Cerhovice

Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti. V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce v roce, kdy ke změně došlo:

• 1850 země česká, kraj Praha, politický okres Hořovice, soudní okres Zbiroh[5]
• 1855 země česká, kraj Praha, soudní okres Zbiroh
• 1868 země česká, politický okres Hořovice, soudní okres Zbiroh
• 1921 země česká, politický i soudní okres Hořovice
• 1939 země česká, Oberlandrat Plzeň, politický i soudní okres Hořovice[6]
• 1942 země česká, Oberlandrat Praha, politický okres Beroun, soudní okres Hořovice[7]
• 1945 země česká, správní i soudní okres Hořovice[8]
• 1949 Pražský kraj, okres Hořovice[9]
• 1960 Středočeský kraj, okres Beroun
• 2003 Středočeský kraj, obec s rozšířenou působností Hořovice

Starý pivovar je nejstarší podnik v Cerhovicích. Vznikl již v roce 1516. Založen byl jako výsadní v době, kdy Cerhovice byly povýšeny na městečko. Pivovar vyhořel při velkém požáru roku 1678, ale jeho činnost to nezastavilo. „Roku 1705 potvrdil Josef I. výsady udělené městečku v dávné minulosti a s tím pochopitelně i právo vařit pivo. […] Pivovar byl právovárečný až do roku 1886, kdy jej koupil Čeněk Šillinger, který všechna tato práva od všech vykoupil […]. Šillingerovi museli být vesměs podnikaví lidé. V archivech [Hendrich] našel doklady o pachtech (pronájmech) hostinců – třeba 28. června 1887 vydražil Čeněk Šillinger pacht restaurace radnice […] a ještě v tom samém roce […] dostává koncesi na hostinec na Doubravce (dnešní hotel a restaurace Bouchalka). […] V posledním desetiletí 19. století rostla výroba piva a v každé roční kampani se ho uvařilo víc než 5 000 hl. Rekordní výstav byl v kampani 1896–1897, a to 5 760 hl. V roce 1890 ohlašuje na městský úřad Čeněk Šillinger, že ustanovil Františka Mayera za svého zplnomocníka.“[14] Hendrichovi však odporuje Monografie Hořovicka a Berounska. Jednak je v každé knize uváděn jiný rok odkoupení pivovaru Šillingerem a jednak z knihy J. Hendricha vychází najevo, že po dobu éry Šillingerů vedli pivovar Šillingerové dva, oba Čeňkové. Zde ovšem opět oponuje Monografie Hořovicka a Berounska, kde je psáno, že „Roku 1876 přešel [pivovar] do vlastnictví Čeňka Šillingra, v jehož rodě se udržel, a je zajímavé, že nynější majitel je třetí z tohoto rodu a třetí Čeněk.“[15]

Roku 1898 vznikl na druhé straně Cerhovic nový Mayerův pivovar a následoval tak útlum výroby. Od počátku 20. století do války se roční výstav pohyboval okolo 1 500 – 2 000 hl. Po válce prošel pivovar zejména technologickou rekonstrukcí a produkce piva opět vzrostla; ročně se uvařilo okolo 4 000 hl piva. Vařilo se světlé pivo „ale“ s nízkým obsahem alkoholu, pro stáčení do láhví se však vyrábělo i dvacetistupňové. Další druh piva vařený v Šillingerově pivovaru bylo tzv. zdravotní černé pivo Dobroděj. V roce 1917 Čeněk Šillinger umírá a pivovar přebírá jeho syn Čeněk Šillinger ml. V Monografii Berounska a Hořovicka z roku 1928 se uvádí, že pivovar ročně vystavuje 4000 – 5000 hl piva a zaměstnává 6 – 7 lidí. Ve třicátých letech minulého století v době krize byl roční výstav cca 1 500 hl. Pivo bylo v té době dodáváno do sedmi hospod v Cerhovicích a okolí. Roku 1942 byl provoz pivovaru ukončen výměrem tehdejšího protektorátního ministerstva hospodářství. Tento výměr byl důsledkem odbojové činnosti Čeňka Šillingera, který byl zanedlouho poté zastřelen příslušníky gestapa (více vizte kapitolu Čeněk Šillinger v odbojové činnosti). Část objektu pivovaru od té doby chátrá, část tvoří obývaný obytný dům a v části pivovaru funguje firma Kovodružstvo.

