Postkomunismus

Týdeník Solidarita roku 1981

Polská cesta ke komunismu byla do značné míry zpomalena autoritou, kterou si v zemi uchovala katolická církev. Polsko za éry Władysława Gomułky ve vedení vládnoucí strany (1956–1970) představovalo poměrně křehké uspořádání. To se projevilo již v roce 1968, kdy úřady zakázaly uvádění tradičního Mickiewiczova textu Dziady se stále aktuálním protiruským nábojem. Jako reakce se zvedla vlna odporu – podobně tomu tak bylo v roce 1970, kdy Gomułka krátce před Vánoci oznámil skokové zdražení potravin. Proti demonstrantům byly navzdory doporučení Moskvy nasazeny bezpečnostní síly a masakr v gdaňských loděnicích si vyžádal stovky mrtvých a raněných. To byla pro Gomułku politická smrt – nahradil ho Edward Gierek. V polovině 70. let již bylo jasné, že Gierkův hospodářský experiment neuspěl. Roku 1976 tak disent založil Výbor na obranu dělníků. Po další vlně hospodářských neúspěchů a demonstrací byl 31. srpna 1980 v Gdańsku legalizován nezávislý odborový svaz Solidarność, česky Solidarita. V únoru 1981 převzal vedení strany generál Wojciech Jaruzelski a vyhlásil mimořádný stav v reakci na rozštěpení strany a společnosti – tou dobou už ale měla Solidarita 9 milionů členů. Velký vliv na dění v Polsku mělo bezpochyby také zvolení Karola Wojtyly papežem 16. října 1978.

Dění vyvrcholilo na jaře 1989 jednáním u kulatého stolu mezi představiteli vlády a Solidarity. V červnu 1989 pak proběhly první svobodné volby, kterých se zúčastnili již i kandidáti Solidarity. K moci se tak dostali předáci Solidarity: nejprve Tadeusz Mazowiecki a následně Lech Wałęsa.

Po krvavě potlačeném Maďarském povstání (podzim 1956) se moci chopil János Kádár, který ve funkci generálního tajemníka MSZP vydržel až do roku 1988. V souvislosti s jeho érou se vžil pojem „gulášový socialismus” popř. kadárismus.

V únoru 1989 došlo k určitému uvolnění poměrů, kdy bylo povoleno více politických stran. Maďarsko se po otevření maďarsko-rakouské hranice v květnu 1989 stalo tranzitní zemí pro tisíce Němců z NDR. V létě se pak konal státní pohřeb oběti Maďarského povstání Imreho Nagye. Tento akt byl chápán jako symbolické vyrovnání se se sovětskou invazí z podzimu 1956. V březnu 1990 pak proběhly první svobodné volby.

Rumunsko navzdory velkým ekonomickým projektům (např. přehrada Železná vrata) zůstávalo jednou z nejchudších zemí Východního bloku. Země si pod vedením Nicolae Ceaușesca udržovala jistou míru autonomie od sovětského vlivu. To se projevilo např. neúčastí na invazi zemí Varšavské smlouvy do ČSSR v srpnu 1968 nebo účastí země na Letních olympijských hrách v Los Angeles 1984.

Proces tranzice od socialismu k liberální demokracii byl poznamenán násilnou změnou vlády, kdy dosavadní prezident Ceausescu skončil i s ženou v prosinci 1989 na popravišti. Tomu sice ještě předcházelo Ceausescovo znovuzvolení v listopadu 1989, prosincové protesty maďarské menšiny v Pešaváru nicméně vyprovokovaly ozbrojený konflikt, během nějž se Ceausescu snažil uprchnout ze země. Na útěku byl zadržen a v uspěchaném procesu odsouzen k trestu smrti.

