Kristus

Řecké christos je v překladu Starého zákona ekvivalentem pro hebrejské mašiach a znamená „pomazaný“ v tom nejširším smyslu, především však jako trojí úřad kněze, krále,[1] nebo proroka,[2] což byly úřady, do nichž se vstupovalo skrze pomazání olejem. V pozdějším starozákonním židovství se mašiach (počeštěně mesiáš) stal eschatologickým očekávaným „Božím pomazaným“ ve smyslu ideálního krále, proroka a velekněze.

Pro křesťanské věřící je tímto očekávaným mesiášem Ježíš z Nazareta. Proto mu od počátku přisuzují tento titul, který v Novém zákoně najdeme v řecké podobě christos, počeštěně Kristus. Za pomazání u Ježíše většina křesťanů považuje jeho křest v Jordánu, kdy na něho sestoupil Duch Svatý v podobě holubice.[3][4] S tím ovšem rozhodně nesouhlasí pravoslavní, kteří tvrdí, že Ježíš se jako Kristus čili Pomazaný již narodil. Každopádně je však výraz Kristus jako Ježíšův titul používán na různých místech Nového zákona.[5][6][7] Od tohoto titulu je odvozeno i slovo křesťan, tj. „kristovec“, ten, kdo vyznává Ježíše jako Krista, Mesiáše, a svůj život podřizuje jeho učení a příkladu. Na skutečný původ tohoto jména nás může upomenout např. arabská verze, znějící iású' al-masíh, a označení křesťana jako al-masíhí, „mesiášovec“.

V epištole Filipským je jedno místo,[8] kde se dá výraz Kristus přeložit buď jako titul („Pán Ježíš je Kristus“) nebo jméno („Pán je Ježíš Kristus“, případně „Pán Ježíš Kristus“). Tato nejistota v překladu jen poukazuje na fakt, že se z Krista coby titulu velmi rychle stala součást vlastního jména, a tak je už ve většině Nového zákona titul Kristus používán jako Ježíšovo vlastní jméno. V tomto smyslu je známe i my dnes. Tak či onak je Ježíš považován za očekávaného davidovského krále, za Božího pomazaného, ze konečného velekněze,[9] kterého předpovídali starozákonní proroci, naplněním všech nadějí. I když by bylo podle epištoly Filipským přesnější chápat Krista jako pravý a dokonalý obraz Boží ve smyslu toho, že jeho způsob bytí náleží Bohu, je proniknut Bohem a zjevuje Boha, přesto se v dějinách hlavních křesťanských směrů začalo s učením o ontologické totožnosti Krista s Bohem.[10]