Ludvík Habsbursko-Lotrinský

Ludvík se narodil jako předposlední ze šestnácti dětí toskánskému velkovévodovi Petru Leopoldovi (pozdější císař Leopold II.) a jeho ženě Ludovice Španělsko-Bourbonské. Do svých šesti let žil v rodné Florencii. V roce 1790, poté, co byl jeho otec zvolen císařem, se rodina přestěhovala do Vídně. Po předčasné smrti rodičů roku 1792 se Ludvíka ujal císařský bratr František I., který Ludvíka a jeho o rok mladšího bratra Rainera Josefa vedl k vojenskému vzdělání. Mezi jeho učilteli byl mj. také český šlechtic, pozdější polní podmaršálek, Petr Prokop z Morzinu.

Už v sedmnácti letech se stal plukovníkem-majitelem 8. pěšího pluku. Od roku 1804 byl generálním inspektorem ochrany hranic. O rok později pomáhal bojovat v severní Itálii proti Napoleonovi. V roce 1807 získal hodnost polního podmaršálka.V roce 1809 velel 5. armádnímu sboru a bojoval v bitvě u Abensbergu a u Eggmühlu, kde utrpěl porážku.[1] Poté převzal velení polní podmaršálek Johann von Hiller.

Ludvík se dále rozhodl rozšířit své vzdělání a začal se věnovat obchodování a přírodovědné a matematické tematice. Spolu s bratrem arcivévodou Janem cestoval po Anglii a Francii, kde navštěvovali manufaktury, dílny, ocelárny, tkalcovny i přádelny a přivezli si různé popisy, plány a modely.[1] V roce 1818 se stal polním zbrojmistrem a roku 1819 byl jmenován generálním ředitelem dělostřelectva. Tuto funkci vykonával až do roku 1849.

Jako člen státní rady několikrát zastupoval císaře Františka I. V roce 1836 se stal předsedou „státní konference“, která vykonávala spoluregentskou vládu Ferdinandu I. Další členové konfederace byli kancléř hrabě Klemens Václav z Metternichu, hrabě František Antonín z Kolovrat a mladší bratr císaře František Karel.[1] Po vypuknutí revoluce roku 1848 se Ludvík stáhl z veřejného života. V témže roce se stal čestným členem v Rakouské akademii věd.

Arcivévoda Ludvík Josef nebyl nikdy ženatý. Zemřel ve Vídni v roce 1864 a byl pohřben v kapucínské kryptě ve Vídni.