Mayerův pivovar byl založen roku 1898, kdy se započalo s jeho stavbou. Provoz byl zahájen v březnu roku 1900; první pivo bylo uvařeno 19. března. Pivovar byl založen Františkem Mayerem, který předtím působil jako sládek v Šillingerově pivovaru a zároveň v té době působil jako cerhovický starosta. František Mayer měl s pivovarnictvím zkušenosti i z Německa, kde dříve vedl několik tamních pivovarů. Roku 1902 si Mayer pronajal hospodu v Mýtě, kam svoje pivo dovážel. Mayerův pivovar měl veliké výnosy piva; hned v první výrobní kampani se uvařilo 6 053 hl piva, což bylo trojnásobně víc, než v konkurenčním Šillingerově pivovaru. Roku 1907 František Mayer umírá a na pivovar je vypsán konkurz. Pivovar připadl bratrům Karlovi a Ladislavovi Štěpánkovým, kteří však později prodali podíl Josefu Mayerovi, bratrovi Františka. Mayer se v roce 1913 osamostatnil úplně. V této předválečné době bylo dosaženo rekordního výstavu 7 134 hl piva. Stejně jako v Šillingerově pivovaru došlo i zde během války k prudkému poklesu výroby, růst pivovar zaznamenává až v roce 1924, o pět let později se výše produkce skoro vyrovnává produkci předválečné. Od roku 1927 pivovar vedl syn Josefa Mayera Jaroslav Mayer.

Pivovar poté prošel rekonstrukcí, součástí pivovaru byla i chladírna, sladovna a bednárna. Stroje byly poháněny moderními transmisními rozvody. Led se získával z vybudovaného pivovarského rybníku. Slad byl nakupován, a to zejména v Hořovicích, Žebráku a Točníku. Pivo, které se zde vařilo, byl obyčejný desetistupňový světlý ležák. Pivo se dodávalo do dvou hospod v Cerhovicích, dále pak do Drozdova, Třenice, Líšné a Zaječova. Zájem o něj byl však i v Berouně, Kublově nebo ve Strašicích, v Monografii Hořovicka a Berounska II z roku 1928 je psáno, že se pivo dováží i do hospod v těchto obcích. Tou dobou měl pivovar 14 zaměstnanců.

Pokles výroby opět přišel na počátku čtyřicátých let a roku 1943 byl provoz pivovaru úplně zastaven. Objekt pivovaru byl v době totality využíván pro potřeby JZD. Dnes v něm sídlí truhlářská firma.

„V Cerhovicích nebyl nikdy žádný větší průmysl. Podmínky pro jeho vznik byly prakticky ukončeny v době, kdy byla postavena západní dráha. Naděje na hospodářský rozvoj našeho městečka spojována s vybudováním dráhy byla zlikvidována tím, že byla železnice odkloněna od naší obce směrem na Hořovice.“[18] V Cerhovicích však byla celá řada schopných a pracovitých lidí. Rozvoj řemesel a živností navíc podněcovala jejich poloha a četná královská privilegia. V Cerhovicích odedávna žili společně zemědělci i řemeslníci. Přestože žádný velký zemědělský statek v obci nikdy nebyl, žilo zde několik sedláků s velkou výměrou pozemků. Řemesel je v Cerhovicích zaznamenáno mnoho: hrnčíři, pekaři, kováři (těch zde bylo obzvlášť hodně), krejčí, ševci, zedníci, tesaři, cihláři, truhláři i jiní. Řemeslníci se sdružovali v cechy, ty ovšem byly v 19. století zrušeny a nahradil je živnostenský spolek.

Cerhovice měly od roku 1516 privilegium od Vladislava II. Jagellonského ke konání trhu každé úterý. K němu byl povolen jeden výroční trh první čtvrtek v postě a dalších 8 dní. Od roku 1793 se konaly výroční trhy tři, od roku 1818 čtyři a od roku 1903 jich bylo ročně dokonce šest. Na trzích se vždy sešly tisíce lidí z okolí. Podle dostupných pramenů se trhy konaly ještě za první republiky.

