Kouřimský kraj

V místní krajině je dokázáno osídlení lidmi již z mladší doby kamenné, zhruba 3000 let před naším letopočtem. V 6. století přicházejí Slované z kmene Zličanů a v 7. století vzniká na místech dávného slovanského osídlení Stará Kouřim. Význam mohutného opevněného hradiště se mohl směle měřit s Prahou. Tzv. Kristiánova legenda z 10. století vypráví o souboji zlického knížete Radslava s přemyslovským knížetem Václavem, který Radslava božím zásahem bez boje porazil. Zlické knížectví, které se stalo nebezpečným konkurentem Prahy, bylo vyvráceno ve dvou taženích Václavova bratra Boleslava I., zvaného Ukrutný, a následně přešlo do majetku Slavníkovců. Hradiště Stará Kouřim zaniklo kolem roku 936.

Rovněž Slavníkovci začali brzy ohrožovat zájmy v Praze sídlících Přemyslovců.^[zdroj?] Mocenský střet obou rodů vyvrcholil vyvražděním Slavníkovců v Libici nad Cidlinou roku 995. Po dobytí slavníkovského panství vznikl kouřimský úděl, kde panovaly pod svrchovaností pražského knížete vedlejší větve přemyslovského rodu. Kouřimský údělný kníže Děpolt III. vedl ve 13. století odboj proti králi Přemyslu Otakaru I.^[zdroj?] Jeho vzpoura byla však rozdrcena, Děpolt zabit a hradiště zničeno.^[zdroj?] Z této doby pochází druhá legenda o vzniku jména města obsažená v Dalimilově kronice.

Kolín byl založen relokací před rokem 1261 (první písemná zmínka) pravděpodobně Přemyslem Otakarem II., osídlena je však tato oblast nepřetržitě už od pravěku, přítomnost Slovanů lze doložit už v 6. století našeho letopočtu. Z příkazu krále Přemysla Otakara II. bylo vybudováno městské opevnění z dvojitého pásu kamenných hradeb. Středověké město bylo chráněno i mohutným tokem Labe, ale i jeho protější břeh byl opevněn. Pozůstatkem hradební soustavy je zálabská bašta – Práchovna z 15. století. Asi v první polovině 14. století se zde usídlili Židé, jsou doloženi v městských knihách k roku 1377. Židovská obec v Kolíně postupně nabyla značného významu, řadí se mezi největší a nejvlivnější do poloviny 19. století. Za vlády Marie Terezie žil v Kolíně vlivný městský úředník Tumlíř. Nařízení císařovny o vystěhování Židů z českých měst odmítl uposlechnout. Proto Židé v Kolíně zůstali a o každém velkém svátku se pak za svého dobrodince modlili v synagoze.

Bitva u Kolína proběhla 18. června 1757, kdy se nedaleko Kolína střetla vojska pruského krále Fridricha II. s rakouskou armádou polního maršála Leopolda Dauna, posílenou o saské jezdecké pluky. Zpočátku nerozhodná bitva skončila vítězstvím početně silnější rakouské armády. Její výsledek přiměl pruskou armádu ukončit obléhání Prahy a měl rozhodující vliv na další průběh sedmileté války.

Klášter ve Skalici byl založen až v roce 1357 a dokončen v roce 1400. Nejvýznačnější stavbou klášterního areálu byla gotická katedrála, na niž na jihu navazovaly gotické klášterní budovy. Poslední pozůstatek po katedrále je zbytek gotického pilíře, který stojí severně od nynějšího zámku a částečné kusy kaple s východním průčelím a oknem. Další částečné zbytky (síň s křížovou klenbou a kapitulní síň) kdysi rozsáhlého klášterního komplexu se ještě nachází v dnes soukromém zemědělském statku. Za doby Karla IV. patřil tento klášter k největším a nejvýznamnějším stavbám tehdejší doby. K založení tohoto cisterciáského kláštera silnou měrou přispěl sám císař Karel IV., ale o vlastním vzniku rozhodl mindenský biskup Dětřich z Portic. Základy byly položeny 13. října 1357 a při slavnosti prý byl přítomen sám císař Karel IV., pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic, olomoucký biskup Jan Očko z Vlašimi a fundaci potvrdil i sám papež Inocenc IV. Z počátku nebyl klášter nijak bohatý, ale díky získání mnoha privilegií a výsostných práv, začal klášter a okolní ves rychle bohatnout. Navíc na přelomu 14. a 15. století získalo tehdejší vedení kláštera bohatou finanční injekci přímo od krále Václava IV. Za husitského povstání byl v roce 1421 celý areál vypálen a pobořen, mnišský sbor byl částečně z opatství vyhnán, částečně pobit. Majetku a pozemků se zmocnila husity obsazená Kouřim a rozdělila je do necírkevních rukou, zprvu do měšťanských a později do šlechtických. Za Viléma Zuba z Landštejna byl roku 1481 klášter obnoven. Vzhledem ke stálým hospodářským těžkostem klášter roku 1553 opět zanikl a klášterní budovy byly ponechány svému osudu. V roce 1690 z iniciativy opata sedleckého kláštera (Jan Sopko) byl klášter opět obnoven. Původní klášterní objekty však již byly zpustlé a proto byly postaveny budovy nové. Místo gotického kostela byla postavena pouze nevelká barokní kaple Panny Marie. Obnovený klášter byl definitivně zrušen za josefínských reforem (v roce 1783 Josefem II.) a od náboženského fondu jej v roce 1819 koupil Jiří Dörfel. Ten začal obytnou budovu kláštera přestavovat na zámek.