Dlouholetý komunistický vůdce Bulharska Todor Živkov o moc přišel až v listopadu 1989. Dění na sklonku 80. let v této zemi ovlivnila Živkovova antiturecká politika, která přiměla více než 300 tisíc Turků k opuštění země. Tak velké migrační tlaky Turecko nečekalo, a tak docházelo k mnoha chaotickým situacím. Proti antiturecké rétorice začala na konci 80. let vystupovat opozice. Zásadní disidentskou organizací byla tehdy např. Ekoglasnosť, která se původně zformovala do boje proti devastaci životního prostředí poblíž chemické továrny na rumunském břehu Dunaje. Tato organizace pak dokázala využít Mezinárodního ekologického fóra (říjen 1989). Živkov odstoupil 17. listopadu 1989, a to byl svým způsobem konec bulharského socialismu.[2]

Pád Berlínské zdi roku 1989

Období 70. a 80. let bylo v NDR spojeno s osobou Ericha Honeckera – jeho předchůdce Walter Ulbricht totiž neměl nejlepší vztahy s Leonidem Brežněvem, vůdcem SSSR. Na přelomu 60. a 70. let byl kancléřem Západního Německa Willy Brandt, který prosazoval tzv. Ostpolitik – tzn. sbližování se zeměmi Východního bloku. Erich Honecker se tak stal prvním východoevropským politikem, který navštívil Západní Německo. V prosovětské orientaci byl ale Honecker nezlomný.

Ve druhé polovině 80. let se i v NDR projevila rostoucí nespokojenost obyvatel se stávajícím zřízením – historickou se stala demonstrace v Lipsku, která se konala 9. října 1989. Původně měla být jen modlitbou za mír, nakonec ale přišlo 70 tisíc lidí a přesně za měsíc (9. listopadu 1989) došlo k pádu Berlínské zdi, která rozdělovala bývalou metropoli společného státu na dvě části. Na podzim 1989 Honeckera ve vedení státu vystřídal Hans Modrow. Novému vedení státu se ale nepodařilo situaci stabilizovat. Na konci listopadu 1989 se začal západoněmecký kancléř Helmut Kohl zasazovat o integrační proces. Proti byl stále Michail Gorbačov, Margaret Thatcherová i François Mitterrand. Západní Německo nakonec muselo SSSR zaplatit za předání Východního Německa. V září 1990 byla v Moskvě podepsána „Smlouva o závěrečné úpravě Německa“ a 3. října 1990 došlo k opětovnému spojení obou celků do Spolkové republiky Německo.

Postcomunism, přemalovaná socha dělnice ve Slovenském Prešově

Sametová revoluce v Praze roku 1989

Vývoj v Československu silně poznamenala invaze vojsk zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Tento akt znamenal faktické ukončení modernizačních reforem, do kterých obyvatelé vkládali velké naděje. Invaze s sebou přinesla nejen změnu vládnoucí garnitury na nejvyšších místech, ale i čistky na všech úrovních společnosti. Navíc byla přijata Smlouva o dočasném pobytu vojsk Rudé armády. Tuto etapu označujeme jako období konsolidace, na které navazuje tzv. normalizace. Jejím základním charakteristickým znakem byla aplikace sovětského neostalinismu ve středoevropských podmínkách. Již na začátku 70. let se začal formovat disent, spojený kolem osobností kultury a vědy. Mezi zřetelné akty nesouhlasu s vedením strany patřil např. manifest Charta 77 nebo VONS. Vlivem ekonomické stagnace začala v 2. polovině 80. let růst nespokojenost veřejnosti, což vyvrcholilo v protesty na konci roku 1989, které vyústily v Sametovou revoluci a volbu Václava Havla prezidentem.

Sovětský svaz jako vůdčí síla Východního bloku neřešil pouze vlastní vnitrostátní otázky, ale taktéž byl zásadním hráčem globálního souboje mocností bipolárního světa. Jako takový pod vedením Leonida Brežněva uplatňoval tzv. Brežněvovu doktrínu proti zemím, které by se odchylovaly od cesty socialismu, vyjednával se západním světem o omezování jaderných zbraní (viz dohody SALT) a v neposlední řadě v roce 1979 provedl invazi do Afghánistánu. Tato válka pak znamenala prohloubení systémové krize SSSR. Od roku 1985 probíhala vyjednávání o stažení vojsk z Afghánistánu a v roce 1989 se tak skutečně stalo.

