Dějiny Polska

Kolem vislanského knížectví existuje mnoho nevyřešených otázek. O kmeni Vislanů se poprvé dozvídáme z tzv. Bavorského geografu, písemného pramene, který byl sepsán ve franské říši přibližně kolem roku 821. V rukopise byly popsány kmeny, jejichž sídla se rozkládala severně od Dunaje, ale nebyla blíže lokalizována. Podle názvu lze usuzovat, že Vislané sídlili v povodí řeky Visly. Tuto informaci upřesnil koncem 9. století anglosaský král Alfréd Veliký, který umístil „Wisle lond“ do bezprostřední blízkosti velkomoravské říše. Právě odtud pocházejí četnější údaje. Obsahuje je Život sv. Metoděje, který byl sepsán nedlouho po arcibiskupově smrti. Uvádí se v něm, že na Visle sídlil mocný pohanský kníže, který škodil křesťanům. Metoděj mu radil, aby přijal dobrovolně křesťanství, než bude zajat a pokřtěn násilím, což se později také stalo.

Koncem 9. století existoval zřejmě již silný stát Vislanů. Během své expanze se střetl s moravským knížetem Svatoplukem, který se rovněž snažil pod záminkou christianizace rozšířit území své říše. Vislanský kníže byl poražen, zajat a násilně pokřtěn. Jeho knížectví se dostalo do závislosti na Velké Moravě. Vislané byli povinni platit tribut a do země začalo pronikat křesťanství. Vislansko bylo začleněno do nitranské diecéze a je pravděpodobné, že později, zřejmě kolem roku 900, bylo v Krakově založeno biskupství.

Po rozpadu velkomoravské říše se stát Vislanů osamostatnil, ale po polovině 10. století se stal stejně jako Slezsko součástí utvářejícího se českého státu. Ibráhím ibn Jákúb, který navštívil Prahu na sklonku vlády Boleslava I., ho tituluje nejen jako vládce Prahy, ale také Krakova, zatímco Měšek I. je podle něho králem severu.

Svatá Hedvika, královna Polska, patronka všech královen a sjednocené Evropy. (Kresba Jana Matejka, 1890-1892)

Také počátky státního útvaru Polanů sahají do konce 9. století, i když první písemné zprávy o něm se váží až k roku 963. Ve druhé polovině 9. století nabyli pravděpodobně ústředního postavení mezi kmeny sídlícími na území dnešního Polska Lenčici a začali je sjednocovat kolem hnězdenského centra. Tak vzniklo jádro budoucího státu Polanů. S tímto označením se však v pramenech setkáváme až na přelomu 10. a 11. století, kdy německý kronikář Dětmar z Merseburku tituluje prvního historicky doloženého vládce tohoto státního útvaru Měška I. z rodu Piastovců jako dux Poleniorum – kníže Polanů. Jako Polsko byl tento stát poprvé označen císařem Otou III. na sjezdu v Hnězdně v roce 999.

Hnězdenský stát se v pramenech (údaje saského kronikáře Widukinda k roku 963) objevil náhle jako silný politický útvar. Ibráhím ibn Jákúb nás zhruba v té době informuje, že Měškův stát byl nejrozlehlejší slovanskou zemí, hraničící na severu s Prusy a na východě s Rusí. Kromě hnězdenské oblasti k němu patřila další etnicky a geograficky blízká území. Mazovsko a Východní Pomoří získali zřejmě již Měškovi předchůdci. Kníže dobyl v letech 967 – 972 Západní Pomoří a koncem své vlády se roku 990 zmocnil Slezska, které bylo dosud součástí státu českých Boleslavů. Na východě ztratil ve prospěch kyjevského knížete Vladimíra I. Přemyšl a Červoňské hrady (v dnešní Haliči), kudy procházela důležitá obchodní stezka z Kyjeva do Krakova.

Ve druhé polovině 60. let přijal Měšek křesťanství. Roku 968 bylo založeno misijní biskupství v Poznani, které podléhalo přímo papeži. Poté byla zahájena christianizace země. Ke konci své vlády daroval kníže polský stát formálně sv. Petrovi, to znamená, že jej svěřil do ochrany papežství. Hlavním cílem tohoto kroku bylo získat papeže pro zřízení samostatné církevní organizace v Polsku.