V 19. století bylo na Podbrdsku hojně rozšířené cvočkařství a nejinak tomu bylo i v Cerhovicích. Rozšířené bylo též velmi kovářství; kováři železo na cvočky zpracovávali. Vše se vyrábělo podomácku a ani jedno z řemesel nebylo moc výnosné, na práci cvočkářů i kovářů bohatli především překupníci. Docházelo proto i k četným vzpourám, nejznámější proběhla roku 1866 v nedalekých Hostomicích. Později o ní psal i Jan Neruda. Výroba cvočků postupně upadala s příchodem továren a velkých podniků v okolí, až zanikla úplně.

Velké podniky v Cerhovicích nebyly, avšak prosperoval zde jeden, později dva pivovary a malých živnostenských dílen a živností v městečku bylo hodně. Většina podniků dnes již nefunguje, zejména z důvodu znárodňování při nástupu komunismu nebo z důvodu vzniku továren, jimž nebyli řemeslníci schopni konkurovat. Pravděpodobně jediné pozůstatky řemesel a živností z minulosti jsou zahradnictví a Motorest.

Matouškova provazárna byl významný cerhovický podnik. Jeho počátek se datuje do roku 1892, kdy bylo 29. října Janu Matouškovi vydáno povolení pro provoz provaznické živnosti. Tu provozoval v domě s čp. 45. V desátých letech následujícího století převzal provaznictví jeho syn Stanislav Matoušek. „Roku 1919 závod rozšířen a zdokonalen zavedením speciálních strojů k samočinnému předení a šňůrování vlastní konstrukce. Do r. 1926 byly hlavním výrobkem provaznické potřeby pro hospodářství, jako prostraňky, opratě, vazáky, provázková povřísla, šňůry na prádlo atd.“[15] V této době firma zaměstnávala asi 22 dělníků. Jugoslávské konopí si firma nechala dovážet přímo z Jugoslávie, italské konopí odebírala od firmy působící v Praze, která nakupovala konopí z Itálie, a od mnichovské firmy, která vlastnila v Itálii vlastní plantáže a čistírny pro pěstování konopí. Jutová příze byla odebírána ze závodů v severovýchodních Čechách. Matouškovo provaznictví velmi dobře prosperovalo až do nástupu komunismu, který slavnou historii firmy velmi rychle ukončil; 26. února 1948 byla znárodněna. Národním správcem byl ustanoven Josef Švarc, o několik dní později ho vystřídal Josef Hroch a v továrně byla ustavena firma Juta.

Hračkárna Pospíšil byla založena v roce 1912. Vyráběly se zde soukenné panenky, koníci, medvídci, sloni a jiné hračky. Pospíšilovy hračky byly velmi oblíbené nejen u nás, ale i v zahraničí. Podnik zaměstnával asi 40 dělnic z Cerhovic a okolí. Kde se v Cerhovicích výrobna nacházela se neví. Okolo roku 1929 se podnik přestěhoval do Rokycan.

V Cerhovicích fungoval i závod na výrobu polévkového koření, a to pod značkou Delfi. Provozoval jej pan Evžen Zpěvák v domě čp. 158. Sem se patrně přesídlil, protože existují záznamy, že koření původně vyráběl v čp. 40. Zpěvák měl zkušenosti s touto výrobou z podniků v Praze a Vídni. Odběrateli jeho zboží byly potravinářské obchody a restaurace. Hlavní odbytiště měl Zpěvák v Praze, Plzni a Karlových Varech. Firma zanikla roku 1949, již pod vedením syna Vladimíra v roce 1949 sloučením s firmou EME, pražskou továrnou vyrábějící pokrmové přísady.

Kovářství má v Cerhovicích dlouhou tradici. Řemeslo se dědilo z otce na syna. Přibližně od začátku 19. století se mnoho zdejších kovářů začalo věnovat cvočkařství, a to nejen zde, ale na celém Podbrdsku. Hořovické panství poté i dalo zřídit tzv. Scheidewerk v komárovských železárnách, kde se připravovalo řezané železo pro okolní malovýrobce. Přibližně v roce 1880 začalo cvočkařství upadat a mnoho kovářů se odstěhovalo jinam za prací. Někteří kováři přešli k tzv. cihličkářství; kovali železné žehličky, které se kovaly na plotně. Tato práce však neměla dlouhého trvání, jelikož zanedlouho v Hořovicích vznikla továrna na žehličky, jíž místní kováři nebyli schopni konkurovat.