Michail Gorbačov

Po Leonidu Brežněvovi nastoupil do funkce generálního tajemníka Jurij Andropov, kterého po roce vystřídal Konstantin Černěnko. Pro další vývoj byl ovšem zásadní hlavě nástup Michaila Gorbačova do úřadu v roce 1985. Hospodářství SSSR bylo tehdy na úrovni rozvojových zemí a na zemi navíc zřetelně dopadly severoamerické sankce v souvislosti s vpádem do Afghánistánu. Tristní ekonomický stav dokládají např. tato čísla: 20 % zemědělské produkce se ztrácelo vlivem lajdácké práce, na výrobu jednoho metrického centru obilí bylo třeba pětkrát více energie i pracovních sil než ve vyspělých zemích. Gorbačov tedy vyhlásil dva modernizační programy: perestrojku směřující k ekonomickému oživení a glasnost, která znamenala liberalizaci společnosti.

Roku 1988 vystoupil Gorbačov v Evropském parlamentu, kde v projevu odmítl doktrínu omezené suverenity socialistických zemích. Východní blok se začal rozpadat a od Sovětského svazu se postupně začaly oddělovat svazové republiky v průběhu roku 1990. Podle zákona o odtržení z dubna 1990 stačil k odtržení souhlas obyvatel dané republiky.

Kromě napětí ve svazových republikách byla ve znamení nestability i politická situace v Moskvě. To se projevilo 19. srpna 1991, kdy se skupina neostalinistů s viceprezidentem Gennadijem Janajevem v čele pokusila o státní převrat. Tzv. Státní výbor pro mimořádný stav oznámil převzetí moci – na odpor se ale postavila armáda a Boris Jelcin. Gorbačov nicméně odstoupil a moci se ujal Jelcin a strana ve své původní podobě byla zakázána.

Jako řetězová reakce došlo k vyhlášení samostatnosti v Lotyšsku a Estonsku (19.-20. srpna 1991), Litvě (opět potvrdila nezávislý status), Ukrajině, Kazachstánu, Ázerbájdžánu, Uzbekistánu, Kyrgyzstánu a Moldavsku. V září taktéž učinili v Tádžikistánu, Gruzii a Arménii. Dohoda o ukončení SSSR byla podepsána 7. prosince 1991 na lovecké chatě v Bělověžském pralese. Vzápětí vzniklo Společenství nezávislých států, do kterého kromě Gruzie a pobaltských států vstoupily všechny bývalé svazové republiky. Sovětský svaz tak oficiálně zanikl 31. prosince 1991.

Pro mnohonárodnostní Jugoslávii byl klíčovým datem 4. květen 1980, kdy zemřel dosavadní prezident Josip Broz Tito, který podle mnoha dnešních hodnocení působil jako jediný tmel jugoslávské státní sounáležitosti.[3]

V Srbsku se v roce 1987 prosadil Slobodan Miloševič, který programově těžil z kosovské krize – po krvavých srážkách s albánskými demonstranty byla totiž v roce 1989 zrušena autonomie Kosova a Miloševič začal manipulovat se srbskými menšinami v Chorvatsku a Bosně. To bylo ale jen předznamenání válek a rozpadu federace v 90. letech.

Václav Havel, prezident Československa v letech 1989 - 1992 a český prezident v letech 1993 - 2003

Mezi země tzv. Visegradské čtyřky (V4) patří Polsko, Česká republika, Slovenská republika a Maďarsko. Užší spolupráce těchto zemí středoevropského prostoru začala z iniciativy Václava Havla již v dubnu 1990. Důležitým krokem pak bylo podepsání společné deklarace tří zakládajících zemí (tehdy ještě existovala ČSFR), které se uskutečnilo v lednu 1991 v maďarském Visegrádu. Visegrádská skupina se dodnes pravidelně schází, její agendu však z velké části převzaly EU a NATO, kam se členské země V4 úspěšně integrovaly na přelomu tisíciletí.

Na Slovensku znamenal pád totalitního režimu obnovení autonomistických tendencí, došlo proto k rozdělení Československa na dva státy. Toto rozdělení proběhlo nenásilně a prakticky bez problémů a kontroverzí.

