Hedvika z Anjou

Hedvika byla nejmladší dcerou uherského a polského krále Ludvíka I. Velikého z Anjou a Alžběty Bosenské. Byla následnicí nejstarší vládnoucí dynastie polských králů Piastovců, a to jak po otcovské, tak i po mateřské linii. Její babička z otcovy strany Alžběta Polská byla dcerou krále Vladislava I. Lokýtka, který v roce 1320 znovu sjednotil Polsko.

Hedvika byla vychována na královském dvoře v Budě a Visegrádu v Uhersku. V roce 1378 byla zaslíbena potomku habsburského rodu Vilémovi Rakouskému a strávila rok na císařském dvoře ve Vídni. V roce 1364 u příležitosti slavnostních Dnů Krakova se Hedvičin otec Ludvík I. Veliký dohodl se svým dřívějším tchánem římským císařem a českým králem Karlem IV., že se Karlův mladší syn a budoucí císař Zikmund Lucemburský zasnoubí s Ludvíkovou nejstarší dcerou Marií. Původní Ludvíkův plán spočíval v tom, že království polské přenechá Marii, neboť i Zikmund měl dědičná práva k Polsku, zatímco Hedvičin rakouský manžel Vilém Habsburský bude vhodnější pro Uhry s ohledem na geografickou blízkost s habsburskými državami.

Hedvika byla velmi vzdělaná. Hovořila latinsky, bosensky, chorvatsky, maďarsky, polsky a německy, zajímala se o umění, hudbu i vědu. Proslulá byla i její zbožnost a úcta k Panně Marii a samozřejmě k Hedvičině patronce svaté Hedvice Slezské.

Socha v kostele sv. Josefa v Muszynie

Až do roku 1370 vládla v Polsku dynastie Piastovců. Jejich poslední král Kazimír III. (syn Vladislava I. Lokýtka) nezanechal legitimního syna. Měl sice vnuka, ale toho pro jeho mládí nepovažoval za schopného vlády. Prohlásil tedy za následníky svou sestru Alžbětou Polskou a jejího syna Ludvíka I. Velikého. Ludvík byl sice korunován, ale faktickou moc si podržela Alžběta až do své smrti v roce 1380. Ludvík zemřel krátce po ní v roce 1382 a uherský trůn zdědila nejstarší dcera Marie, i když regentkou se stala její matka Eliška Bosenská.

Malopolská šlechta, která byla faktickým vládcem Polska, nechtěla pokračovat v personální unii s Uherskem a nechtěla ani akceptovat Mariina snoubence Zikmunda Lucemburského jako regenta. Vybrala si proto jako novou polskou královnu Mariinu mladší sestru Hedviku. Po dvou letech sporů s regentkou Eliškou Bosenskou a po občanské válce ve Velkopolsku (1383) byla Hedvika ve věku deseti let v Krakově korunována jako Hedwig Rex Poloniae (Hedvika, polský král) a nikoliv Regina Poloniae (královna), aby se zdůraznilo, že je vládcem ze svého vlastního práva a nikoliv jen jako něčí snoubenka. Krátce po Hedvičině korunovaci se vynořili další uchazeči o sňatek a do Krakova přijel Hedvičin snoubenec Vilém Habsburský s požadavkem naplnění předchozích dohod. To se mu však nepodařilo. Z Krakova byl vypuzen a Hedvika sama zasnoubení zrušila. Vilém si později vzal Hedvičinu sestřenici Janu II. Neapolskou.

V roce 1385 došlo k personálnímu spojení Polska a Litvy. Litva byla v té době poslední pohanskou zemí v Evropě. Litevský velkokníže Jogaila (polsky Jagiełło) přijal křesťanství a při křtu obdržel jméno Vladislav. V březnu 1385 se rovněž konala svatba 36letého Jogaila s 12letou Hedvikou a krátce po ní byl Jogailo korunován na polského krále jako Vladislav II. Jagello.

Jako královna měla Hedvika patrně velmi málo skutečné moci vzhledem k silné pozici polské šlechty a vládě krále Vladislava. Byla však velmi aktivní v politickém, diplomatickém a kulturním životě. Zasloužila se o překlady četných latinských knih do polštiny. Mnoho ze svého bohatství věnovala na dobročinné účely, zakládala nemocnice a kláštery. Zasloužila se o založení biskupství ve Vilniusu a věnovala značné finanční prostředky na znovuvybudování krakovské univerzity, která na počest její a jejího manžela nese jméno Jagellonská univerzita. Když v roce 1386 její manžel, litevský velkokníže Jogaila, v dosud pohanské Litvě přijal za státní náboženství katolickou víru, Hedvika v rámci podpory katolické víry na Litvě v roce 1397 financovala založení Litevské koleje a zvláštního odloučeného internátu pro litevské kleriky při Pražské universitě (kolej byla využívána hlavně Litevci, protože běloruští a rusínští, resp. ukrajinští poddaní litevských velkoknížat byli pravoslavného vyznání).

22. května 1399 Hedvika porodila dceru Elišku. Matka i dcera však do měsíce zemřely na poporodní komplikace a byly pohřbeny ve Wawelské katedrále v Krakově.

Náhrobek sv. Hedviky v katedrále Wawel

Od okamžiku smrti byla Hedvika považována za svatou a vyprávějí se četné legendy o zázracích, které mají tuto svatost potvrdit. Jednou z nejznámějších je např. legenda o Hedvičině kříži. Hedvika se často modlila před velkým černým křížem, který dodnes visí v severní lodi katedrály Wawel. Traduje se, že Kristus visící na tomto kříži k ní často promlouval. [1] Jinou legendou je legenda o Hedvičině stopě. Hedvika údajně navštívila kameníka, který ji prosil o pomoc a věnovala mu drahokam ze svého střevíce. Když odešla zpozoroval překvapený kameník hluboký otisk její boty na sádrové podlaze, ačkoli šlo o sádru již dávno zatvrdlou. I tento otisk je v Krakově dodnes uchováván.

Hrob svaté Hedviky byl několikrát otevřen. V roce 1887 podle v hrobě nalezené kostry vytvořil Jan Matejko portrét královny uvedený v záhlaví tohoto článku. Naposledy byl otevřen v roce 1949, aby mohly být ostatky královny přeneseny do nového sarkofágu, který z bílého mramoru vytvořil polský sochař a řezbář Antoni Madeyski. Přes všeobecnou úctu, které se královně Hedvice dostávalo a přesto, že papež sv. Jan Pavel II. se modlil u jejího hrobu již v roce 1979, byla blahoslavena teprve 8. srpna 1986. Svatořečena byla papežem Janem Pavlem II. při jeho návštěvě v Krakově 8. června 1997. Bývá zobrazována jako světlovlasá, vysoká kráska s modrýma očima.