Jan František Beckovský

V Německém Brodě pravděpodobně navštěvoval měšťanskou školu. Později odešel studovat poezii a rétoriku, od roku 1680 byl posluchačem filozofie ve Vídni. V době jeho studia zachvátila Vídeň morová epidemie, které padlo za oběť přes 70 000 lidí. Beckovský pomáhal u hromadných šachtových hrobů a tyto otřesné zážitky zřejmě rozhodly, že v roce 1684 složil řeholní slib v rytířském řádu křižovníků s červenou hvězdou.[1] Věnoval se studiu teologie. Po vysvěcení na kněze roku 1688 působil jako správce klášterní kuchyně. Od roku 1699 byl správcem (administrátorem) ženského špitálu u sv. Anežky v Novém Městě pražském a to až do své smrti v roce 1725.[2]

Beckovský se řadí k vlasteneckým spisovatelům, kteří v době úpadku českého národa oživovali jeho slavnou minulost a zaujímá mezi nimi zvláštní postavení, neboť svá díla psal převážně česky. Kolem roku 1700 jezdil po českých zemích a sbíral archivní a místopisný materiál. Kromě přepracovaného a rozšířeného vydání Hájkovy kroniky pod titulem Poselkyně starých příběhův českých, kterou se navždy zapsal do dějin české literatury, je autorem 28 tištěných českých a latinských knih. Dále je autorem nejstaršího v rukopise zachovaného herbáře, který má 117 listů s zhruba 200 druhy sušených rostlin, u kterých uvádí mimo latinských a německých také české názvy. Je z něj zřejmé, že byl pouze botanik – amatér, protože některé rostliny jsou chybně pojmenovány. Přeložil asi 30 děl, především životopisů svatých a jiných náboženských spisů. Vedle literární činnosti byl činný i výtvarně. Vyzdobil údajně kapli kláštera sv. Františka a je autorem nejstarší rytiny Německého Brodu.

Psal především česky, ale i latinsky a německy.

Jméno Jana Beckovského bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.