Lech Walesa, v letech 1990 - 1995 polský prezident

Země V4 představují navzdory jistým odlišnostem (extremistická hnutí v Maďarsku, nacionalistické tendence na Slovensku, významný vliv katolicismu na společnost v Polsku) společný trend – přechod na tržní model hospodářství, otevřenost západním investicím, politická i ekonomická integrace do západoevropských či euroatlantických mezinárodních organizací. Do jisté míry je zde rovněž charakteristické zapojení osobností revoluce z roku 1989 do aktivního politického života 90. let i pozdějších období – příkladem může být třeba Václav Havel, Alexandr Vondra, Jan Ruml a Petr Pithart v ČR, František Mikloško nebo Ján Budaj na Slovensku, Adam Michnik, Lech Walesa, Tadeusz Mazowiecki, Jarosław Kaczyński a Lech Kaczyński v Polsku nebo József Antall či Viktor Orbán v Maďarsku. Výrazným negativním prvkem je klientelismus a korupce, která je obyvateli daných zemí dlouhodobě vnímána jako vážný problém.[4] Společným rysem je i parlamentní forma vládnutí.

Naopak rozdíl představuje stav společnosti a liberální demokracie v daných zemích. Zatím, co v České republice je liberální demokracie upevněna pravděpodobně nejpevněji (navzdory dílčím kontroverzím zejména okolo druhé vlády Andreje Babiše)[5], a to především díky osobnosti Václava Havla a díky demokratickým tradicím z období před rokem 1938, v případě Polska a Maďarska dochází zejména po roce 2010 k postupnému vzestupu autoritativního způsobu vlády (v Polsku je reprezentantem tohoto způsobu vlády strana Právo a spravedlnost a její lídr Jarosław Kaczyński a v Maďarsku strana FIDES a premiér Viktor Orbán). V těchto státech tak dochází k ohrožení demokracie (příkladem je ovládnutí veřejnoprávních médií vládnoucími stranami)[6][7][8]. Stav demokracie a společnosti na Slovensku je ovlivněn kontroverzním obdobím vlády Vladimíra Mečiara v letech 1993 - 1998, které mělo autoritářské prvky a obdobím kontroverzní vlády Roberta Fica v letech 2006 - 2010 a 2012 - 2018, které bylo ukončeno mohutnými demonstracemi po vraždě novináře Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové mafií s kontakty na vedení státu.[9][10]

Po násilném svržení komunistické moci se sice země zbavila autoritativní vlády, většina strukturálních problémů, se kterými se do té doby potýkala, však přetrvala. Problém činily také nacionalistické tendence ve více než milionové maďarské menšině.[11], špatnou ekonomickou situaci nebo korupci[12] Reformní cesta vpřed symbolicky vyvrcholila v roce 2004 vstupem do NATO a roku 2007 vstupem do EU.

Bulharská cesta z komunismu rozhodně nebyla rychlá a jednoduchá. Důležitým momentem např. byly první svobodné volby, kdy antikomunistická opozice nezvítězila. Stálým problémem země je klientelismus a vysoká cena základních životních potřeb, mimo jiné elektrického proudu. V tomto kontextu je možné zmínit např. nepokoje proti ČEZu v létě 2013.[13]

Lidé v obleženém Sarajevu sbírají dříví na zátop (1992)

Rozpad Jugoslávie a s tím související ozbrojené konflikty na Balkánském poloostrově se staly jedním z největších témat 90. let 20. století. Problém spočíval v tom, že Socialistická federativní republika Jugoslávie byla natolik navázána na osobnost Josipa Broze Tita, že jeho nástupci mohli jen těžko udržet stávající formu federace a po neúspěších ve snahách ji reformovat se uchýlili k nacionalistické rétorice.

V lednu 1989 se komunisté vzdali mocenského monopolu ve Slovinsku. Etnicky homogenní Slovinsko se od federace odtrhlo v červnu 1991 a rychle dosáhlo mezinárodního uznání.

O poznání náročnější byla situace v Chorvatsku, Srbsku a Bosně. V Chorvatsku se moci chopil Franjo Tudjman se sklony k autoritativní vládě a snahami o rehabilitaci režimu ustašovců. Problémem Chorvatska byla výrazná srbská menšina, která se v novém státě cítila ohrožena. Její secesistické sklony mohutně podporoval i srbský politik a hlava Jugoslávské federace Slobodan Miloševič. V létě 1991 se rozhořel etnický konflikt, který trval až do roku 1995, kdy Západem vybavená chorvatská armáda Operací Bouře obnovila územní celistvost státu. Toto vítězství ale znamenalo odchod více než 200 000 Srbů.

