Československo-polské pohraniční spory

Československo-polské pohraniční spory byly pohraniční spory o území mezi Československem a Polskem, vedené v letech 1918 až 1958. Část těchto sporů vrcholila v letech 1918–1920, 1938–1939 a 1945–1947. V roce 1945 vznikly v souvislosti s přičleněním velké části před válkou německého Slezska k Polsku další československo-polské pohraniční spory o území.

Polská mapka sporných území na Těšínsku, Oravě a Spiši
Sporná území na Čadecku, Oravě a Spiši

Šlo o tyto spory:

1918–1920

První fáze sporů započala vznikem Československa a Polska v roce 1918. Ve Slezsku vypukl spor o Těšínsko, na Slovensku o Oravu a Spiš. Na Těšínsku se v roce 1919 oba státy krátce střetly v tzv. sedmidenní válce. Tyto spory byly vyřešeny rozhodnutím velvyslanecké konference ve Spa z 28. července 1920. Sporné území bylo rozděleno mezi oba státy.

1938–1939

V roce 1938 využilo Polsko Mnichovského diktátu a vynutilo si na Československu odstoupení východní části československého Těšínska (tzv. Zaolzie) a poté i Polskem dříve požadovaného území na Oravě a Spiši. Po své porážce v roce 1939 však Polsko o tato území přišlo – zabrané území na Těšínsku bylo přičleněno k Německu, zabrané území na Oravě a Spiši spolu s Československem dříve požadovaným územím v těchto oblastech bylo přičleněno ke Slovenskému státu.

1945–1947

Po druhé světové válce se hranice Československa vrátily do předmnichovské podoby. Polsko-německá hranice se posunula o několik set kilometrů na západ, na Odru a Nisu. Polsko stále požadovalo vydání dříve sporných území, zejména na Těšínsku, kde žila polská menšina. Československo naproti tomu požadovalo vydání části před válkou německých území – Kladska, Hlubčicka a Ratibořska – kde žila česká menšina a která Sovětský svaz předal do správy Polsku.

Po mnoha bezvýsledných jednáních byla nakonec na zásah Sovětského svazu v roce 1947 podepsána mezi Československem a Polskem smlouva o přátelství a vzájemné pomoci. Tato smlouva zklidnila situaci, ale vzájemné napětí přetrvávalo.

Ukončení a další vývoj

Demarkace hranic

Vzájemné hraniční spory o území s konečnou platností ukončila až Smlouva mezi Československou republikou a Polskou lidovou republikou o konečném vytyčení státních hranic, podepsaná ve Varšavě 13. června 1958. Tato smlouva byla 17. října 1958 ratifikována Národním shromážděním republiky Československé, a to ústavním zákonem č. 62/1958 Sb., o konečném vytyčení státních hranic s Polskou lidovou republikou. Platnosti smlouva nabyla 14. února 1959. Hranice zůstaly v předmnichovské podobě, avšak na žádost polské strany proběhlo v krátké době dvou let (1956 a 1957) jejich napřímení.[1]

Smlouva tak určovala na některých úsecích poměrně velkou korekci hranice a rychlost provedení vedla k nepřesně naměřeným údajům (například namísto měření byly některé vzdálenosti pouze odkrokovány). V Krkonoších Polsko předalo Československu bývalé německé osady Tkacze (Mýtiny) a Zieliniec (Údolí Naděje u Kořenova), za což získalo jižní svah hory Kocierz. Na Jesenicku Polsko předalo Československu bývalou německou osadu Krasów (Krasov – součást Vidnavy) a získalo českou osadu Skřivánkov (Skowronków). Ostatní korekce hranice byly kosmetického rázu. Celkem Polsko předalo Československu 12,05 km2 a Československo Polsku 8,37 km2. Polsku tak bylo předáno území o 3,68 km2 menší.

Rozdíl ve vyměněném území řešila dohoda, uzavřená výměnou nót mezi ministry zahraničí obou států (tzv. Dohoda David - Rapacki). Podle této dohody se obě strany zavázaly, že vzniklý československý územní zisk 368.54 hektarů bude Polsku nahrazen nikoliv územně, ale majetkově, a sice tak, že Československo převede do vlastnictví Polska pozemky o rozloze 368.54 hektarů, které se nacházejí ve vlastnictví Československa, ale leží na území Polska. Princip majetkového vyrovnání byl přijat v důsledku možné nepřesnosti redemarkačních prací, proběhlých ve velké rychlosti.[2]

V roce 1976 však polská strana vystoupila s návrhem na řešení československého salda nikoliv majetkovým, ale územním způsobem, a v tomto postoji setrvala od té doby i nadále.[1]

Československo původně se změnou způsobu vyrovnání československého salda z majektového na územní nesouhlasilo, protože již mělo dostatek podkladů pro mejatkové vyrovnání. Vzhledem k dlouhodobému polskému nesouhlasu a tlaku ale Československo nakonec ustoupilo a československý ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier nótou, kterou polská strana přijala, nabídl Polsku zrušení dohody David - Rapacki, a územní řešení československého salda při výměně území.[3] Výměna území však do dnešního dne není vzhledem k odporu českých pohraničních obcí vyřešena.

Ke kosmetickým úpravám hranic nicméně docházelo a dochází stále. Důvodem bývají změny v krajině (vodní toky mění koryto, v horách dochází k sesuvům atd.). K větší korekci hranic došlo ještě v roce 1976, kdy Polsku bylo Československem předáno území u Lysé nad Dunajcom na Slovensku (území bylo připojeno k obci Niedzica v Polsku) a Československu území u Wojkowa (území bylo připojeno k obci Lenartov na Slovensku). Obě strany si vyměnily území o rozloze 0,25 km2.

Incident na Osoblažsku

Na přelomu května a června 2020 polská armáda při ochraně polských hranic během pandemie covidu-19 překročila česko-polskou hranici na území bývalé obce Pelhřimovy, zřídila tam opěrný bod a bránila se zbraní v ruce českým návštěvníkům v přístupu k blízké kapličce (vše na českém území). Po protestu české strany se polská armáda stáhla. Incident se dostal i na stránky mezinárodního tisku.[4][5]

Odkazy

Reference
  1. Územní dluh vůči Polsku
  2. Státní hranice České republiky. Hranice s Polskem
  3. Nóta československého ministra zahraničí ze 4. května 1992 a korespondující nóta polského ministra zahraničí stejného data
  4. Nečekané komplikace. Polská armáda zakázala přístup k české kapličce
  5. ‚Krátká okupace.‘ Polsko omylem vpadlo do Česka, informují CNN, BBC a další světová média

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.