Boleslav Chrabrý, obraz z roku 1828

Měškův nástupce, nejstarší syn Boleslav Chrabrý (992–1025), úspěšně pokračoval v rozšiřování území rodícího se polského státu, snažil se o upevnění knížecí moci a povznesení mezinárodní prestiže Polska. Zpočátku jeho vlády mu v tom napomohlo několik okolností: oslabení vlády Přemyslovců v sousedních Čechách, univerzalistické plány císaře Oty III. a konečně také mučednická smrt pražského biskupa Slavníkovce Vojtěcha během misie v Prusích. Boleslav jeho tělo vykoupil, převezl do Hnězdna a zavedl zde jeho kult. Mladý stát tak získal vlastního mučedníka, který byl již dva roky poté svatořečen. To přispělo ke sblížení knížete Boleslava s císařem Otou III., který byl Vojtěchovým přítelem a kanonizaci inspiroval. Současně zřídil papež Silvestr II. nad Vojtěchovým hrobem v Hnězdně arcibiskupství a podřídil mu nově ustavená biskupství v Krakově, Kolobřehu a Vratislavi. To signalizovalo příslušnost Krakovska, Pomořan a Slezska k polskému státu. Poznaňské biskupství, které mělo dosud misijní charakter, zůstalo podřízeno papežství, ale byla mu vymezena sféra působnosti. Prvním hnězdenským arcibiskupem se stal Vojtěchův nevlastní bratr Radim (latinským jménem Gaudentius). Do úřadu ho uvedl samotný císař, když roku 1000 podnikl pouť k hrobu sv. Vojtěcha. Právo investitury pro arcibiskupství i nová biskupství udělil Boleslavovi a jeho nástupcům.

Polský stát v době Boleslava Chrabrého.

Při této návštěvě se Ota III. zúčastnil okázalého sjezdu šlechty v Hnězdně, který řešil politické i církevní otázky. Císař zprostil knížectví poplatnosti na říši a učinil Boleslava „pánem“ (v latinské kronice Dětmara Merseburského je výraz „dominus“), to znamená, že uznal nezávislost polského státu. Podle pozdějších údajů kronikáře Galla Anonyma prý císař vložil při této příležitosti na Boleslavovu hlavu svůj diadém a prohlásil ho „bratrem a spolupracovníkem říše, přítelem a druhem římského lidu“. Někteří badatelé vykládají tato symbolická gesta jako udělení královského titulu. Fakticky šlo spíše o Otovy plány na renovatio imperii, vybudování křesťanského impéria, které se mělo skládat ze čtyř částí, Galie, Germanie, Romy a slovanské Sclavinie, jíž by vládl Boleslav. Ani kníže sám Otova gesta jako udělení královského titulu nechápal. Traduje se, že jeho královská korunovace již byla vyjednána u papeže, ale nakonec byl v důsledku nepříznivých okolností povýšen na krále uherský kníže Štěpán I. Konečně Boleslav sám o získání královské koruny usiloval na konci své vlády. Přesto výsledky hnězdenského sjezdu představovaly významný úspěch polského státu, který se stal nezávislým na říši a získal samostatnou církevní organizaci, na niž například české království čekalo až do 14. století.

Téměř celé období Boleslavova panování bylo vyplněno ustavičnými válkami. Válčil s českým knížectvím, po předčasné smrti Oty III. v roce 1002 s říší, s Kyjevskou Rusí. Výsledkem bylo připojení Krakovska, dosud patřícího k českému státu, které přepadl po smrti svého strýce Boleslava II., a dočasné obsazení Prahy (1003–1004). Po dlouhých válkách s císařem Jindřichem II. mu bylo budínským mírem z roku 1018 přiznáno držení Lužice a Milčanska (též Milska), kam vtrhl bezprostředně po Otově smrti, a také Moravy, kterou v následujících letech ztratil ve prospěch českého státu. Na východě se mu podařilo navrátit Polsku Červoňské hrady.

Po smrti Jindřicha II. a papeže Benedikta VIII., který nebyl Polsku nakloněn, začal Boleslav energicky vyjednávat v papežské kurii o udělení královské koruny. Roku 1025 byl dva měsíce před svojí smrtí korunován v Hnězdně polským králem, a to bez souhlasu nového německého panovníka Konráda II. Boleslav byl úspěšným vládcem, schopným vojevůdce i dobrým diplomatem, který pro své cíle dobře využíval sňatkovou politiku. Dosažení královského titulu odpovídalo růstu prestiže jeho postavení. Jeho vzestupu však výrazně napomáhala také situace v střední Evropě: Přemyslovci byli oslabeni, uherský stát se teprve začal konsolidovat a rozšiřovat svoje území, slovanské obyvatelstvo Lužice a Milska podporovalo Poláky proti říši, polský stát nebyl vystaven přímému náporu říše, neboť mezi jejich hranicemi se rozkládalo území Polabských Slovanů a Srbů. kromě toho polská knížata těžila z obchodu mezi Kyjevskou Rusí a střední Evropou, který byl veden jejich územím.