Ještě složitější byla situace v Bosně a Hercegovině. Kromě Chorvatů a Srbů tam totiž žili ještě bosenští muslimové. V roce 1991 se Tudjman a Miloševič tajně domluvili na rozdělení Bosny na dvě části. Válečné operace začaly na jaře 1992. Konflikt v Bosně byl od začátku spojován s krvavými masakry na civilním obyvatelstvu – symbolem zůstává např. masakr ve Srebrenici.

Specifickou kapitolou válek na Balkáně byla kosovská válka – zde se dostala do popředí srbská menšina ve většinově albánském Kosovu. Toto území si nárokuje Srbsko, neboť Kosovo považuje za historické jádro své říše. Rozbuškou se staly oslavy 600 let od Bitvy na Kosově poli konané roku 1989. Boje mezi srbskou armádou a Kosovskou osvobozenou armádou se rozpoutaly v letech 1998-99. Zklidnění situace do Kosovy přinesl až vstup mírových jednotek KFOR v červnu 1999. Otázka mezinárodního uznání nového státního celku Republiky Kosovo zůstává aktuální (jednostranné vyhlášení nezávislosti proběhlo v roce 2008). Na přístupu k této otázce se nedokáží shodnout ani země EU. Většina jich Republiku Kosovo uznává, mezi výjimky ale patří např. Španělsko, Slovensko či Rumunsko.

Státy postjugoslávského prostoru je složité shrnout do zobecňujícího popisu jako např. státy Visegrádské čtyřky. Nejprogresivnějším z nich je rozhodně Slovinsko. bylo již v roce 2004 přijato do EU, navíc patří mezi členy eurozóny. Slovinsko bylo dlouhou dobu dáváno za příklad úspěšné ekonomické a politické transformace od socialismu k liberální demokracii. Pro Slovinsko ale bylo velmi složité období finanční krize po roce 2009 – tehdy se totiž do problémů dostaly slovinské banky, které na rozdíl od středoevropských nebyly privatizované v 90. letech – pro stát to tak znamenalo nutnost řešit špatnou finanční situaci těchto institucí.[14]

Jiná situace je v zemích, které si prošly náročnými válkami 90. let 20. století. Zde totiž byl a je evropský integrační proces ztížen nutností vyřešit důsledky válek, například vyšetřit mnohé válečné zločiny. Nejrychlejší bylo Chorvatsko, které mohlo roku 2013 vstoupit do Evropské unie. Ekonomika Chorvatska stojí na cestovním ruchu, který do značné míry vyrovnává chudý venkov.[15]

Slovinsko a Chorvatsko představují úspěšnější příklady ekonomického rozvoje v postkomunistických zemích. O poznání horší situace panuje v Srbsku, Bosně a Hercegovině, Kosovu, Černé Hoře, Makedonii a Albánii. Problémy jsou např. nezaměstnanost (v Makedonii a Bosně v roce 2005 kolem 30%), Bosna a Hercegovina je navíc ochromena korupcí a nepružným etnicky podmíněným systémem střídáním hlav státu. Nepokoje se objevují i v dalších státech – na jaře 2015 šlo např. o Makedonii. Rozvoji Makedonie dále zabraňují spory s Řeckem o oficiální název státu. Lze konstatovat, že dle všech ukazatelů bude cesta těchto zemí k bližší integraci do zemí EU ještě dlouhá.

Helmut Kohl, znovusjednotitel Německa

Zřejmě nejjednodušší a nepřirozenější cestou k liberální demokracii a tržní ekonomice zřejmě šla Německá demokratická republika. 3. října 1990 totiž došlo k připojení k Německé spolkové republice a tedy k znovusjednocení Německa. Navzdory této rychlé integraci i 25 let po znovusjednocení trvají určité rozdíly: např. vyšší nezaměstnanost ve spolkových zemích bývalého Východního Německa. Realitou také zůstává odliv mladých lidí do západní části země.

