Bitva na Kosově poli

Vukašin, srbský král a ochránce země

Lazar Hrebeljanović

V polovině 14. století byla nejmocnějším a nejvýznamnějším státem na Balkáně Srbská říše. Roku 1352 byli však Srbové poraženi Osmany, tureckým kmenem z Bithýnie, které si na pomoc přivolal byzantský autokrator Ioannes Kantakuzenos.[17][18][19][pozn. 3] Téhož roku (1352) obsadili Osmané pevnost Tzympe a o dva roky později (1354) dobyla vojska osmanského emíra Orhana (Orchana) přístav Gallipoli.[26] Když však na sklonku roku 1355 zemřel car Štěpán Dušan, různorodá srbská říše se začala rozpadat. Tím se stát stal mnohem méně vzdoruschopnějším, než byl za Dušanovy éry.[27] Kromě Srbska a Byzance se do obtížné situace dostalo i Bulharsko, kde car Ivan Alexandr (1331–1371)[28] předal vládu v části státu (ve Vidinsku na severozápadě země)[11] svému synovi Ivanu Stracimirovi a Osmané i nadále postupovali na Balkán; roku 1359 dokonce oblehli Konstantinopol, sídelní město byzantských císařů, a roku 1361 dobyli Didymoteichos (Dimotiku).[pozn. 4] Orhanův druhorozený syn Murad I.[pozn. 5] pochopitelně pokračoval ve výbojích svého otce: v 60. letech 14. století se zmocnil téměř celé Thrákie[31] a nejpozději roku 1371 se Turci zmocnili Adrianopole (Edirne), kam Murad z maloasijské Bursy přesunul své sídlo.

Sultán Murad I.

Rok 1371 byl pro balkánské státy do jisté míry zlomový. Nejprve v únoru zemřel bulharský car Ivan Alexander,[pozn. 6] který svou říši již dříve rozdělil na několik částí.[32] 26. září pak utrpěla křesťanská vojska v bitvě u Čirmenu (Černomenu na řece Marici, asi 40 kilometrů západně od Adrianopole)[11] strašnou porážku od Turků, i když byli křesťané v přesile.[34] Oba vojevůdci křesťanů, samozvaný srbský král Vukašin (Valkašin, samozvancem od 1366) a jeho bratr, makedonský despota Jovan (Ivan) Uglješa, v bitvě zahynuli.[15] Několik měsíců po bitvě u Čirmenu zemřel nominální srbský car Štěpán Uroš, poslední Nemanjić na srbském trůně (4. prosince). Jak Srbsko, tak Bulharsko se tedy i de iure rozpadly.[35] Srbsko bylo tehdy úplně rozdrobeno a v Byzanci začal zuřit boj mezi císařem Ioannem V. Palaiologem (1341–1391)[pozn. 7] a jeho synem-uzurpátorem Andronikem IV.(1376–1379).[37]

Murad tehdy posílil své pozice v Evropě – podrobil si pohraniční beje a také se prohlásil sultánem. Novopečený sultán také tehdy zasáhl v byzantské říši a opět dosadil na trůn sesazené císaře Ioanna V. a jeho druhorozeného syna Manuela (pozdějšího Manuela II.).[38][39] V roce 1382 byla Osmany dobyta Sofie, roku 1383 Serrai. Roku 1385 byli Osmany napadeni zetští Balšići a roku 1386 pronikli Osmani do Bosny. Téhož roku (1386) padla do osmanských rukou Larisa a Niš.[8][40][41] Tureckou ofenzívu se snažil zastavit srbský kníže Lazar Hrebeljanović (1371 - 1389), nejmocnější muž srbského "státu", který se s Osmany střetl v roce 1386/1387 v bitvě u Pločniku na řece Toplici za pomoci bosenského krále Tvrtka I. Kotromaniće (1353–1391, králem od 1377) je porazil.[16][42][43] Murada to však nezastrašilo a pokračoval v expanzi – ještě roku 1387 dobyli Osmané Berrhiou a Soluň. V létě téhož roku bylo však turecké vojsko poraženo Vlatkem Vukovićem, vojevůdcem bosenského krále Tvrtka I. Kotromaniće. Tato prohra však podnítila sultána k vojenskému zásahu.[8]

Rozmístění jednotek

Kosovski boj, Petar Lubarda 1953

Ani sultán Murad, a ani Srbové se po dvou nedávných vojenských střetnutích nechtěli pouštět do drobných tažení a šarvátek, spíše se chystali k bitvě, která měla o osudu té či oné strany rozhodnout. Jak křesťané, tak muslimové (potažmo jejich křesťanští vazalové) se snažili získat na svou stranu co nejvíce knížat z regionu.[44] Do čela křesťanské aliance se postavil tehdy nejvýznamnější muž Srbska, Lazar Hrebeljanović (* 1329), jehož choť Milica pocházela z nejslavnějšího srbského středověkého rodu Nemanjićů; jejím praprapradědem byl slavný Štěpán Nemanja (1166–1196).[40][45][46] Lazar byl sice nejmocnějším srbským knížetem tehdejší doby, ale jeho panství se ani zdaleka nedosahovalo rozlohy Dušanovy „velkosrbské říše“.[47][48] Lazarovým mocným spojencem byl bosenský král Tvrtko, který Lazarovi poslal vojevůdce Vlatka Vukoviće, vítěze od Bileće, i s vojskem.[15] Dalším Lazarovým soudruhem byl choť jeho dcery Mary Vuk Branković, na jehož území nakonec došlo ke krvavému zkřížení zbraní.[49][44] Potenciální „vyšší moc“ v balkánském regionu – Byzantská říše – byla již v naprostém rozvratu, jelikož dynastie Palaiologů již ztrácela centrální moc.[39] Další velký stát – Uherské království – se také zatím příliš nezapojoval do balkánských poměrů.[50] Bitva se již od začátku vyvíjela špatně pro o poznání slabší křesťanskou stranu. Vlatko Vuković byl dokonce vážně zraněn a musel být odnesen z pole a levé křídlo, kterému velel, se začalo hroutit. Jen díky naprosto heroickému vypětí vojáků a pohotovému jednání Nickolase Gabriela (najatý žoldnéřský voják, který se chopil velení) se křídlo nezhroutilo. Krátce po stabilizaci levého křídla se síly vyrovnávaly a výsledek byl velmi nerozhodný. Další turecká šance se vyskytla, když byl Lazar zasažen šípem do ramene a několik bojovníků se domnívalo, že padl. Kvůli tomu vypukla ve středu vojska panika a vypadalo to na tureckou výhru. Naštěstí se Lazar vyškrábal na koně a s mohutným válečným pokřikem se tryskem vrhl vpřed spolu se svou osobní gardou. Jeho náhlý a brutální útok strhl celý střed a turecké linie se dostaly pod velký tlak. Po mnoha hodinách neustálého boje se nakonec obě strany stáhly zpět ke svým táborům, jelikož ani jedna strana nebyla ke konci bitvy schopna vyhrát.