V čp. 98 byl schválen roku 1890 provoz kovárny panu Václavu Blahovcovi. Ten zde působil po dobu deseti let a poté dům prodal panu Svobodovi, který byl taktéž kovář. Hned vedle v čp. 109 působil Josef Hošek a později p. Beneš. Beneš a Svoboda jsou v Cerhovicích vedeni ještě v roce 1938. Někdy okolo roku 1880 fungovala kovárna i v čp. 151, což je dům hned vedle domů již zmíněných. Stály zde tři kovárny vedle sebe a čtvrtá fungovala naproti těmto třem; v té podnikal kovář Čapek. Další kovárna fungovala v čp. 130, kde působil Josef Novák přezdívaný Kalvas. Před tímto domem údajně stávala hrušeň, k níž prý byli přivazováni koně ke kování. Další kovárny fungovaly v čp. 44 a 148. Činnost kovářskou provozoval po neurčitou dobu od roku 1947 i Josef Holman. Kovárny pánů Svobody a Beneše už tou dobou nefungovaly.

V Cerhovicích bylo řemeslníků opravdu hodně, jedním z častých řemesel bylo pekařství. Existuje zmínka z roku 1870 o pekaři Josefu Hermanovi. V roce 1872 si podal žádost o povolení k výstavbě pece Jan Kučera z čp. 110. Povolení získal a pekl ještě v roce 1885. Další záznamy o něm však neexistují. Další zmínky o pekařích jsou z roku 1872 v souvislosti s Josefem Mottlem z čp. 146 a z roku 1877 v souvislosti s Matějem Zemanem v čp. 6. V době první republiky fungovaly v Cerhovicích pekárny dvě. V čp. 9 ji provozoval pan Václav Procházka. V tomto domě se peklo od roku 1893, kdy zde s pekařským řemeslem započal Antonín Šlambora, rok po něm Petr Rubeš. Po Procházkovi ji později převzal p. Záhrobský a pekárnu provozoval až do roku 1952. Druhá pekárna fungovala v čp. 65 a patřila p. Krumphanzlovi. Pekárna fungovala až do roku 1951. V Cerhovicích pracovala také řada truhlářů. Nejvýznamnější truhlárny fungovaly v čp. 17 a 30. V čp. 11 provozoval Václav Hošek zámečnictví. Prováděl však i opravy strojních zařízení, jízdních kol, motorových vozidel, šicích strojů a mnoha dalších zařízení. Od 5. ledna 1930 také provozoval benzínovou stanici.

V Cerhovicích fungovala i dvě pilníkářství, řemesla dnes již neexistující. Starší pilníkářství bylo založeno roku 1871 a provozoval jej Karel Slavík. Pan Slavík postupně měl až pět zaměstnanců a nejednoho člověka pilníkářství vyučil. Z dochovaných dokumentů lze usuzovat, že pilníkářství bylo docela výnosné řemeslo. Pan Slavík však neprovozoval jen pilníkářství, ale v domě čp. 171 měl agregát na výrobu elektřiny. Šlo o stejnosměrnou síť a jejím prostřednictvím po roce 1900 osvětloval Cerhovice. Poté začal instalovat i žárovky do domů a Cerhovice tak byly první obcí ve svém regionu, kde fungovalo elektrické osvětlení. Od roku 1922 provoz zajišťoval Západočeský elektrárenský svaz. Druhé pilníkářství fungovalo v čp. 60 a provozoval jej Josef Žihla.

Dále v městečku provozoval Ludvík Sládek obuvnictví, další zaznamenaní obuvníci jsou např. Jan Čejka, Jan Pánek, Vojtěch Tejček a další. Nejstarší dochovaný záznam o obuvnické činnosti pochází z roku 1869. Karel Kára provozoval sedlářství. Obec měla i zvěrolékaře Václava Vozáka. Jeho potomci se veterině věnují dodnes, ovšem přesunuli se do Zbiroha. V Cerhovicích fungovalo i zahradnictví, které provozoval Antonín Suttr, který se řemeslu vyučil na zámku v Průhonicích. V dobách komunismu zahradnictví provozovalo JZD, po revoluci bylo Suttrovým navráceno a funguje dodnes. Josef Kymlička provozoval bednářství, ve Třenici je po něm pojmenovaná ulice. Kominictví provozovala Františka Škrdlantová. V roce 1869 provozoval Václav Kučera jirchářství. V městečku existovalo i kloboučnictví, košíkářství, cihlářství, hrnčířství a možná i další provozovny.