Boris Jelcin, ruský prezident v letech 1991 - 1999, roku 1991 zabránil restauraci komunismu

Prvním prezidentem postsovětské éry byl v Ruské federaci zvolen Boris Jelcin (ve funkci 1991–1999). Období jeho vlády bylo spojeno s privatizací státních podniků, která dala vzniknout nové společenské vrstvě – oligarchii, která si vybudovala beprecedentně privilegované postavení. Dalším prvkem Jelcinovy éry je ekonomická tranzice směrem k tržnímu hospodářství uskutečňovaná dle tzv. Washingtonského konsenzu. Boris Jelcin dále nařídil invazi do Čečenska s cílem upevnit moc centrální vlády v této autonomní republice. Začala tak První čečenská válka, která v důsledku znamenala posílení čečenské autonomie. 1. ledna 2000 se pak ujal funkce prezidenta Ruské federace Vladimir Putin. V Rusku lze za prvky pro postkomunismus typické označit slabou novinářskou svobodu, vysokou míru korupce a koncentraci majetku v rukou oligarchů. Po roce 2008 dochází ke stále většímu a výraznějšímu omezování demokracie, v současnosti se dá hovořit o autoritářské vládě.

Euromajdan v roce 2013, po této revoluci dochází k přibližování Ukrajiny k západu a vyostřování vztahu s Ruskem

Samostatnost vyhlásila Verchovna rada Ukrajiny 24. srpna 1991. Toto rozhodnutí bylo oficiálně potvrzeno referendem, kde s oddělením od SSSR souhlasilo 90 % zúčastněných voličů. Přechod k tržní ekonomice ale proběhl podobně chaoticky jako ve stejnou dobu v Rusku – bohatství se koncentrovalo v rukou oligarchů, kteří si svým postavením udržovali velký vliv na veřejné dění. Země samotná byla v hospodářské recesi až do přelomu tisíciletí. Důležitým znakem Ukrajiny je přítomnost ruskojazyčného obyvatelstva na východě země, které tíhne k Ruské federaci. To kontrastovalo s prozápadní orientací západu země, která předtím v minulosti byla spíše pod polským, československým, maďarským či rakousko-uherským vlivem. Toto jasné rozdělení se promítlo i do výsledků voleb a v důsledku i do Války na východní Ukrajině, která v současnosti probíhá. Důležitým momentem pro vývoj země byla tzv. Oranžová revoluce, která se uskutečnila v roce 2004. Tehdy se k moci dostala proevropská část politické reprezentace – vedená Julií Tymošenkovou a Viktorem Juščenkem. Toto období směřující k bližší integraci s EU ale skončilo po volbách 2007, kdy úspěch zaznamenal Viktor Janukovyč se svou Stranou regionů a proruským směřováním. Prozatím definitivní obrat znamenala revoluce Euromajdan v roce 2013, po které se moci chopili prozápadní politici a cílem Ukrajiny je nově integrace do NATO a Evropské unie. V reakci na tento vývoj však došlo roku 2014 k anexi Krymu Ruskem a k vypuknutí války na východní Ukrajině.

Bělorusko vyhlásilo svou samostatnost 25. srpna 1991. Od roku 1994 v zemi vládne prezident s autoritářskými sklony Alexander Lukašenko. Ten patřil již od počátku běloruské nezávislosti mezi odpůrce rozpadu SSSR a např. jako jediný běloruský poslanec hlasoval proti ratifikaci Bělověžských smluv ze 7. prosince 1991 o rozpadu SSSR. Lukašenko navíc dva roky po svém zvolení rozpustil parlament a ústavní soud a zavedl centralizovaný autoritářsko-prezidentský režim. Tím byl zmražen politický vývoj v zemi, část opozice emigrovala a část se snaží proti Lukašenkovi bojovat na domácím politickém poli. To s sebou ale obnáší nebezpečí zatčení a pobytu ve vězení. Od roku 2020 po zmanipulovaných prezidentských volbách zde dochází k bezprecedentním protestům proti Lukašenkovi. Ten je nově západními státy považován nikoli za legitimního, ale za samozvaného prezidenta, má však podporu Ruska.

Pobaltské státy (Litva, Lotyšsko, Estonsko) je možné charakterizovat podobnými slovy, neboť samostatnost získaly v podobném časovém horizontu (srpen 1991) a zároveň jejich socioekonomická situace je do značné míry analogická. Ve všech třech zemích po pádu SSSR převládla orientace na západní Evropu plynoucí zejména z neblahých zkušeností se Sovětským svazem a snahou centrální vlády SSSR co nejvíce tyto pobaltské národnosti upozadit (Snyder 2013). Za tímto účelem byla území těchto pobaltských zemí kolonizována etnickými Rusy. Podle aktuálních dat se k ruské národnosti hlásí přibližně ¼ obyvatel Estonska, obdobné číslo platí i pro Lotyšsko. V Litvě není ruská menšina tolik početná.

