Haličsko-vladiměřské království

Území Haliče anektované během první dělení Polska (světle zelená)

V roce 1772 se habsburské soustátí zúčastnilo prvního dělení Polska, během něhož zabralo jižní část polského státu (konkrétně byla zabrána jihozápadní část Malopolské provincie – jižní Malopolsko a Červená Rus). Dělení Polska bylo ve své době rozporuplným činem, který v Evropě vyvolával smíšené pocity. Habsburkové chtěli svým činům dát nádech legálnosti, ale nenašli žádná současná ani dávná práva nebo nároky na Malopolsko. Jediné pojítko, které by je mohlo spojovat s nově zabraným územím, vedlo přes titul uherského krále, který Habsburkové vlastnili. V 13. až 14. století Polsko a Uhersko soupeřilo o Červenou Rus. Uhersku se dokonce na krátko podařilo ovládnout největší státní útvar na tomto území – Haličské knížectví (hlavní město Halič). Tímto způsobem toto polské území dostalo v habsburském soustátí název téměř neznámého, z mapy Evropy dávno zmizelého rusínského knížectví – Halič. Po páté rusko-turecké válce (1768–1774) Habsburkové získali Bukovinu a v roce 1775 ji připojili k Haliči. V roce 1795 se Habsburkové zúčastnili ještě 3. dělení Polska, během něhož zabrali zbytek Malopolska (s Krakovem) a jižní část Mazovska.

Vlajka království v letech 1772–1800 a 1849–1890

Nově nabytá území dostala název Západní Halič (někdy nazývaná také Nová Halič), ale během napoleonských válek v roce 1809 o ně Habsburkové přišli (stala se součástí vytvořeného v r. 1807 polského Varšavského vévodství). Krátce, v letech 1809–1815, Habsburkové přišli také o Tarnopol s okolím, ale po napoleonských válkách ho Rusové Habsburkům vrátili. Posledním územím připojeným k rakouské Haliči byla Krakovská republika (1815–1846) získaná Habsburky po nezdařeném polském povstání v Haliči v roce 1846. V roce 1849 Bukovina získala status samostatné provincie a byla odpojena od Haliče. V roce 1850 rakouská Halič byla administrativně rozdělena na Západní (Krakov) a Východní (Lvov) část. Do roku 1918 byla Halič jednou z korunních zemí monarchie. Disponovala zemskou samosprávou, jejímž nejvyšším orgánem byl Haličský zemský sněm sídlící ve Lvově.

Roku 1918 byla část Haliče s převahou Poláků, začleněna do obnoveného Polska, na východě území, kolem Lvova, se ustavila Západoukrajinská lidová republika, která se 22. ledna 1919 oficiálně sloučila s Ukrajinskou lidovou republikou. Na základě Varšavské smlouvy podepsané mezi Polskem a Ukrajinou tak celá východní část Haliče připadla Polsku, kterou jí oficiálně přisoudila i Společnost národů 14. března 1923 s podmínkou, že polská vláda zaručí oblasti autonomii. V rámci obnoveného Polska, které bylo na rozdíl od někdejšího Polsko-litevského státu centralistickým státem, byla Halič jako administrativní jednotka zrušena a rozdělena mezi několik vojvodství, která nicméně ale respektovala severní hranici bývalé rakouské korunní země. Po vypuknutí druhé světové války a porážce Polska v roce 1939 si území Haliče mezi sebe rozdělilo Německo a Sovětský svaz.