Jan Habsbursko-Lotrinský

Narodil se jako Jan Křtitel toskánskému velkovévodovi Petru Leopoldovi (budoucí císař Leopold II.) a jeho ženě Marii Ludovice Neapolsko-Sicilské, dceři Karla III. Španělského z rodu Bourbonů. Rodným jazykem arcivévody Jana byla italština a také francouzština. Až později se doučil německy. Jako jediný ze 16 sourozenců měl za kmotra obyčejného měšťana, Giovanniho Filippa Barellaia,[1] na rozdíl od jeho 12 sourozenců, které křtil vždy příslušník některé z vládnoucích evropských dynastií. Další tři mladší bratři měli za kmotry příslušníky kapucínského řádu v Pise.

Mezi učitele arcivévody Jana patřil František Antonín von Zeiller, spolutvůrce Všeobecného občanského zákoníku. Švýcar Armand, hrabě Motet ho přivedl k zájmu o techniku a geografii[2] a jeho učitelem byl také důstojník a generálmajor František Haager, svobodný pán z Allensteigu. Ten se stal hofmistrem pěti mladším synům Leopolda II., včetně arcivévody Jana, až po císařově nečekané smrti. Díky němu měli kladný vztah k armádě a vojenství. Jako třináctiletý se v roce 1795 stal majitelem dragounského pluku č. 1, kde získával praktický vojenský výcvik.[2] V jeho 16 letech se mu novým učitelem stal opět Švýcar, historik a spisovatel Jan von Müller. Arcivévoda Jan se také věnoval studiu vojenské historie. Díky svým učitelům si zamiloval Švýcarsko a hory, hlavně Alpy a tamní obyvatele.

arcivévoda Jan v roce 1800

Dne 8. září 1800 byl jmenován podmaršálkem a pověřen velením rakouské armády operující v Německu. Již 3. prosince 1800 byl v bitvě u Hohenlinden poražen a poté z velení odvolán.[3] V roce 1801 se stal generálním ředitelem ženijních a pevnostních jednotek a ředitelem Vojenské inženýrské akademie ve Vídni. Cestoval po říši, kde prováděl rozsáhlé inspekce, nepř. v Alpách, na Moravě, v Čechách a v Benátsku. V Tyrolsku potkal Andrease Hofera, velkého tyrolského patriota a svého pozdějšího přítele.

V roce 1805 se stal vrchním ředitelem „Kadetního domu“ ve Vídeňském Novém Městě a poté řídil obranu severotyrolských průsmyků, za což obdržel komandérský kříž Vojenského řádu Marie Terezie. Válka se pro Rakousko nevyvíjela šťastně.[4] Nepřátelská vojska začala pronikat na území Tyrol a arcivévoda Jan byl nucen se svou armádou zemi opustit a připojit se k bratru Karlovi. Spolu s bratrovými silami se měli spojit s hlavní armádou, operující na severu.

Po bitvě u Slavkova, kde rakouská vojska utrpěla těžkou porážku, bylo v Bratislavě podepsáno příměří 26. prosince 1805 (Bratislavský mír) a Rakousko ztratilo Benátsko, Istrii a Dalmácii, ale taky Tyrolsko, které připadlo Bavorskému království.[4] Arcivévoda Jan se pustil do reorganizace armády. V roce 1808 se angažoval ve vzniku zeměbrany (Landeswehru). O rok později velel VIII. a IX. sboru rakouské italské armády. Dne 16. dubna 1809 dosáhl vítězství u Sacile,[5] avšak byl poražen u Pávie a Rábu. I přes tyto neúspěchy obdržel velkokříž tereziánského řádu. K největším bitvám však došlo u vesnic Aspern a Deutsch-Wagram. Nejprve utrpěl porážku Napoleon, ale později se situace obrátila a rakouská armáda musela ustoupit.

Mezitím se v Tyrolsku schylovalo k povstání vedenému baronem Andreasem Dipaulim, Josefem von Giovanellim a Andreasem Hoferem. Vypuknout mělo v okamžiku, kdy Rakousko vypoví válku Francii a císařské jednotky vpochodují do Tyrol.[6] Vrchní velení nad celou akcí převzal arcivévoda Jan. Situace se z počátku pro povstalce vyvíjela dobře, nakonec však byli poraženi a vypovězeni ze země. Jan byl předvolán k císaři do Vídně al další pobyt v Tyrolsku mu byl zapovězen, což zároveň znamenalo konec jeho vojenské kariéry.

Jan se poté usadil ve Štýrsku, kde silně přispěl k jeho hospodářsko-kulturnímu povznesení, hlavně tím, že v roce 1811 založil ve Štýrském Hradci zemské muzeum a zároveň technickou školu – „Joanneum“. To si vydobylo v rakouské monarchii přední postavení mezi podobnými institucemi. Mezi přednášejícími profesory byli např. mineralolog Friedrich Mohs, profesor chemie a botaniky Vavřinec Vest, astronom Jan Filip Neumann a technolog František Jerchowsky.[7] Nechal upravit zahradu přiléhající k budově školy na zahradu botanickou. V roce 1842 mělo učení na Joanneu celostátně uznávanou platnost; v 80. letech 19. stol. byla instituce rozdělena na vlastní muzeum a technickou vysokou školu (dnes TU Graz), obě si podržely svou prestiž.

Zakládal také různé kulturní, hospodářské, podpůrné, zdravotní a sociální spolky, např. v lednu roku 1819 se podílel na založení Čtenářského spolku při Joanneu, který existoval do roku 1871. Podobně vznikl Hudební spolek a Zemědělská společnost.[8] V budoucnu vznikaly i další organizace, spolky a instituce.

V letech hladomoru 1816 a 1817 propagoval pěstování brambor. Z jeho iniciativy také proběhlo první očkování proti neštovicím.

V období revoluce v roce 1848 byl Jan zvolen říšským správcem, kterým zůstal do prosince 1849.

Zemřel 10. května 1859 ve Štýrském Hradci a byl pohřben v hrobce kterou založil na svém panství Scena (Schenna) u Merana (dnes v Itálii).[9]

• HOLLINS, David. Rakouští vojevůdci za napoleonských válek. Praha: Grada, 2007. 64 s. ISBN 978-80-247-1894-1. S. 6.
• PERNES, Jiří. Habsburkové bez trůnu. Praha: IRIS, 1995. 229 s. ISBN 80-85893-07-X.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jan Habsbursko-Lotrinský na Wikimedia Commons