Pobaltské země dnes charakterizuje napětí ve spojitosti s ruskou menšinou a válkou na východní Ukrajině. Zároveň se ale v těchto zemích platí eurem a Estonsko navíc v rychlosti digitalizace a zapojení informačních technologií do státní správy patří mezi nejprogresivnější země světa.

Moldavsko, které bylo až do roku 1991 součástí Sovětského svazu, se dlouho těšilo pověsti „kvetoucího sadu SSSR“. Nezávislost ho ovšem připravila o tradiční odbytiště na východě a v současné době se jedná o nejchudší stát Evropy. V listopadu 2013 země podepsala asociační dohodu s EU, nicméně důsledky dvacetiletého úpadku jsou obtížně smazatelné. Neblahým fenoménem se např. stala pracovní migrace lidí v produktivním věku do Ruska, EU nebo Izraele s tím, že v Moldavsku zůstávají děti vychovávané pouze prarodiči. Podle statistik OSN tak v roce 2013 bylo Moldavsko zemí s nejrychlejším úbytkem obyvatel na světě.

Arménie je chudý vnitrozemský stát, který se snaží politické a ekonomické partnerství hledat ve spolupráci s Ruskou federací – např. na projektu Eurasijské unie.

Od Arménie a Gruzie se liší především tím, že disponuje ropnými zásobami. To z něj dělá bohatý stát – HDP na hlavu v paritě kupní síly je zde 2× vyšší než v Gruzii či Arménii. Politickou moc od roku 1993 drží rodina Alijevova. Do roku 2003 byl prezidentem Hejdar Alijev a od té doby je u moci jeho syn Ilham Alijev. S vládou této rodiny je spojeno jak porušování lidských práv, tak i spolupráce se státy západní Evropy, pro které Ázerbájdžán díky ropným zásobám představuje zajímavého partnera. Politickou situaci v 90. letech navíc velmi ovlivňovala válka s Arménií o Náhorní Karabach. Oproti Gruzii a Arménii se liší rovněž převládajícím náboženstvím – v Ázerbájdžánu totiž většinu tvoří muslimské obyvatelstvo.

V Gruzii po pádu SSSR propukly nepokoje mezi Osety a Gruzínci a situaci vyřešil v roce 1995 až bývalý sovětský ministr zahraničí – gruzínec Eduard Ševarnadze, který se stal prezidentem země. V této funkci vydržel až do roku 2003, kdy proběhla tzv. růžová revoluce vedená budoucím prezidentem Michailem Saakašvilim. Terčem lidového nesouhlasu byla hlavně korupce a chudoba v zemi. Po jeho zvolení ale v zemi začala opět panovat cenzura a panovaly pochybnosti výsledcích voleb. Dlouhodobým problémem Gruzie jsou neuznané státy Abcházie a Jižní Osetie – území s etnickými Rusy, které si nárokuje Gruzie. Vrcholem napětí byl rok 2008, kdy došlo k válce mezi Gruzií a separatisty z Jižní Osetie, které podpořila armáda Ruské federace. Výsledkem války je trvalá přítomnost ruské armády v Abcházii a Jižní Osetii.

V Kazachstánu již od roku 1990 vládne prezident Nursultan Nazarbajev. Kazachstán je blízkým spojencem Ruska, což potvrzuje fakt, že spolu kooperují v Eurasijské unii.

Charakteristickým znakem těchto států většinou je prezidentský politický systém, kde se hlava státu vyznačuje autoritativními prvky: např. Islom Karimov (vládne v Uzbekistánu již od roku 1990), Emómalí-ji Rahmón (v Tádžikistánu od 1994). Zásadní je zde vliv Číny na obchodní prostředí a zároveň v některých zemích hraje důležitou roli výskyt ropy – např. v Turkmenistánu.

Demokratizace byla umožněna ztrátou legitimity komunistických režimů. Po vyčerpání ideologické legitimity nemohly tyto režimy podložit svou legitimitu ničím jiným, ani například ekonomickými úspěchy. V poslední fázi komunismu se v zemích střední Evropy navíc formovaly různé typy opozice, které byly reflexí ztráty dynamiky i funkčnosti komunistických režimů. Dalším důvodem byla změna politiky vnějších aktérů. Šlo zejména o postoj Sovětského svazu, který se rozhodl nevměšovat se do situace ve východní Evropě a upřednostnil politickou a ekonomickou liberalizaci.