Současná Kouřim, asi 1 km severozápadně od Staré Kouřimi a kdysi jedno z nejvýznamnějších královských měst v Čechách, byla patrně založena ve třetí čtvrtině 13. století králem Přemyslem Otakarem II.[1] Nebývalý rozkvět středověké Kouřimi trval až do roku 1547, kdy byla Kouřim, podobně jako celý městský stav království, oslabena konfiskacemi v souvislosti s účastí v protihabsburském povstání. Největší úpadek Kouřimi však nastal po roce 1620 v době třicetileté války, kdy bylo téměř zcela zničeno. Většinu majetku získal kníže Karel z Lichtenštejna a vylidněná Kouřim byla nadto několikrát vydrancována nejen procházejícími švédskými, ale též císařskými vojsky.[2]

Vyšehrad je historické hradiště a pevnost na skále nad pravým břehem řeky Vltavy ve čtvrti Vyšehrad v Praze. Váže se k němu řada pověstí z počátků českých dějin. Podle pověsti ho založil bájný kníže Krok. Vznikl jako knížecí hradiště ve druhé polovině 10.  století. Koncem 11.  století tady sídlil první český král Vratislav II. Při kostele sv. Petra a Pavla byla zřízena vyšehradská kapitula. Roku 1420 hrad vypálili husité, později se stal pevností, střežící od jihu Prahu, rozsáhle barokně přebudovanou v polovině 17.  století. Od 15. do 19. století byl Vyšehrad s podhradím též samosprávným městem, do roku 1848 podřízeným vyšehradské kapitule a připojeným k Praze roku 1883. V téže době došlo k přetvoření hřbitova při kostele sv. Petra a Pavla na pohřebiště zasloužilých českých osobností se Slavínem.

Český Brod je gotické město, které s velkou pravděpodobností založil pražský biskup Jan I. ve 12. století jako trhovou osadu na trstenické stezce, která spojovala Prahu s jižní a východní Evropou. Na město jménem Biskupský Brod (Broda Episcopalis) byla osada povýšena pražským biskupem Janem III. z Dražic pravděpodobně v roce 1268. Současně udělil městu právo na hradby. V roce 1289 byl Brod již trhovým městečkem. Biskup Tobiáš žaluje roku 1289 králi Václavu II., že Konrád a Jindřich z „Altenburga“ (Stará?) vyplenili dvůr v jeho Kejích a dvůr v Liblicích a jiné dvě vsi i s Brodem, trhovým městečkem naším, a Brod sám vypálili.[3] Současný název Český Brod se používá již od počátku 14. století. Roku 1437 byl Český Brod povýšen Zikmundem Lucemburským na královské město a dal mu dnešní znak. Během třicetileté války bylo město dvakrát vypleněno.

Ve starých kronikách pochází první zmínka o městě Vlašimi ze 13. století. Z roku 1303 pochází zmínka o hradu. V roce 1318 Hynek z Vlašimi zde na místě někdejšího hradiště založil tvrz, která měla chránit brod přes řeku Blanici. Dochovaly se z ní pouze části uvnitř okruhu dělostřeleckých bašt. První písemná zmínka o městě (tehdy městečku) pochází z roku 1320. Tuto informaci odkryl papež Pius XII. v souvislosti se svatořečením Anežky České. V té době byla Vlašim městečkem a byla přechodně rozdělena na dvě.[4] Počátkem 14. století se připomínají rytíři z Vlašmi, kteří patřili ke družině krále Jana Lucemburského, a Hron z Vlašimi s ním padl v bitvě u Kresčaku 1346. Rod se postupně rozdělil na několik větví, které se psaly podle svých sídel. Jan Očko z Vlašimi byl od roku 1364 druhým pražským arcibiskupem a prvním českým kardinálem. Za jeho působení byla Vlašim povýšena na město. Když se roku 1378 úřadu vzdal, nastoupil po něm jeho synovec Jan z Jenštejna. Větev Jankovských z Vlašimi působila na Moravě, Jiřík z Vlašimi byl v letech 1516 až 1520 moravským podkomořím. V letech 1363–1413 držela Vlašim jenštejnská větev pánů z Vlašimi. [5]

