Kominictví

Čištění, kontrola a zkoušení spalinových cest a vydávání zpráv o provedeném čištění nebo kontrole spalinové cesty. Provádění revizí spalinových cest a vydávání zpráv o revizi spalinové cesty. Čištění a kontroly spotřebičů na paliva pevná, kapalná a plynná; čištění a kontroly technologických spotřebičů - pekařských, cukrářských a jiných průmyslových pecí, včetně parních a kremačních. Čištění a kontroly kouřových kanálů, provádění technických prohlídek topenišť a zjišťování závad topných zařízení v průmyslových objektech. Provádění prohlídek bezpečnostních zařízení a dalších příslušenství a komponentů spalinových cest. Montáž, opravy a kontroly zařízení sloužících pro regulaci a optimalizaci komínového tahu.

V rámci živnosti lze dále provádět drobné opravy topných zařízení na pevná paliva a opravy kouřovodů a komínů. Montáž a opravy komínových lávek a stupadel. Základní šamotářské práce při opravách spotřebičů. Vložkování komínů. Montáž, demontáž a úpravy kouřovodů, systémových komínů, svislých kouřovodů s funkcí komínů a vzducho-spalinových systémů. Měření účinnosti spalování (komínové ztráty), měření a výpočty obsahu a skladby spalin, měření prachových částic, komínového tahu, vlhkosti paliva, tlakové ztráty přívodu spalovacího vzduchu a provádění analýzy popela. Tepelně technické výpočty spalinových cest..

• Společenstvo kominiků ČR[8]
• Moravské kominické společenstvo[9]
• Zemské společenstvo mistrů kominických[10]
• Komínová asociace – asociace pro optimalizaci komínů a spalování, z.s.[11]

Mezi základní vybavení, které kominíci používají patří různé typy štětek, analyzátor oxidu uhelnatého, inspekční kamera, průtlačné kartáče, čisticí zařízení pro spouštění do komína, diferenční tlakoměr, zednické nářadí a vybavení pro práci s plechy.[1] Během vymetání se mechanickým pohybem odstraňují usazené saze v komínech a v kouřovodech, které znesnadňují proudění zplodin komínem od místa hoření do volné atmosféry.

Kominík v 50. letech 19. století

V roce 1589 udělil císař Rudolf II. Matějovi De Martini titul „předního mistra komináře při dvoře císařském“. Součástí tohoto privilegia bylo i stanovení slavnostního šatu, jehož autorem byl Tadeáš Hájek z Hájku, císařův osobní lékař. Byl popsán takto: „kytle řemeslná z černého aksamitu do kolen jdoucí, kukle z kmentu bílého, punčoch bílých a nízké škorně s přazkami stříbřitými a krajkou, k tomu pás široký s naším erbem říše římské“.[12] Až na pár změn se v této podobě udržel kominický stejnokroj dodnes.

Ve středověku i na počátku novověku si komíny vymetali sami majitelé domů. K ustavení kominictví jako odborné profese došlo až v 16. století, v souvislosti s rozvojem renesančního stavitelství. Do Čech tehdy přes Německo začali přicházet tzv. „mestkomináři“ původem z Itálie. Mezi nimi byl například Tomáš Moniga z Lucernu, který získal monopol na vymetání všech komínů v Praze. S sebou si přivedl své příbuzné Bartoloměje a Matěje De Martini. Zvláště Matěj De Martini se pak proslavil a získal privilegia od císaře Rudolfa II. (podle pověsti díky tomu, že císaři tajně opatřoval zvláštní saze, které potřebovali císařovi alchymisté k pokusům). S migrací italských kominíků souvisí i vznik tuzemské větve rodu Benoni. Její členové se kominického řemesla v některých případech drželi až do poloviny 20. století. Kominictví se tedy v rodě Benoni drželo přinejmenším 250 let.[13]

Cech kominíků pražských musel existovat již před rokem 1748 – z té doby máme dochovánu cechovní pokladnu (dnes v Muzeu hl. m. Prahy). V roce 1868 vznikla Jednota kominických tovaryšů ku vzájemné podpoře v Praze. Na celostátní úrovni existovalo od roku 1896 Zemské společenstvo mistrů kominických v království Českém.[14]

Po spojení pražské a mistrovské organizace vznikla Jednota kominíků, která fungovala až do 50. let 20. století, kdy byly zrušeny živnosti. Činnost nakrátko obnovila znovu v 60. a 70. letech, ale v roce 1981 byla zakázána. K opětovnému rozvoji mohlo dojít až 90. letech 20. století.

Největší rozkvět kominíci zažívali v době průmyslové revoluce. V současnosti, v době nárůstu ústředního vytápění, je jich stále méně.

Patronem kominíků je sv. Florián.

Hans Christian Andersen napsal pohádku Pastýřka a kominíček, která je součástí jeho knihy Pohádky, případně vydávána samostatně.[15]