Demokratizace probíhala postupně. Polsko inspirovalo a stimulovalo ostatní země, především Maďarsko a Československo. Ty se postupně přidávaly a proces se dále zrychloval. Rychlé a relativně snadné svržení komunismu vystřídal dlouhý a obtížný proces zavádění demokracie a ekonomiky svobodného trhu. Bylo potřeba zlikvidovat ekonomické, politické a vojenské nadstátní struktury a přeorientovat státy vzhledem k okolnímu světu skrze zahraniční politiku či účast na mezinárodním dění. Přechod k demokracii se většině zemí povedl, nicméně její konsolidace (upevnění) je problematická a zdlouhavá. Postkomunistické státy provází např. zvýšená míra korupce, daná tradicí komunistického zřízení státu, případně větší náchylnost části obyvatelstva k volbě autoritativních stran. Příkladem státu, ve kterém k demokratizaci v podstatě nedošlo, je Bělorusko, naopak mezi nejúspěšnější státy v procesu demokratizace patří Estonsko, Lotyšsko, Litva, někdejší východní Německo, Slovinsko a Česko. K výraznému zrychlení dlouho stagnujícího procesu demokratizace dochází v posledních letech na Ukrajině, naopak ke snižování kvality demokracie dochází v posledních letech v Maďarsku a v Polsku.

Demokratizaci provázely také rozpady komunistických federací; rozpadlo se Československo, Sovětský svaz i Jugoslávie. Rozpady federací byly zapříčiněny proměnami národnostních struktur, administrativním uspořádáním nových demokracií a nalezením nových řešení týkajících se vztahů mezi národy a etnickými skupinami, což bylo patrné zejména v postkomunistické Evropě.

Zatímco rozdělení Československa proběhlo bez násilností a problémů, rozpad Jugoslávie provázela vleklá válka. Rozpad Sovětského svazu pak sice válku neznamenal, provázely ho však problémy.

Rumunská poštovní známka s portrétem někdejšího rumunského krále Michaela I. a jeho manželky Anny

Specifickým rysem některých postkomunistických států, jež se objevil pouze ve střední a východní Evropě, bylo zapojení někdejších monarchistických vládců daných zemí do politiky a určitá nostalgie části obyvatel právě po monarchii. Nejvíce se tento rys objevil v Bulharsku a v Rumunsku, tedy v zemích, kde bylo monarchistické zřízení zrušeno až po druhé světové válce. V Rumunsku se tak několikrát objevily úvahy o obnově monarchie, které byly dány velkou popularitou někdejšího rumunského krále, Michala I. Ten se v 90. letech vrátil do vlasti, bylo mu navráceno občanství, dány k dispozici některé někdejší královské rezidence, objevil se rovněž na rumunských poštovních známkách. Populární je v Rumunsku celá královská rodina, která má dodnes určitý vliv na rumunskou politiku.

V Bulharsku se pak dokonce někdejší car Simeon II. stal v letech 2001-2005 bulharským premiérem (ovšem poté, co se vzdal královského titulu).

Určitou nostalgii po někdejší monarchii lze pozorovat rovněž v Maďarsku, kde se následník trůnu, koruní princ Otto Habsburský, nepřímo podílel na pádu komunismu pořádáním Panevropského pikniku na hranicích Maďarska a Rakouska 19.8.1989, ovšem tyto tendence zde jsou výrazně menší než v Bulharsku a Rumunsku. V dalších někdejších monarchiích, například v Česku či v Polsku jsou pak podobné tendence zcela menšinové, v Polsku je to dáno zejména tím, že polským králem byl až do 1. světové války Rus, v Česku pak pozitivním vztahem velké části obyvatel k období první republiky v letech 1918-1938, která vystřídala právě monarchii.

Důležitou součástí demokratizace se v některých státech staly restituce dohledatelného majetku zabaveného komunisty. K takovému procesu došlo například v Česku, kde byly navráceny jak menší majetky, tak rozsáhlé pozemky a nemovitosti šlechtických a podnikatelských rodin. Došlo rovněž k navrácení zabaveného církevního majetku.