V letech 1442–1546 zde vládli Trčkové z Lípy, stoupenci krále Jiřího z Poděbrad. Za Mikuláše Trčky z Lípy byl postaven městský kostel a rozšířen hrad. Jejich vláda však město a jeho okolí uvrhla do dluhů. Rod také řešil problém vzájemných vyrovnání, které byly urovnány až králem Ferdinandem I.[4] Do roku 1588 bylo město dvakrát předáno do rukou rytířských rodů: nejprve to byli Markvartové Stranovští ze Sovojovic a o čtyři roky později Klenovští ze Ptení. Roku 1580 dostalo město zásluhou Aleše Klenovského znak a jeho monogram „AKZP“ je na něm i dnes. Po nich do roku 1621 vládli Vlašimi Vostrovcové z Kralovic, kteří si dali za úkol zbavit město dluhů. Představitel tohoto rodu Jan patřil ke třiceti direktorům, kteří vystupovali proti králi Ferdinandovi. Po bitvě na Bílé hoře byl odsouzen k trestu smrti popravením, rozsudek byl však později změněn na doživotní vězení. Jeho mezitím nahromaděný majetek připadl koruně a město roku 1621 pánům z Talmberka.

Většina měšťanů byli protestanti, kteří trpěli za dob rekatolizace, což v okolí vedlo k mnoha povstáním. Rolníci a měšťané plenili a dobývali zámky v Ratajích, Domašíně a Vlašimi, kde měšťané mučili městského hejtmana a rozbili mu i hlavu. Po vyplenění tehdejšího kláštera svaté Barbory v Benešově narazili na královská vojska a byli následně pomláceni, zatčeni, či popraveni. Město bylo v té době obsazeno a vypleněno. V roce 1645, během třicetileté války, dobyli Vlašim Švédové, kteří město vypálili a zanechali v troskách. Později, od roku 1744, vládli městu knížata z Auerspergu, kteří v městě sídlili až do roku 1945.

Nejstarší zmínky o Sázavském klášteru sahají do roku 1032. U jeho zrodu stáli kníže Oldřich a (tehdy ještě poustevník) Prokop, kolem něhož se zde tvořila skupina následovníků již asi od roku 1009. Kníže Oldřich v roce 1032 tuto komunitu povýšil na benediktinský klášter. Sázavský klášter je považován za středisko slovanské vzdělanosti. Jeho zakladatel, Prokop, se snažil rozvíjet a uchovat cyrilometodějskou tradici. Hovoří o něm latinská Legenda o svatém Prokopu, v níž se objevuje téma zápasu české a německé kultury. Významnou roli hrály styky Sázavského kláštera s Kyjevskou Rusí. Podle legendy, která hovoří o založení kláštera na Sázavě, Prokop nabídl knížeti Oldřichovi vodu, která se proměnila ve víno. Za tento čin pomohl kníže Prokopovi založit klášter. V 11. století byl klášter středem staroslověnské liturgie, ale již v roce 1096 byli mniši ze Sázavského kláštera definitivně vyhnáni a jejich knihy a veškeré spisy[6] zničeny. Klášter byl poté natrvalo předán benediktinům z Břevnova a pěstovala se zde nadále pouze latinská liturgie. Krátce po své korunovaci v roce 1203 se Přemysl Otakar I. snažil přesvědčit papeže Inocence III. o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a prohlášení Prokopa za svatého. Zatímco povýšení biskupství nebylo vyslyšeno, kanonizace svatého Prokopa proběhla v roce 1204. Ve čtrnáctém století byl stavěn nový kostel i klášter v gotickém slohu, stavba však byla přerušena husitskými válkami, kdy byli mniši dočasně vyhnáni (1420–1437).

První zmínka o Jílovém u Prahy se vztahuje k roku 1045. První datovaná zpráva o městečku Jílovém, zástavní listina Oldřicha Zajíce z Valdeka, pochází z 13. 9. 1331. Původně patrně hornická osada ze 13. století s kamenným kostelem, ve 14. století „královské zlatohorní město“, později zastavované různým šlechticům.

Zdejší přechod řeky byl významný již od raného středověku, procházela tudy významná zemská cesta z Prahy směrem na sever. Starší než samotný Brandýs nad Labem byla jižně ležící ves Hrádek, kde se také nacházely dva kostely. Ta patřila kolegiátní kapitule v Sadské (později u sv. Apolináře v Praze), která měla také podací právo k farnímu kostelu sv. Petra. Po husitských válkách se dostává do majetku brandýských pánů a roku 1559 byl sloučen s Brandýsem.