Dělení Polska

Za vlády posledního krále ze saské dynastie Augusta III. (1733–1763) přerostlo stavovství do šlechtické anarchie či spíše do vlády několika šlechtických klanů (Czartoryski, Potocki, Radziwill).[pozn. 1] Po smrti Augusta III. prosadila ruská carevna Kateřina II. na polský trůn svého chráněnce Stanislava Antonína Poniatowského, který vládl jako Stanislav II. August. Po svém nástupu na trůn se nový král pokusil o reformy v oblasti státní správy, vzdělání a hospodářství. Ty byly zastaveny na nátlak sousedních států, které si nepřály posílení Polska. Celkový rozklad státu prohloubila povstání, která potlačilo ruské vojsko (jednalo se o povstání tzv. barské konfederace (1766–1772) a poddanské povstání na Ukrajině (1768)).[2]

Naprostá bezmocnost Polska přivedla sousední mocnosti k myšlence anexe části polského území. Při tzv. prvním dělení Polska v roce 1772 tak Prusko dosáhlo záborem velkopolského Pomoří spojení mezi braniborskými a původnímu pruskými državami, Rakousko získalo Malopolsko (Halič) a Rusko východní oblasti Polska obývané z většiny ukrajinským, běloruským a litevským obyvatelstvem.[3]

Polsko se stalo svrchovaným státem znovu až roku 1918 po porážce ústředních mocností. V prvních letech své existence se druhá republika snažila prosadit své územní nároky a dosáhnout hranic z roku 1772, což však vedlo k napětí se všemi okolními státy s výjimkou Rumunska a k několika válkám (zejména k rusko-polské válce).[4]

Druhá republika byla ustavena jako parlamentní republika, avšak kvůli neochotě polských politických stran se dohodnout, nacionálnímu napětí a hospodářským potížím byly polské vlády velmi nestabilní, takže se ozývalo volání po vládě pevné ruky, které roku 1926 vyslyšel maršál Józef Piłsudski, který provedl státní převrat a zavedl vojenskou diktaturu, která vedla k politické i národnostní perzekuci a potlačování demokratických principů a práv.[5]

Krvavá středa v Olkuši

Varšavské ghetto 1940

Povstání v Poznani 1956

Vlajka hnutí Solidarita

Dne 1. září 1939 zahájili Němci útokem na Polsko druhou světovou válku. Dne 17. září 1939 vtrhla do východní části Polska sovětská vojska a obsadila území, která náležela od konce 18. století do roku 1920 Rusku. Po kapitulaci polské armády byl nařízením Hitlera zřízen na části Polska tzv. Generální gouvernement, zbylé části (Pomoří, Velkopolsko, Slezsko, Kujavsko, západní Mazovsko a části vojvodství Lodžského, Krakovského a Kieleckého) byly přičleněny přímo k nacistickému Německu.

Vůči Polákům byl od samého počátku uplatňován krutý teror, na kterém se podílely německé jednotky SS-Totenkopfverbände a Einsatzgruppen. Polské obyvatelstvo bylo zatýkáno a hromadně popravováno, na vesnicích byli zabíjeni rolníci, byla vyvražděna prakticky celá polská národní elita, polští intelektuálové. Poněmčování se uskutečňovalo dvěma způsoby, a to germanizací Poláků a germanizací území. Během války byl z polských území připojených k Německu vyhnán téměř jeden milión Poláků. Násilím bylo zlikvidováno množství polských vesnic, docházelo i k ničení měst. Samostatnou kapitolou byl holokaust vůči polským Židům.

Podíl na vyvraždění polské inteligence a zejména polské vojenské elity měl také Sovětský svaz, který na obsazeném území prováděl násilnickou politiku vůči Polákům včetně např. katyňského masakru v roce 1940, při němž sovětská tajná policie NKVD zastřelila v katyňském lese, v Charkově a na dalších místech 22 000 mužů.[6][7]

Poláci se postavili okupantům na odpor, vznikaly odbojové a partyzánské skupiny, jejichž činnost vyvrcholila roku 1944 Varšavským povstáním. Po ukončení druhé světové války, ve které dle různých zdrojů zahynulo 5 600 000 až 6 028 000 obyvatel a která stála Polsko obrovské materiální, hospodářské a kulturní škody, došlo k „posunutí“ Polska směrem na západ. SSSR na základě dohod jaltské konference obsadil sporná území, která vlastnil v letech 1772–1920 a 1939–1941, takže východní hranice Polska se ustálila na tzv. Curzonově linii. Polsko bylo rozšířeno o západní „nová území“ až po hranici s Německem na Nise a Odře. V důsledku těchto změn docházelo k rozsáhlým migracím obyvatelstva. Bylo transferováno německé obyvatelstvo (velká část uprchla již na základě Neronova rozkazu vydaného Hitlerem). V letech 1945 a 1946 bylo ze SSSR nuceně vysídleno 787 000 Poláků (300 000 uprchlo dříve). Naopak z Polska na území sovětské Ukrajiny bylo v tomtéž období odsunuto 482 000 Ukrajinců.

