Castrum doloris

Castrum doloris na počest generála de La Tour v katedrále Notre-Dame, 1675

Na počátku obliby tohoto zvláštního typu funerální architektury stálo zřejmě castrum doloris zbudované roku 1558 při pohřbu císaře Karla V. Obsahovalo základnu pro 3000 svící a v horní části byly 4 koruny. Tato pocta, určená zprvu jen králům se v době baroka rozšířila i do nižších sfér společnosti a své castrum doloris, pochopitelně menších rozměrů, tak mívali i příslušníci šlechty a církevní hierarchie (opati apod.). Menší castra doloris se budovala i pří výročí úmrtí významných osob.[1]

Castra doloris mívala složitou a propracovanou ikonografickou výzdobu plnou symboliky, jejímž účelem byla oslava zemřelého, jeho ctností, vlastností, skutků, které zemřelý ve svém životě vykonal, atd. prostřednictvím piedestalů, erbů, epitafů, sochařské výzdoby, obrazů, alegorií, personifikací, symbolů vanitas či chronogramů. Důležitou úlohu mělo i efektní teatrální osvětlení (svíce, pochodně) a další smuteční dekorace interiéru kostela, ve kterém bylo castrum doloris postaveno.[1]

Castra doloris byla stavěna v katedrálách nebo velkých kostelech. V případě pohřbu panovníka, castrum doloris nemuselo být postaveno jen v místě pohřbu, ale v každém dostatečně bohatém městě jeho říše. Podoby tohoto slavnostního úmrtního lůžka bývaly rozmanité, od baldachýnu nad rakví až po složité věže, či triumfální oblouky. Důležitým prvkem byly alegorie ctností nebo skutků zemřelého s doprovodnými nápisy. V centru často bývala situována prázdná rakev na podstavci.[2]

Přestože výzdobu mohly tvořit také sochy apod. prvky z alabastru, mramoru a drahých kovů, většina konstrukce a dekorace byla zhotovena z materiálu krátké životnosti, tedy ze dřeva, vosku, papíru a papírmaše. Castra doloris často projektovali význační architekti a na jejich stavbě se podíleli nejrůznější řemeslníci: truhláři, stolaři, malíři, sochaři, štukatéři, řezbáři, krejčí, vyšívači, voskáři atd. Stavba byla odstraněna po skončení smutečních obřadů, které mohly trvat týdny i měsíce od úmrtí osoby. Pro svou nádheru bývala castra doloris často zachycena obrazem nebo grafickým listem, takže navzdory jejich relativně krátké existenci se jejich podoba mnohdy zachovala.[1]