Obchodů fungovalo v Cerhovicích v průběhu historie také mnoho. Ze sledovaného období asi nejznámější obchod provozoval pan Karásek, u nějž se dalo sehnat všechno, jelikož co neměl, to ochotně objednal. Konkurentem mu byl František Záhrobský, který provozoval totéž. V Cerhovicích existovala také prodejna bot Baťa, fungoval zde obchod s textiliemi, 2 řeznictví, byla zde mlékárna, vyhlášená drogerie vedená Vladimírem Remešem, galanterie, několik hokynářství a koloniálů, cukrárna, několik krupařství, obchod s peřím, obchod s porcelánem a další obchody. O existenci některých z nich se ví jen ze starých pohlednic, avšak už není dohledatelné, s čím obchodovaly.

Během sledovaného období existovalo v Cerhovicích asi 7 hospod. Největší z nich byla hospoda U Záhrobských v domě čp. 25. Jmen měla hospoda několik. Jako jediná se dochovala dodnes; jde o dnešní Motorest. Další hospoda stála na místě, kde dnes stojí budova Jednoty resp. Coopu. V radničním domě fungovala restaurace, jedním z nájemců byl i František Mayer. Nejhonosnější restaurace byla v hotelu Železité lázně.

První pokus o ustanovení hasičského sboru v obci se konal roku 1872 v rámci snah o založení hasičsko-sokolské jednoty. Ta si koupila novou stříkačku „čtyřku“. Jednak stará již nestačila, a jednak bylo třeba zakrýt vlastenecké cíle tohoto spolku před rakouskou vládou. Činnost této organizace byla po třech letech ukončena. Hasičský sbor jako takový byl založen roku 1886 na základě schůze svolané tehdejším starostou Karlem Ackermannem, který také průběh celé schůze řídil. Na schůzi se sešlo 31 občanů a všichni se stali prvními členy právě založeného sboru dobrovolných hasičů v Cerhovicích. Členy sboru byli nejen cerhovičtí občané, ale i drozdovští a třeničtí. První zásah sboru se konal 16. prosince v Újezdě na návsi u obuvníka Jana Hrdličky. Zásah byl úspěšný. Sbor byl poté oceněn patnácti zlatými. První českou vzájemnou pojišťovací společností v Praze. Příjem hasičům plynul i z různých darů a členských příspěvků. Zakládající člen platil 5 zlatých ročně a přispívající člen 1 zlatý a 20 krejcarů. Další finance získával sbor prostřednictvím pořádaných zábav. První se konala 16. ledna 1887 v sále radnice. Čistý výnos této akce byl 35 zlatých a 90 krejcarů.

Počet členů se neustále zvyšoval a během roku se sbor stal členem Ústřední zemské hasičské jednoty v Praze a současně se přihlásil za člena Hasičské župy Podbrdské. V tomto roce sbor zasahoval asi u sedmi požárů a to v Chlustině, Siré, v Točníku, ve dvoře Sokolovice u Komárova, v Záluží a v Cerhovicích na Dražkách. Majetek sboru se také zvětšoval, takže mu v roce 1889 byla na vlastní žádost přidělena kůlna za radnicí, která dříve sloužila jako zbrojnice. Do té doby měl sbor místnost pod kostelem, která však právě začínala být pro potřeby sboru malá. 16.2. 1892 zemský výbor povolil pro Cerhovice dotaci ve výši 110 zlatých na zakoupení nové stříkačky. Novou stříkačku však sbor získal až 17. března 1895, a to v ceně 785 zlatých od firmy R. A. Smekal z pražského Smíchova. Současně se stříkačkou bylo zakoupeno i 20 metrů hadic. Postupem let se sbor začal dožadovat vlastní zbrojnice. Té se dočkal v roce 1908, kdy byly získány prostředky ke stavbě. Zbrojnice se vystavila na místě vyhořelých masných krámů vedle podloubí na náměstí. Slavnostní otevření proběhlo 27. října 1908. Léta plynula, sbor úspěšně fungoval, mimo hašení požárů pořádal oslavy kulatých výročí i jiné zábavy. V roce 1933 si pořídil novou motorovou stříkačku za 33 000 Kč, čímž odpadla dřina s ručním čerpáním vody. V roce 1951 komunistické Ministerstvo vnitra rozpustilo organizaci Sbor dobrovolných hasičů a ustavilo novou organizaci zvanou Sbor protipožární ochrany, sbor se přejmenoval na Místní jednotu Československého svazu požární ochrany. Roku 1959 byla požární zbrojnice přestavěna a slavnostně znovuotevřena. V těchto místech bez velkých změn stojí dodnes.