Polsko se po válce dostalo do sovětské sféry vlivu. Již roku 1945 byla uskutečněna agrární reforma, byl znárodněn průmysl, banky a doprava. Roku 1949 se začala uskutečňovat násilná kolektivizace zemědělství, která však skončila krachem.

V roce 1955 se Polsko stalo zakládajícím členem Varšavské smlouvy.[8] Na konci června 1956 propukla stávka v Stalinových závodech v Poznani. Původní ekonomické důvody stávky se rychle změnily na politické. Proti demonstrantům byla nasazena obrněná vozidla a zhruba 10 000 vojáků. Ve srážkách zahynulo 70 civilistů a 8 příslušníků ozbrojených sil.[9] Po poznaňských událostech se sice zastavila opoziční veřejná vystoupení, ale nespokojenost veřejnosti se nezměnila. Vedení PSDS se pokusilo krizi řešit personálními změnami, kdy se prvním tajemníkem strany stal Władysław Gomułka.[10] Ten vyhlásil program reforem. I když se nejprve dostal do sporu se sovětskými představiteli, kteří hrozili ozbrojeným konfliktem, nakonec se situace vyřešila a Polsko zahájilo reformy, které dostaly pojmenování Gomułkovo tání.

Gomułka odmítal otrocké napodobování sovětského vzoru a snažil se o polskou národní verzi komunismu.[11] Došlo k uvolnění poměrů, ovšem hospodářská situace se v 60. letech neustále zhoršovala. V roce 1968 se Polsko účastnilo intervence vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Roku 1970 vypukly stávky, které byly krvavě potlačeny. Po nich se do čela Polska dostal Edward Gierek, ovšem ani pod jeho vedením se hospodářství nezlepšovalo. 6. října 1978 byl římským papežem zvolen krakovský arcibiskup Karol Wojtyla, který přijal jméno Jan Pavel II. a který se stal ikonou nejen polského protikomunistického odboje. Roku 1980 vzniklo v Gdaňských loděnicích stávkové hnutí, do jehož čela se postavil Lech Wałęsa. Ten se stal vůdcem odborové organizace Solidarita, která se postupně stala rozhodujícím opozičním hnutím. V prosinci 1981 generální tajemník Polské sjednocené dělnické strany Wojciech Jaruzelski jménem své neústavní Vojenské rady národní záchrany (pol. Wojskowa rada ocalenia norodowego, WRON), která se vyhlásila nadřazenou politickým orgánům, vyhlásil válečný stav (pol. „stan wojenny“). Ještě v roce 1981 rada dále zakázala Solidaritu, internovala téměř celé její vedení a potlačila tak revoltu.

V říjnu 1984 byl v rámci utajené operace polského ministerstva vnitra unesen, mučen a zavražděn kněz Jerzy Popiełuszko, který ve Varšavském kostele sv. Stanislav organizoval tzv. „vlastenecké mše“.[12]

Konflikt mezi státní mocí a odbojem vedeným podzemní Solidaritou za podpory katolické církve trval prakticky až do počátku roku 1989, kdy došlo k novým mohutným stávkám a kdy polské státní vedení uznalo Solidaritu a na základě Dohod kulatého stolu vyhlásilo svobodné volby, které se uskutečnily 4. června 1989. V nich utrpěli komunisté totální porážku a země nastoupila cestu k demokracii.

Roku 1989 vznikla tzv. „třetí republika“ (III Rzeczpospolita) jako liberální parlamentně demokratický stát.

Po pádu režimu na konci 80. let Polsko přijalo šokovou terapii s cílem transformovat svoji ekonomiku. V roce 1999 se země stala členem Severoatlantické aliance (NATO) a je jednou z 10 zemí přistoupivších k Evropské unii v květnu 2004.

