon se v současné době potýká s finanční a ekonomickou krizí, kdy libanonská libra ztratila 85 % své hodnoty a více než 50 % obyvatel postihla chudoba.[6][7][8]

Bejrútský přístav je hlavní námořní vstupní bod do země a ročně zde zakotví přes 3 tisíce plavidel. Spadá do vlastnictví libanonské vlády a zahrnuje 16 nábřeží, 12 skladů, obilné silo a 4 místa, kde se lodě mohou otočit. Součástí přístavu je taktéž Bejrútská námořní základna.[9]

23. září 2013 vyplula z gruzínského Batumi nákladní loď MV Rhosus pod moldavskou vlajkou, aby do mosambické Beiry dopravila 2 750 tun dusičnanu amonného. Během cesty se však zastavila v Bejrútu. Důvodem k zastávce byly podle některých zdrojů problémy s motorem. Podle jiných[10] neměl majitel lodi peníze na poplatek pro průjezd Suezským průplavem, proto si v Bejrútu našel dodatečný náklad (těžké stavební stroje). Při pokusu o uložení strojů na nedostatečně pevné poklopy podpalubí však došlo k jejich poškození. Loď nedostala povolení k odplutí (podle jedné verze pro nezaplacené poplatky, podle jiné pro technické poškození). Části posádky se podařilo loď legálně opustit a na lodi zůstali dlouhodobě drženi 4 členové posádky, propuštění až na soudní příkaz po 11 měsících. Majitel lodi vyhlásil bankrot a další osud plavidla už neovlivňoval. Dusičnan amonný byl poté uložen v přístavním skladu bez náležitých bezpečnostních opatření po následujících více než 6 let.[11][12][13][14]

Dne 4. srpna 2020 krátce po 18. hodině místního času byli do přístavu vysláni hasiči, aby uhasili požár skladu. První, menší výbuch se ozval krátce na to a z přístavu začal stoupat hustý kouř. Požár doplňovaly záblesky světla v jeho ohnisku, připomínající ohňostroj.[15]

Ke druhé, hlavní a mnohem silnější explozi došlo v čase 18:08:18 (místního času). Tlaková vlna otřásla centrálním Bejrútem a k nebi vyslala mohutný načervenalý hřibovitý mrak tvořený oxidem dusičitým^[zdroj?!] (prudce jedovatý produkt vznikající rozkladem dusičnanu amonného).[16] Americký expert Anthony May však na základě dostupných záběrů zpochybňuje, že vybuchl pouze dusičnan amonný.[17]

Výbuch byl pociťován v severním Izraeli či dokonce až v Nikósii na Kypru, vzdálené 240 kilometrů. Americký úřad geologického průzkumu (USGC) zaznamenal explozi na svých seismických přístrojích jako zemětřesení o síle 3,3 M_w.[18][19]

Na místě skladu, který byl v epicentru výbuchu, se vytvořil 43 metrů hluboký a přes 120 metrů široký kráter, který zaplavila mořská voda.[20][21]

Libanonská vláda vyhlásila v Bejrútu 14denní stav nouze a bezpečnostní úkoly převzala armáda. Zřídila rovněž vyšetřovací komisi, které stanovila čtyřdenní lhůtu k vyhotovení detailní zprávy.[39]

Izraelský expert na arabské otázky Ehud Ja'ari však vyjádřil pochybnosti o tom, že by taková komise mohla dospět ke smysluplným závěrům: Až tato ohromná vyšetřovací komise, ustanovená Hizballáhem vedenou vládou, dospěje k závěrům, někteří zaměstnanci přístavu to těžce zaplatí. Žádné odpovědi to ale nepřinese.[40] Pochybnosti vyjádřil i český požární vyšetřovatel Martin Kavka, podle nějž práci vyšetřovatelů bude ztěžovat nejen probíhající dohašování požáru a záchranné práce, ale i okolnost, že mimořádně silný výbuch zničil veškeré stopy, které mohly vypovídat o příčině prvotního požáru.[41]