V Cerhovicích se divadlo pravděpodobně hrálo již od poloviny 70. let 19. století, ale až dokument z 21. února 1889 tuto činnost potvrzuje ustavením divadelní komise. Na počátku 20. století vznikl divadelní soubor J. K. Tyl, roku 1921 vznikl další divadelní spolek zvaný Dramatický spolek. Ten hrál v hotelu Železité lázně a zaměřoval se především na zpěvohry a operety. Spolek hrál až do druhé světové války, kdy se v hotelu zřítil strop. Každý spolek ročně sehrál až 20 her a k tomu mnoho dalších kabaretních večerů. V době první republiky v Cerhovicích hrál občas i dramatický odbor Sdružení katolické mládeže. Zvláštním odvětvím bylo loutkové divadlo, které v Cerhovicích provozoval po první světové válce učitel Jaroslav Mráz, který společně s učitelským sborem hrál představení pro děti; nejdříve ve školní kreslírně a později v tělocvičně. V době okupace byla činnost pozastavena, po válce znovu obnovena, v roce 1953 přestěhována do mateřské školy a postupně zanikla. Roku 1945 došlo ke sloučení souborů J. K. Tyl a DJT. Sdružení katolické mládeže po válce obnoveno nebylo. Později se divadlu občasně věnoval třeba i místní hasičský sbor, dramatický odbor Sokola a Český svaz mládeže.

Prvopočátkem sokolské činnosti v Cerhovicích byla Hasičsko-sokolská jednota vzniknuvší v roce 1872, která se ovšem po třech letech své existence rozpadla. Sokol jako takový byl v Cerhovicích založen roku 1906. Pravděpodobně v roce 1906 se v obci konal Župní slet sokolský. Sokol měl značný počet cvičenců a začala se naskýtat otázka, zda by se nevyplatilo postavit sokolovnu. Problém byl nakonec vyřešen v roce 1926 koupí a přestavbou budovy staré školy. Jako sokolovna byla slavnostně otevřena roku 1927. V období první republiky se sokol věnoval především sportovním činnostem. Na vzestupu byl tehdy fotbal a 27. listopadu 1929 byl založen fotbalový klub Union Cerhovice fungující dodnes. Roku 1932 bylo vystavěno u nové školy fotbalové hřiště, které se taktéž používá dodnes. Rok po ukončení války vznikl v Cerhovicích hokejový klub, taktéž pod záštitou sokola a taktéž dodnes fungující. První hokejovou plochou se stal pivovarský rybník u Šillingerova pivovaru, v roce 1960 bylo vybudováno za sokolovnou hokejové hřiště.

Ustavena byla roku 1890. Po založení měla 23 členů s členskými příspěvky 20 krejcarů na rok, z nichž byly nakupovány nové knihy. „Úvodní ustanovení bylo, že „se každému půjčí najednou nejvýše 2 knihy a to jen vázané. Člen ručí za hrubší porušení knihy a zvláště nemá práva v knize poznámky činiti. Kniha se může podržeti nejdéle do 14 dní. Prvním knihovníkem byl Špírek, člen výboru čtenářské besedy. Půjčovalo se na radnici.“[19] Na konci roku 1890 knihovna vlastnila 110 knih a 9 svazků vázaných časopisů. Průměrně přibývalo 90 knih ročně, v roce 1900 jich měla knihovna 889 a předplácelo se 9 časopisů. Další rozvoj knihovny již nebyl tak prudký. Počet členů sice stoupal až do první světové války, ale během válečných let o četbu nebyl zájem. V době meziválečné byla knihovna obnovena, a to v místnosti propůjčené hasičským sborem. Další útlum přinesla další válka, kdy byla většina knih zabavena a o zbylé neměl nikdo zájem. Knihovna byla zřízena na radnici, kde funguje dodnes. V roce 1975 knihovní fond čítal 2767 svazků a místní knihovna měla 102 členů.