Polští politici Radosław Sikorski, Donald Tusk a Lech Kaczyński oslavují podpis Lisabonské smlouvy 13. prosince 2007

V roce 2005 se stal premiérem Jarosław Kaczyński a prezidentem jeho dvojče Lech Kaczyński. Již během kampaně před parlamentními a prezidentskými volbami bratři Kaczyńští a jejich strana Právo a spravedlnost (PiS) operovali termínem „čtvrtá republika“ (IV Rzeczpospolita). Čtvrtá republika měla podle nich opravit všechno špatné třetí republiky, zejména skoncovat s korupcí, provést důslednou dekomunizaci, rozbít vazby na lidi z předešlého režimu apod. Strana vyhrála oboje volby a začala podle slov svých představitelů budovat čtvrtou republiku. Nastolila silně konzervativní, nacionalistický a euroskeptický politický kurz, který na evropské úrovni budil kontroverze.[13] Vítězství Občanské platformy roku 2007 posunulo zemi blíže k neoliberalismu.

V dubnu 2010 zahynul letecké nehodě ve Smolensku prezident Lech Kaczyński se svou manželkou a řadou dalších polských politiků a příslušníky nejvyššího velení polské armády (vrchní velitel pozemních, leteckých, námořních i speciálních sil), když letěl do Ruska uctít památku zavražděných Poláků během Katyňského masakru.[14]

Aféra s odposlechy otřásla v roce 2014 polskou politickou scénou a přiměla premiéra Donalda Tuska podat demisi.[15] Následkem voleb v říjnu roku 2015, po 8 letech vlády Občanské platformy, se opět dostalo k moci Právo a spravedlnost.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku History of Poland na anglické Wikipedii.

• DAVIES, Norman. Bílý orel, rudá hvězda : polsko-sovětská válka 1919-20 a "zázrak nad Vislou". Praha: BB art, 2006. 311 s. ISBN 80-7341-939-4.
• DAVIES, Norman. Boże igrzysko : historia Polski. T. 1.: Od początków do roku 1795. Kraków: Znak, 1996. 680 s. ISBN 83-7006-506-6. (polsky)
• DAVIES, Norman. Boże igrzysko : historia Polski. T. 2.: Od roku 1795. Kraków: Znak, 1996. 797 s. ISBN 83-7006-514-7. (polsky)
• DAVIES, Norman. Polsko : dějiny národa ve středu Evropy. Praha: Prostor, 2003. 481 s. ISBN 80-7260-083-4.

• FRIEDL, Jiří; JUREK, Tomasz; ŘEZNÍK, Miloš; WIHODA, Martin. Dějiny Polska. 1. vyd. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2017. 690 s. (Dějiny států). ISBN 978-80-7422-306-8.
• CHWALBA, Andrzej. Polsko 1989-2008 : dějiny současnosti. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. 254 s. ISBN 978-80-7325-185-7.
• KOSMAN, Marceli. Dějiny Polska. Praha: Karolinum, 2011. 452 s. ISBN 978-80-246-1842-5.
• KŘEN, Jan. Dvě století střední Evropy. Praha: Argo, 2005. 1109 s. ISBN 80-7203-612-2.
• KVĚTINA, Jan. Šlechtická demokracie. Parlamentarismus v polsko-litevském státě v 16. a 17. století. Praha – Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2011. 252 s. ISBN 978-80-87378-58-8.
• MACŮREK, Josef. Dějiny polského národa. Praha: Melantrich, 1948. 350 s.
• PACZKOWSKI, Andrzej. Půl století dějin Polska 1939-1989. Praha: Academia, 2000. 381 s. ISBN 80-200-0737-7.
• ŘEZNÍK, Miloš. Dějiny Polska v datech. Praha: Libri, 2010. 500 s. ISBN 978-80-7277-408-1.
• ŘEZNÍK, Miloš. Polsko. Praha: Libri, 2002. 228 s. ISBN 80-7277-129-9.
• ŘEZNÍK, Miloš. Za naši a vaši svobodu : století polských povstání (1794-1864). Praha: Argo, 2006. 391 s. ISBN 80-7203-668-8.
• WANDYCZ, Piotr Stefan. Střední Evropa v dějinách od středověku do současnosti. Praha: Academia, 1998. 301 s. ISBN 80-200-0657-5.
• ZAHRADNÍČEK, Tomáš. Polské poučení z pražského jara. Tři studie z dějin politického myšlení 1968–1981. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2011. 184 s. ISBN 978-80-7285-134-8.

• Československo-polské pohraniční spory
• Povstání ve varšavském ghettu

• Obrázky, zvuky či videa k tématu dějiny Polska na Wikimedia Commons
• Výjimečný stav v Polsku 13. prosince 1981 – video z cyklu České televize Historický magazín
• Commonwealth of Diverse Cultures: Poland's Heritage