Samotné městečko Brandýs bylo vysazeno někdy na přelomu 13. a 14. století pány z Michalovic, kteří drželi jak část nedaleké Staré Boleslavi, tak Boleslav Mladou. První písemná zmínka o něm pochází z roku 1304, kdy se zmiňuje trhová ves Brandýs s mostem a kostelem. U ní zřídili v místech dnešního zámku majitelé panství tvrz, pokud tato již nestála. Ve druhé polovině 14. století zde bylo zřízeno děkanství. Během husitských válek město dobyli a dočasně ovládali celou oblast pražané. V letech 1468–1493 držel panství Jan Tovačovský z Cimburka, který sem přemístil správní centrum panství a k tomuto účelu také přestavěl tvrz na reprezentativnější sídlo. Skrze jeho manželku Johanku z Krajku provdanou podruhé za Jana ze Šelmberka, která dala městu některé výsady, od krále Vladislava Jagelonského obdržela pro město roku 1503 znak a pokračovala v přestavbě tvrze v pozdně gotickém slohu, přešlo panství na původně rakouský rod Krajířů z Krajku. Ve zvelebování sídla pak pokračoval její syn, stejně jako ona horlivý přívrženec jednoty bratrské Konrád Krajíř z Krajku, jemuž však bylo panství za účast na povstání proti císaři Ferdinandu I. roku 1547 zkonfiskováno. Panství i město se od této doby stává majetkem královským a příležitostným venkovským rezidenčním sídlem panovníků.

Období značného rozkvětu a slávy zažíval Brandýs za císaře Rudolfa II., který zde často pobýval.[7] Ten také 5. října 1581 povýšil Brandýs na královské komorní město. Císař si dal přestavět zdejší zámek a upravit terasovitou zahradu v italském stylu, jak navrhl jeho komorní architekt Giovanni Maria Filippi. Již roku 1508 obdrželo město budovu na náměstí pro sklad soli, v níž byla záhy zřízena radnice a přistavěna věž. Budova prošla mnoha úpravami (1742), (1839), na počátku 20. století přestavěna do secesní podoby a roku 2009 obdržela novou přístavbu. Novodobá freska na průčelí zpodobuje akt povýšení města Rudolfem II. Původní jednoocasý lev ve znaku města (asi pánů z Michalovic) byl již roku 1670 nahrazen českým dvouocasým lvem. Od první poloviny 16. století sídlila ve městě také významná židovská obec, vzrůstající až do 19. století, kdy tvořila 6 % obyvatel. V ulici Na Potoce se nachází synagoga z roku 1829. Byla postavena na místě starších synagog zničených požárem (první synagoga je ve městě doložena roku 1515, druhá synagoga byla postavena po roce 1657 a třetí po požáru roku 1787). V současné době je přístupna veřejnosti. Zdejší židovský hřbitov patří k nejstarším v Česku.

Městu se nevyhnuly ani válečné útrapy a požáry. Nejtěžší zkouškou byla třicetiletá válka, kdy byl zámek obsazen Sasy i Švédy a město bylo pustošeno. Největší požár postihl Brandýs roku 1828, kdy shořela valná část domů včetně židovské synagogy. Roku 1813 se na brandýském zámku sešli tři panovníci: rakouský císař František I., pruský král Fridrich Vilém III. a ruský car Alexandr I., aby tu připravovali úder proti Napoleonovi I. Od poloviny 18. století vznikaly ve městě manufaktury a továrny a spolu s nimi se rozvíjely i komunikace.

Při solním sčítání v roce 1702 bylo zjištěno v Kouřimském kraji 47 903 křesťanů a 613 židů, dohromady 48 516 obyvatel nad 10 let. V roce 1850 pokračoval úpadek významu Kouřimi také jako správního centra (již k roku 1751 byla krajským městem Kouřimského kraje stanovena Praha[8]). V tomto roce byl totiž definitivně zrušen Kouřimský kraj a roku 1868 následovalo zrušení i kouřimského okresu. V ekonomickém rozvoji se pak hlavním handicapem Kouřimska stala jeho odtrženost od vznikající hlavní železniční tepny Praha–Pardubice i od hlavních silničních tras, na rozdíl od jiných měst se zde nerozvinul významnější průmysl a její význam postupně upadal.

(* roku 1702 jsou obyvatelé nad 10 let) (** Kolín a ves Tři Dvory sečteny dohromady roku 1702)

(* roku 1702 jsou obyvatelé nad 10 let)