Čeněk Šillinger byl v práci již několikrát zmiňován, tato pasáž se bude zabývat posledními léty jeho života a jeho odbojovou činností. Skutečnost vzniku protektorátu Čechy a Morava nesl Šillinger velmi těžce. Jelikož za první světové války působil jako voják a nadporučík československé legie ve Francii, našel si cestu, jak se zapojit do protiněmecké činnosti. Podařilo se mu spojit se jedním z řídících pracovníků ÚVODu s doktorem Holým. Šillinger se rychle vypracoval na post vedoucího I. skupiny odbojové organizace Obrana národa v úseku Komárov – Cerhovice – Zbiroh – Cerhovice. Údajně někdy v roce 1940 byla k Šillingerovi do pivovaru dopravena vysílací stanice. O jejím původu kolují dohady, ale pravděpodobně pocházela od radiotelegrafisty Františka Peltána. Ten začal v Cerhovicích působit na jaře roku 1942 pod krycím jménem Zeman. Čeněk Šillinger měl samozřejmě vazby na Londýn, což se v červnu 1942 provalilo gestapu.

Dne 30. června 1942 byly Cerhovice obklíčeny německými vojáky a ve višňovce za školou byla přistavena děla namířená na Cerhovice. Samotná akce příslušníků gestapa u pivovaru proběhla večer téhož dne. Následující líčení událostí je založeno na neověřeném souhrnu informací. Údajně byl v tento den Čeněk Šillinger z úředních důvodů v Praze a do Cerhovic se vracel vlakem. Po cestě se k němu dostala informace, že je vysoká pravděpodobnost, že se doma střetne s příslušníky gestapa. Proto jel vlakem až do Zbiroha, kde ho čekal Peltán/Zeman, který přijel na kole a vzal druhé i pro Šillingera. Odjeli spolu domů, kde začali pálit nějaké dokumenty. Zanedlouho Šillinger za okny zpozoroval několik příslušníků gestapa pokoušejících se dostat k němu domů. Strhla se přestřelka mezi Šillingerem a Němci, Šillinger jich několik postřelil a pravděpodobně jednoho i zastřelil. Šillinger se poté s Peltánem dali na útěk do pole směrem k Drozdovu. Do všeho se vložil Šillingerův bernardýn uvázaný u boudy. Němci ho pustili a ten se vydal po stopě svého pána. Němci začali pálit do pole a zanedlouho Šillingera postřelili. Ten poraněný lehl do pole a slyšel, jak se k němu jeho pronásledovatelé blíží. Radši než padnout do spárů gestapa spáchal Šillinger sebevraždu tím, že se střelil do hlavy. Šillingerova manželka Bohdana byla ještě téhož dne zatčena a o tři dny později zastřelena v Praze v pankrácké věznici. Několik následujících dnů se v Cerhovicích neslo ve znamení strachu, jestli městečko neskončí stejně jako ve velmi blízké minulosti skončily Lidice nebo Ležáky. Kdo tehdy Čeňka Šillingera udal se dodnes neví. V úvahu připadal například cerhovický občan Červenka, o němž se všeobecně vědělo, že udává lidi Němcům. Jako další připadal v úvahu jakýsi Josef Švejda z Kadaně. Ten roku 1946 žádal o potvrzení státní, národní i politické spolehlivosti. Orgány mu však toto potvrzení odepřely s odkazem na udání Šillingera. Toto tvrzení však nelze ověřit. Další podezřelí jsou Šillingerovi příbuzní, ba dokonce i jeden člen ÚVODu. Kdo však Šillingera doopravdy udal se už asi nikdy zjistit nepodaří.

