Bitva u Tachova

8. března 1427 vydal papež Martin V. jmenovací listinu, kterou ustanovil winchesterského biskupa Jindřicha Beauforta kardinálem a novým legátem apoštolské stolice v Čechách, Uhrách a Německu. Téhož dne také vydal bulu Salvatoris omnium, kterou vyhlásil třetí křížovou výpravu proti českým husitům; její ideologické vedení spadalo právě pod úřad nově jmenovaného legáta.[1] Začátek kruciáty byl stanoven na 29. června a do Čech měly z každé světové strany koordinovaně vpadnout čtyři útočné proudy.[2] Otázky organizace výpravy se řešily zejména na říšském sněmu, který byl svolán v měsíci dubnu do Frankfurtu. Zde byl přijat vojenský řád o 48 bodech, který, mimo jiné, v přesně daném pořadí svěřoval velení nad výpravou jednomu ze tří duchovních kurfiřtů, v tomto případě tedy trevírskému arcibiskupovi Otovi. Přípravy byly konány velmi pečlivě, přičemž organizátoři výpravy kladli značný důraz na zajištění velkého počtu střelných zbraní a bojových vozů. Přes velkorysé ambice se však v daném termínu shromáždily křižácké sbory pouze v Norimberku (později se přesunuly do bavorského Weidenu), Chebu (markrabě braniborský s kontingenty z Durynska a Švábska) a Freibergu (Sasové). Jelikož některé oddíly dorazily do shromaždišť s několikadenním zpožděním, vyrazilo vojsko směrem k českým hranicím, a dále ke katolickému Tachovu, až 12. července. Větší část vojska se spojila u Plané, odkud 20. července vytáhla ke Stříbru, jehož obležení začalo třiadvacátého dne téhož měsíce.[3] O množství shromážděných křižáků se dochovaly značně protikladné informace. Bartošek z Drahonic vyčísluje počet účastníků na 80 000 jezdců spolu se stejným či vyšším počtem vojáků pěchoty[4] a kronikář Herman Corner (Chronicon) odhadl sílu křižáků na 200 000 bojovníků.[5] Naproti těmto číslům životopisec krále Zikmunda Lucemburského Eberhard Windecke konstatoval, že celé německé vojsko bylo jen malé a slabé.[6] Na tento stav, konkrétně na slabou sílu vojska, si stěžoval i hejtman Jindřich ze Stoffelu v listu do Ulmu z 20. července.[7] Současní odborníci početní stavy účastníků třetí kruciáty odhadují na 20 000 vojáků, včetně mužů plzeňského landfrýdu a anglických lučištníků v žoldu kardinála Beaufort.[8]

Informace o připravované kruciátě, které dorazily do Čech záhy po jejím vyhlášení, nevyvolaly mezi husity žádnou paniku. Naopak, v polovině května vtrhla táborská a sirotčí polní vojska do Lužice a Slezska a v širokém oblouku protáhla kolem Žitavy na Lubno, Lemberg a Javor. Odtud se vrátila přes Trutnov a Náchod do Čech.[9] Tato akce nejenže přinesla husitům bohatou kořist ve zlatě, stříbře a dobytku, ale zcela narušila severní a severovýchodní nástupní prostory nepřítele.[10]

Po zprávách o pohybech křižáckých vojsk zvolili hejtmani husitů za své shromaždiště Prahu. Ve dnech 12. a 14. července se na Bílé hoře ubytovali sirotci, k nimž se 17. července připojili i příslušníci táborské obce. O den později tyto oddíly, posílené pražany a několika zástupci kališnické šlechty, postoupily ke Karlštejnu. Z této strategické pozice vyrazily do pole ihned po zprávě o obležení Stříbra. Podle katolického vojáka Bartoška z Drahonic čítalo toto vojsko 16 000 pěších a 1500 jezdců,[4] podle evangelického historika Zachariáše Theobalda (Hussitenkrieg) měli sami táboři pod velením Prokopa Holého 10 000 mužů a 200 vozů.[11] Zprávy o postupu husitů, kteří se patrně soustředili u Rokycan, dorazily ke křižákům nejpozději 1. srpna a již následujícího dne válečná rada rozhodla nečekat v táboře u Stříbra a zvolila vhodné místo k očekávanému střetnutí. Současně byl landshutský vévoda Jindřich s třemi tisíci jezdci pověřen úkolem zaútočit na postupující protivníkovu kolonu a poskytnout tak čas pro zformování dělostřelectva a trénu. Svou úlohu však nebyl schopen splnit a ještě téhož dne o půlnoci se vrátil zpět k vojsku.[11]

V pobíjení prchajících křižáků patrně pokračovaly vybrané oddíly husitů i v následujících hodinách. Zbylá část polních vojsk pak oblehla Tachov, který se v dalších dnech stal terčem silného ostřelování z těžkých děl i obléhacích strojů. 11. srpna, krátce poté, co se husitům podařilo město zapálit a vytvořit v hradbách průlomy, dal Prokop Holý povel ke generálnímu útoku.[17] Po tvrdém boji Tachov padl, mužská část obyvatelstva byla povražděna a zbytek obránců se uchýlil na místní hrad.[13] Ulice, kterou husité do města vpadli, je dodnes pojmenovaná Krvavá.[18] Po dalších těžkých bojích se katoličtí vojáci uvnitř hradu rozhodli ke 14. srpnu sjednat příměří.[19] Husitům tak do rukou padlo na 1400 zajatců (Bartošek z Drahonic udává 900[4]), mezi nimiž byli nejvýznamnější Vilém Švihovský z Rýzmburka a Jindřich Žito z Jivjan, kteří se na čestné slovo vzdali do rukou Jana Tovačovského z Cimburka. Prve jmenovaný však svůj slib nedodržel, a po několika dnech uprchl. Mimo zajatců padla husitům do rukou i bohatá kořist rozličného druhu, mezi níž bylo patrně nejkurióznějším artiklem dělo s názvem Chmelík, jež původně patřilo králi Václavovi IV.[12] Dobyté město připadlo sirotkům, kteří jeho hejtmanem ustanovili Buzka ze Smolotel.[16]