Polyxena z Lobkovic

Malá Polyxena z Lobkovic se svou matkou Marií de Manrique de Lara y Mendoza

Narodila se jako devátý potomek dvorního štolby Vratislava II. z Pernštejna řečeného „Nádherný“ (1530–1582), a jeho manželky Marie Manrique de Lara y Mendoza (1534 – 16. únor 1608). Otec Polyxeny Vratislav II. z Pernštejna pocházel z rodiny Jana IV. z Pernštejna a Hedviky ze Šelmberku. Několik měsíců po narození Polyxeny, byl její otec jmenován nejvyšším kancléřem Království českého a tento zemský úřad si udržel až do své smrti v roce 1582. Jeho dvorská kariéra byla znamenitá - z původní pozice komorníka a dvorního štolby se vypracoval na nejvyšší úřad v Českém království a stal se později i držitelem Řádu zlatého rouna.

Matka Polyxeny byla španělská šlechtična ze starého rodu Hurtado de Mendoza, jež se mísila s krví kastilského královského rodu. Před příchodem do Čech byla dvorní dáma na dvoře španělských Habsburků. Na dvoře se Maria Manrique seznámila i s mladší sestrou své paní - Janou Španělskou (1535–1573), tetou Rudolfa II., která ji byla věkově bližší. Toto mladá žena, díky svému přátelství s Ignácem z Loyoly (1491–1556), ovlivní pozdější Mariinu náklonnost k jezuitskému řádu, což se promítne ve striktní katolické výchově Polyxeny a jejích sourozenců. Vratislav trávil mnoho času na cestách a u dvora ve Vídni, nechával manželku samotnou, ta nezvládala vedení domácnosti, kde se míchalo služebnictvo české a španělské. Problémem pro Marii byla čeština. Jazyková bariéra v komunikaci se služebnictvem i českou aristokracií stěžuje správu panství. Kupuje si drahé knihy, které si nechává dovážet přímo ze zemí Koruny  španělské. Utrácí za nákladné šaty od španělských krejčí z bohatě zdobených a těžkých látek z důvodu reprezentace. Již v roce 1560 v důsledku špatného hospodaření Vratislava a jeho náročné ženy přišli o téměř všechen majetek. Přišli o panství Třebíčské a Židlochovické. Ačkoliv oba jeho bratři předčasně zemřeli (Jaroslav ve dvaatřiceti a Vojtěch v devětadvaceti) a on získal jejich podíly, přesto to nestačilo. V roce 1565 musel nechat zastavit rodinné stříbro a šperky u vídeňských židů. Žijí v podnájmu na zámku v Litomyšli. V roce 1567 získal Vratislav od císaře prodloužení nájemní smlouvy na užívání panství Litomyšl na dalších dvacet let, což zaručilo, že je věřitelé nemohli vystěhovat.

Vratislav byl první obětí fenoménu tzv.“nepřítomného statkářství“. Statky (myšleno veškerý majetek, nikoliv jen zemědělský) začínaly být opuštěny svými majiteli a spravovali je cizí lidé – správci. „Během jedné generace se ze šikovných a užitečných feudálních hospodářů stala dobře vychovaná, ale docela neužitečná kasta povalečů u dvora“ Henrik Willem Van Loon, Dějiny lidstva  

Svatební mince Viléma a Polyxeny

Roku 1587 se jedenadvacetiletá Polyxena provdala za Viléma z Rožmberka, jenž tehdy zastával úřad nejvyššího purkrabí a byl asi o třicet let starší. Stala se jeho čtvrtou a poslední manželkou. Díky manželství se vznešeným a bohatým Rožmberkem mohla zažívat „přerod z bystré a krásné dívky v pozoruhodnou, cílevědomou dámu, oplývající šarmem a společenskou ctižádostí“[2] a také si užívat bohatství, kterým podporovala své chudé pernštejnské příbuzné.

I toto čtvrté Rožmberkovo manželství zůstalo bezdětné a nepřineslo Vilémovi tolik očekávaného dědice. Již v době své nemoci se však Vilém staral o další Polyxenino zabezpečení a postoupil jí k doživotnímu užívání výnosné roudnické panství. Po Vilémově smrti v roce 1592 získala mladá vdova vyrovnáním se švagrem Petrem Vokem Roudnici nad Labem do dědičné držby. Polyxena požívala úcty, respektu a vážnosti nejvyšší společnosti. Karel starší ze Žerotína jí v dopise napsal, že „jakž místem, tak i smyslem všecky jiné paní v Čechách předcházeti ráčí“.

Roku 1597 při obléhání pevnosti Rábu v Uhrách zemřel její bratr a císařský generál Jan V. z Pernštejna, když mu koule z tureckého děla utrhla hlavu a levou paži i s ramenem. Jan po sobě zanechal tři děti – Annu, Frebonii a Vratislava Eusebia. Polyxena, jejich teta, se po pár letech stala jejich poručnicí a hospodařila tak nejen v Roudnici, ale velmi úspěšně i na pernštejnském panství Litomyšl.

Polyxena z Pernštejna, pečeť z roku 1625

Druhé manželství uzavřela 23. listopadu 1603 s nejvyšším kancléřem Zdeňkem Popelem z Lobkovic, který nebyl příliš majetný, ale byl vzdělaným a uznávaným politikem a hlavou české katolické šlechty. Roku 1609 se Polyxeně po dlouholetém období neplodnosti narodil jediný syn Václav Eusebius Popel z Lobkovic, předek všech současných příslušníků rodu Lobkoviců.

Polyxena z Lobkovic ochraňuje ve svém domě královské místodržící Slavatu a Martinice, svržené z oken královského hradu v Praze roku 1618 (obraz od Václava Brožíka, olej na plátně, 87×146 cm)

Zdeněk Popel z Lobkovic nepodepsal Rudolfův majestát a společně s manželkou byl nadšeným příznivcem volby Ferdinanda Štýrského. Polyxena poskytla ve svém pražském domě azyl i Slavatovi a Martinicovi, obětem pražské defenestrace. Pomáhala finančně manželkám účastníků odboje a vyhnancům.

Po porážce stavovského povstání Polyxena z Lobkovic skupovala levná panství zkonfiskovaná jeho účastníkům. Podařilo se jí nakoupit s manželovým svolením statky za 350 tisíc zlatých.

Věrná katolička roku 1628 (v roce manželovy smrti) věnovala klášteru bosých karmelitánů u kostela Panny Marie Vítězné v Praze vzácnou voskovou sošku Pražského Jezulátka, kterou její matka dostala jako svatební dar od své matky při sňatku do Čech. Podporovala jezuity, kapucíny, františkány a karmelitány. Premonstrátům věnovala stříbrnou sochu svatého Norberta, jezuitům zahradu a v Roudnici založila kapucínský klášter a v přilehlém kostele svatého Václava rodinnou hrobku.

Polyxenina katolická víra vyvolala protireformační působení na jejích statcích. Potlačila povstání na panství Litomyšl, kde byl poddanými zbit a vyhnán katolický děkan, a stejně tak i v Roudnici, kde byly zabrány katolické kostely a vyhlášena náboženská svoboda. Na panství Vysoký Chlumec, kde údajně působili i kalvínští kněží, povolala Polyxena proti kacířům jezuitské misie.

Zemřela ve věku 76 let a je pochována společně s manželem v rodinné hrobce kostela svatého Václava v Roudnici nad Labem.