Fotbalový klub Union Cerhovice byl založen 27. listopadu 1929 v hostinci Na Růžku. Červenobílé dresy (košile) pro hráče ušila Věra Špottová. Pro hraní fotbalu byl ovšem potřeba pozemek, kde by se tato činnost dala provozovat. Prvním místem byl plac u hotelu Bouchalka. Dalším pak místo zvané "U lavičky". Regulérního fotbalového hřiště se Union dočkal v roce 1932. Hřiště je dodnes na témže místě. Mimo fotbalového klubu sloužilo i pro školní mládež a jiné sportovní aktivity. Slavnostní projev při otvírání hřiště pronesl Vojtěch Špott (jeden ze zakladatelů Unionu) a čestný výkop provedl továrník Josef Červenka.

V letech 1938 – 1941 si kluby domlouvaly pouze přátelské zápasy, soutěž se nehrála. V roce 1941 byl zvolen nový výbor klubu, jeho mecenášem byl tehdy Stanislav Matoušek. Od r. 1941 hrál Union IV.A třídu, za zápasy se jezdilo např. do Strašic, Olešné, Siré, Podmokel, Zaječova, Terešova atd. Další výbor byl zvolen r. 1944. Stanislav Matoušek byl jmenován čestným předsedou klubu.

Na období ve válce a těsně po ní vzpomíná jeden z hráčů, Miloslav Bulín, takto: "Hráči neměli ani dresy ani kopačky, a hrát fotbal chtěli. Pan Kučera měl v Praze, kde pracoval, známosti a povedlo se mu sehnat staré kopačky, protože nové v té době sehnat nešlo. Některé byly o dvě i tři čísla větší, ale vycpali jsme si špičky novinami a už se hrálo. Dresy jsme měli nové, bílé a upletl je pan Karásek v Pětidomí z příze, kterou na tento účel věnoval továrník pan Stanislav Matoušek. Po roce 1946, po provedené reorganizaci území, hrálo naše mužstvo soutěž na Příbramsku. To už bylo na dojíždění na kolech daleko, tak nás vozil na zápasy pan Tuček z cihelny ve Zbiroze na svém náklaďáku. Později jsme jezdili autobusem z Komárova.

V letech 1951 – 1953 se upravovala plocha hřiště, byl vyrovnán povrch a položen nový trávník. V letech 1953-1960 hrálo mužstvo nejnižší soutěž na okrese. Byla to léta, kdy se u nás kopané nedařilo, přesto že hráčská základna byla veliká. Největšího úspěchu dosáhlo družstvo dorostenců,když v letech 1957-1958 postoupilo do krajského přeboru. V roce 1967 postoupila A mužstvo do III.třídy. V následujícím roce bylo mužstvo doplněno hráči z dorostu a podařilo se jim postoupit do okresního přeboru. V sezoně 1969-1970 postoupilo mužstvo o další soutěž a to do I.B třídy krajského přeboru. To byla také nejvyšší soutěž kterou kdy naše první mužstvo hrálo. V I.B třídě jsme sehráli ještě sezonu 1970-1971 a potom sestoupili zpět do okresního přeboru.

V současnosti má Union A-tým a B-tým, mladší žáky, mladší přípravku a starší přípravku. A tým v současnosti (tj. sezona 2017/2018) hraje I.A třídu Středočeského kraje.

Hokejový klub v Cerhovicích vznikl roku 1946. Nejdřív se hrály jen přátelské zápasy třeba proti Třenici nebo Drozdovu, o rok později ale výbor sokola uvolnil prostředky pro nákup hokejové výzbroje. Hrací plocha byla vybudována na rybníku u Šillingerova pivovaru. Záznamy o založení oddílu bohužel chybí, stejně tak o budování kluziště za sokolovnou, to probíhalo v letech 1953 – 1956. Zápisy o klubu pocházejí až z roku 1969.

V současnosti (tj. sezona 2017/2018) cerhovický hokejový tým nefunguje. Hrál až do té předchozí Středočeský meziokresní přebor, nicméně poměrně neúspěšně, tým se umisťoval zpravidla na předposledním místě. Domácím stadionem byl zimní stadion v Hořovicích.

O házené zřejmě neexistují žádné písemné dokumenty a hráči dnes již nežijí. O házené v Cerhovicích se tedy ví jen to, že se zde hrála a to od první republiky přes první světovou válku až zhruba do roku 1955. Pak tato činnost upadla pro nedostatek zájmu.