Sedlářství

Sedlářství je staré řemeslo, jehož počátky sahají do doby, kdy člověk poprvé začal vydělávat kůži. Historické nálezy ukazují, že vydělávání, upravování a barvení kůže znaly snad všechny starodávné národy.

K nejstarším způsobům vydělávání kůže je způsob, kdy je využíván tuk v kombinaci s kouřem. O vyčiňování kůže tukem se zmiňuje ve svém díle Ilias již Homér (800 let př. n. l.). Ještě starší nálezy kožených výrobků však byly objeveny při archeologických výzkumech v Egyptě (3 000 let př. n. l.). Vydělávání kůže měly propracované především asijské národy. Dobré pověsti se těšily například kožené výrobky z Indie, Číny nebo Persie, jejichž sláva přetrvávala až do středověku.

Kožené výrobky byly ve starověku i středověku vysoce ceněné, ačkoli samotné sedlářství patřilo spíše k méně uznávaným řemeslům. Jednotliví řemeslníci, kteří pracovali s kůží, se ještě rozdělovali na koželuhy, kožišníky nebo barvíře. Již ve starověku se rozmáhal výkup kůží (zejména býčí, oslí, skopovic nebo kůží z divokých zvířat).

Kůže byla důležitým obchodním artiklem zejména v období Říma. Obchodovalo se s nimi v Sicílii, Germánii i v Británii. Je známo, že i národy považované v této době za barbarské uměly zpracovávat kůži a oblékaly se do výrobků z ní (např. Germáni), zatímco Římané již používali oděvy z tkaných látek. I to byl jedním z důvodů, proč se Řím díval na středoevropské národy jako na barbarské.

Další rozvoj zaznamenalo sedlářské řemeslo v raném středověku. Rozmach sedlářství lze pozorovat v 6. až 10. století, kdy se zpracovává stále více kůží, ale nedochází k nijak zásadní specializaci. V některých případech se specializaci na jeden druh práce sice objevuje, ale například výrobci bot si v tomto historickém období zpracovávají i surovou kůži, ze které pak šijí boty.

S tím jak se rozrůstají města i obchod, rozvíjí se také řemesla. Zejména ve vrcholném středověku dochází k rozvoji tzv. cechů, které nabývají na síle a moci. Například v období krize cechy bránily zvyšování výroby a stanovovaly limity na zpracování počtu kůží v jednotlivých dílnách, zakazovaly reklamu nebo měnily výrobní postupy a dokonce odmítaly udělit i nová živnostenská povolení (tovaryši tak neměli možnost otevřít si vlastní dílnu).

Vývoj řemesla šel ještě dál v pozdním středověku a v novověku, kdy začaly vznikat manufaktury a jednotlivá odvětví se i více specializovala. V českých zemích vznikly první koželužské manufaktury až koncem 18. století. V této době dochází také postupně k nahrazování ruční práce strojovou výrobou, takže se manufaktura nakonec proměňuje k tovární dílně.

Ke konci 19. století je možné pozorovat zásadní změny v sedlářství, které souvisí s technologií zpracování. V kožedělné a jirchářské výrobě a v kožešnictví se začínají používat zámořská třísliva (především quebrachové dřevo). Používání tříselných výtažků a vynález chromočiněných technologií (vhodných pro určité usně) je skutečnou revolucí v kožedělném průmyslu a sedlářství. Kromě toho se začínají používat také anilínová barviva, emulze a různé laky.

• Přesnou dobu vzniku sedlářského řemesla nelze stanovit. Začalo se utvářet postupně, když člověk zpracovával kůži zvířat, učil se ji vydělávat a přeměňovat ve výrobky běžné potřeby.
• Název řemesla pochází od slova sedlář – tedy výrobce sedel na koně. První sedla byla nedokonalá a časem se vylepšovala až k dokonalosti, která je známa dnes.
• Sedlářské řemeslo se postupně utvářelo a zdokonalovalo využíváním moderních technologií. Zásadní proměnu prodělalo zejména v 19. století.

• Janotka, Miroslav: Zapomenutá řemesla. Praha: 1984

• Smolíková, Dagmar: Sedlář je kůže pán – reportáž o dvojici sedlářů: Daniele Netíkové z Horní Rozsíčky a Janu Valnohovi ze Skalice nad Svitavou v časopise Sedmá generace 3/2006
• Interview se sedlářem Milanem Müllerem