Během následujícího dne po explozi nabídli pomoc představitelé řady evropských i blízkovýchodních států, USA a Austrálie jakož i Evropská unie. Francie, která má dlouhodobé vazby na Libanon, vyslala sama již 5. srpna tři vojenská přepravní letadla se záchranáři a materiálem. Kromě toho přicestoval do Libanonu ve čtvrtek 6. srpna francouzský prezident Emmanuel Macron, aby se osobně seznámil s rozsahem škod a dojednal další mezinárodní pomoc, případně ji koordinoval.[42]

Pomocný personál a materiál začalo 5. srpna posílat také Rusko. První letadlo přepravilo do Bejrútu mobilní nemocnici a 50 záchranářů, lékařů a jiných zdravotníků. Další tři letadla s obdobnou pomocí měla přistát na bejrútském letišti v následujících 24 hodinách. Tyto zásilky měly obsahovat mj. testy na covid-19 a ochranná oblečení.[43]

Nizozemský tým pro vyprošťovací práce se chystá odletět do Bejrútu

Česko jako jedna z prvních zemí vyslalo rovněž 5. srpna do Bejrútu tzv. USAR tým s 38 členy, který zahrnuje pražské hasiče, pět kynologů, jednoho lékaře a odborníka na statiku.[44][45] Je to nejpočetnější záchranářský tým vyslaný do zahraničí v české historii.[46] Podle ministra zahraničí Tomáše Petříčka odešle Česko do Libanonu humanitární pomoc v hodnotě 10 milionů korun. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch nabídl vyslání traumatýmu a nabízí léčbu 10 libanonským pacientům na klinikách popáleninové medicíny v Česku.[47]

Humanitární a zdravotnickou pomoc nabídl již ve večerních hodinách po explozi i sousední Izrael. Ředitel Nemocnice pro západní Galileu ve městě Naharija u hranic obou států, Mas'ad Barhum, nabídl arabsky v rozhlasové stanici izraelské armády ve středu 5. srpna „pomocnou ruku“ při ošetřování zraněných Libanonců.[28] Jednání o způsobu poskytnutí izraelské pomoci se pokusila zprostředkovat OSN. První reakcí zástupců libanonské vlády však bylo odmítnutí těmito slovy: „My nepřijmeme žádnou pomoc od nepřátelského státu.“ Izrael je s Libanonem formálně ve válečném stavu; libanonským občanům je jakýkoliv styk s Izraelci zakázán.[28]

10. září 2020, měsíc po explozi, vypukl ve stále ještě poničeném přístavu mohutný požár. Hořet začal olej, z něj se oheň rozšířil na pneumatiky. Oheň a stoupající sloup černého dýmu byl viditelný v mnohých částech města a způsobil mezi obyvatelstvem paniku.[48] Požár se podařilo uhasit následující den a nikdo při něm nepřišel o život.

Podle předběžných výsledků vyšetřování zveřejněných agenturou AFP bylo příčinou požáru sváření při opravách po srpnové explozi. Objevily se však i názory, že požár byl založen úmyslně s cílem zničit důkazy a znemožnit vyšetření výbuchu.[49]

Vedle skladu s ledkem stálo obilné silo, jež bylo v letech 1968–1970 postaveno pardubickými dělníky z národního podniku Průmstav. Bylo dominantou bejrútského přístavu a tvořily jej tři řady propojených buněk o výšce 60 metrů. Průmstav ho postavil technologií posuvného bednění. Po explozi zůstala stát jen jeho část. Kvalitní konstrukce patrně pohltila část energie exploze. Kapacita sila byla 120 000 tun a v době exploze zde bylo uskladněno 15 000 tun obilí.[50] Torzo sila se objevilo na většině zpravodajských záběrů z poničeného Bejrútu a vytváří analogii k torzu železobetonové stavby českého architekta Jana Letzela, které zůstalo stát v epicentru výbuchu atomové bomby v japonské Hirošimě téměř přesně před 75 lety. Později byl z hirošimské budovy vytvořen Památník míru.[51]