Ludvík I. Veliký

Na uherský trůn usedl Ludvík v roce 1342 a nástupnictví v Polsku mu zajistil jeho otec Karel I. o tři roky dříve smlouvou s polským králem Kazimírem III. Počátek jeho vlády byl ve znamení válek s Benátkami o Dalmácii a Dubrovník, které Ludvík získal v roce 1358. Po smrti svého bratra Ondřeje v roce 1345 se pokusil získat neapolskou korunu a v letech 1348–1350 vedl válku s tamní královnou Janou I. Neapolsko sice dobyl, ale když vypukla morová epidemie, byl donucen ustoupit. Ludvík I. Veliký si dočasně podrobil také Valašsko, Bosnu, Srbsko a Bulharsko. Bojoval proti Zlaté hordě.

V roce 1366 Ludvíka v Pešti navštívil byzantský císař Jan V. Palaiologos a slíbil opětovné připojení východní církve k Římu, když křesťanská Evropa podpoří Byzanc proti Turkům. V následujícím roce Ludvík uzavřel v Pirně sedmileté spojenectví s císařem Karlem IV., které zahrnovalo vzájemnou podporu v Itálii. Svou starší dceru Marii přislíbil v roce 1372 Karlovu mladšímu synovi Zikmundovi.

Po smrti svého strýce Kazimíra III. se Karel stal v roce 1370 polským králem, čímž vznikla uhersko-polská personální unie. Na počest své korunovace podnikl křížovou výpravu proti Litevcům a dobyl Červenou Rus, kterou k nelibosti polské šlechty připojil k Uhersku. V roce 1374 zahájil Ludvík vojenskou výpravu proti Turkům a podařilo se mu zvítězit nad sultánem Muradem I. Přesto nedokázal znovu získat balkánská knížectví, která se v následujících letech od Uherska definitivně odtrhla.

V roce 1380 se Ludvík Uherský sešel ve Zvolenu s českým králem Václavem IV. Předmětem jednání bylo odstranění papežského schizmatu a společná politika vůči francouzskému dvoru.

Za Ludvíkovy vlády dosáhlo Uhersko postavení evropské velmoci a prožívalo rozkvět. Král se proti magnátům opíral o nižší šlechtu (reformami z roku 1351 posílil moc šlechty) a města, kterým poskytoval početná privilegia. Současně podporoval hospodářský a kulturní rozvoj země. V roce 1367 založil první uherskou univerzitu v Pécsi.

V roce 1342 se šestnáctiletý Ludvík oženil se sedmiletou Markétou Lucemburskou, nejstarší dcerou českého krále a císaře Karla IV. Ta však již ve čtrnácti letech zemřela, aniž by mu dala dědice. Ludvík se pak v roce 1353 oženil podruhé, a to s Alžbětou Bosenskou. Ani od ní se však mužského potomka nedočkal, Alžběta mu porodila "jen" tři nebo čtyři dcery, z nichž první dvě zemřely ještě před dosažením dospělosti:

• Marie? (1365–1366)
• Kateřina (1366–1377)
• Marie Uherská (patrně 1371–1395), ∞ 1385 Zikmund Lucemburský, mladší syn českého krále a císaře Karla IV.
• Hedvika z Anjou (patrně 1374–1399), ∞ 1385 polský král Vladislav II. Jagello

Ludvík I. Veliký zemřel 10. září roku 1382 ve své kurii v Trnavě, pochován byl ve Stoličném Bělehradě (Székesfehérváru). Zemřel bez mužského dědice, ještě před svou smrtí se snažil zajistit následnictví svým dvěma dcerám, jež dosáhly dospělosti, Marii a Hedvice. Uhry měla dle jeho plánů zdědit mladší Hedvika (následnická práva k Uhrám měl také vévoda Karel III. z Drače zvaný Malý, který se jich však zřekl ještě za Ludvíkova života výměnou za Ludvíkův nárok na neapolskou korunu) a plánován byl její sňatek s habsburským princem Vilémem, starší Marie pak byla určena za dědičku polské koruny a zasnoubena s mladším synem českého krále a císaře římského Karla IV. Zikmundem Lucemburským. Nakonec se však po jeho smrti dědičkou uherského trůnu stala starší Marie a dědičkou polského trůnu mladší Hedvika (Jadwiga).

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Ludvík I. Veliký na Wikimedia Commons
• (polsky) Ludvík I. z Anjou
• Ludvík, uherský král, potvrzuje mírovou smlouvu Karla IV. s rakouskými vévody (1364) – internetová výstava Národního archivu ČR (listina č. 933)

Předchůdce: Karel I. Robert

Uherský král Ludvík I. 1342–1382

Nástupce: Marie Uherská

Předchůdce: Karel I. Robert

Chorvatský král 1342–1382

Nástupce: Marie Uherská

Předchůdce: Kazimír III. Veliký

Polský král Ludvík I. 1370–1382

Nástupce: Hedvika z Anjou

Předchůdce: Kazimír III. Veliký

Král haličsko-vladimiřský 1370–1382

Nástupce: Marie Uherská