Televarieté

S nápadem na televizní varietní show přišel roku 1970 tehdejší šéfredaktor televizní zábavy Vladimír Dvořák, kterého inspirovala návštěva pařížského klubu Olympia v roce 1964 – první část programu tehdy sestávala z výstupů zpěváků, tanečníků a artistů, po přestávce následovala hodina věnovaná jedinému umělci.

Dvořák tedy naplánoval pořad jako show s mezinárodním obsazením. Původní název pořadu měl být TV Varieté, ale normalizační vedení ČST tento „anglický“ název zamítlo a souhlasilo až po přejmenování na Televarieté.

Dramaturgem pořadu byl Vladimír Ducháč, režisér Ivo Paukert, hlavní kameraman Jiří Lebeda, hudební doprovod měl zajistit orchestr Karla Vlacha. Vedoucí výrobního štábu Eva Münzová dlouho marně hledala v Praze divadlo, které by mělo dostatečně velké jeviště i se zázemím a jehož vedení by bylo ochotno tento pořad hostit. Nakonec se jí podařilo pronajmout divadlo v Mělníku, kde byl roku 1971 natočen první díl nové televizní revue.

Postupně bylo upuštěno od celkového konferování programu a nepříliš úspěšně bylo odzkoušeno uvádění čísel pomocí number-girl – děvčat, ohlašujících následující číslo cedulkou. Po několika dílech se natáčení pořadu přestěhovalo do divadla v Kutné Hoře a uvádění jednotlivých čísel se ujaly televizní hlasatelky. Vladimír Dvořák s úsměvem vzpomínal, že to všechny vzaly jako příležitost ukázat, že mají i hezkou postavu – v televizním studiu je kamera zabírala prakticky vždy jen vsedě za stolkem.

Časem se také změnil ráz druhé části varieté. Protože domácích hvězd nebylo příliš, byla v některých dílech druhá část namísto jednomu interpretovi věnována jednomu skladateli, zpravidla světových hitů.

Tím byl i předznamenán úpadek pořadu, protože byl sice divácky úspěšný, ale během krátké doby prakticky vyčerpal vše, co dokázala nabídnout československá zábavní scéna. Vladimír Dvořák uvádí, že tehdejší nový šéfredaktor televizní zábavy Jaroslav Homuta vážně uvažoval o zrušení pořadu, protože „(…) jakmile začala ČST přebírat východoněmeckou revui Ein Kessel Buntes, z politických důvodů bohatě dotovanou, Televarieté rázem vypadalo jako chudičký příbuzný.“

25. díl z roku 1976 měl být tedy posledním.

Vladimír Dvořák, tehdy již jen řadový dramaturg ČST, se však nehodlal se zánikem pořadu smířit. Přišel tedy s návrhem jej upravit: jako hlavní cíl si vytkl do pořadu dostat humor, který dosud prakticky chyběl. Zkombinovat hudební a varietní složku s konverzačním humorem bylo nejjednodušším řešením, a jako logické se tedy jevilo obnovit alespoň částečné konferování programu. Televize tehdy bez větších výhrad přijala návrh, aby se tohoto úkolu ujali Vladimír Dvořák s Jiřinou Bohdalovou, které již mezitím byla odpuštěna hlavní role v trezorovém filmu Ucho.

Začátkem roku 1977 se tak ve 26. dílu Televarieté na televizní obrazovky po více než pětileté přestávce vrátila dvojice, která vznikla více než patnáct let předtím a která měla obrovskou popularitu mezi diváky. Režii pořadu převzal Pavel Háša, kterého Vladimír Dvořák zlákal původně na pár dílů pořadu, ale který pak u něj vydržel až do posledního dílu. V dramaturgii pořadu se postupně střídali Vladimír Ducháč, František Polák a Luděk Nekuda a natáčení se přestěhovalo do Hudebního divadla v Karlíně.

Dramaturgie pořadu se značně změnila: po charakteristické úvodní orchestrální znělce V. Dvořák s Jiřinou Bohdalovou přivítali publikum a po několikaminutovém rozhovoru uvedli první číslo. V pořadu se pak vystřídala zhruba desítka umělců (tanečníci, zpěváci, kouzelníci, artisté atd.), přičemž většinu čísel vzájemně oddělovalo průvodní slovo nebo komediální scénka, opět vše z pera V. Dvořáka.

Hudební doprovod čísel zajišťoval Orchestr Československé televize, který zpravidla řídili Václav Zahradník nebo Mirko Krebs, případně Orchestr Václava Hybše.

Tato podoba Televarieté patří k nejvíce ceněným zábavním pořadům ČST. Do pořadu se totiž postupně dařilo zvát umělce z celého světa, převažovali sice artisté a tanečníci ze zemí socialistického tábora, ale mnohokrát vystupovali i hosté například ze SRN, Francie či Itálie. V. Dvořák, coby autor celého průvodního slova, navíc měl v paměti slova dirigenta Vladimíra Spivakova: „Je nutné usilovnou prací vygumovat jakékoliv stopy práce.“, a jeho konverzace s J. Bohdalovou tak při konferování i při scénkách působí dojmem improvizovaného rozhovoru, plného lehkého špičkování.

Dvořák navíc postupně do svých textů vpašovával narážky na vládnoucí režim a po pokusech s komunální satirou se koncem 80. let pustil i do vcelku odvážných dialogů s vícesmyslnými větami, například na téma společenských tabu (Bohdalová: „A mně se to náhodou líbí, já mám tajemství ráda.“ – Dvořák: „Tak to pozor, to je velikej rozdíl. Tajemství je něco, co dohromady nikdo neví. Tabu je něco, co vědí všichni, ale nesmí se o tom mluvit.“), korupce, neschopných ředitelů, mizerných veřejných služeb (Dvořák: „Já se rád těším. A dlouho se dovedu těšit. Já se vám třeba i hodinu těším, že mi přijede tramvaj.“), zoufalé moderní architektury (Reportérka: „Jsme na novém, nedávno osídleném sídlišti, pražském, v Kurníkách.“) atd. Tyto narážky publikum vždy velmi dobře pochopilo a odměňovalo je dlouhým potleskem.

Původní frekvence zhruba 4 dílů ročně musela být koncem 80. let postupně snížena pro Dvořákovo zhoršující se zdraví, ale na jeho moderátorských a hereckých výkonech to nebylo znát.

Televarieté se také v roce 1986 stalo hlavním silvestrovským pořadem ČST.

Poslední Televarieté, natočené a odvysílané před listopadem 1989, nese číslo 63 a je plné protirežimních narážek ve scénkách i v moderátorských výstupech.

I nové době se Televarieté dokázalo etablovat, i když bylo natočeno jen 11 dílů. V. Dvořák dokázal vyhmátnout nové problémy doby a ihned je zkarikoval (tentokrát již bez používání skrytých narážek) – například institut mimosoudních rehabilitací, senzibily, podomní prodejce nebo obligátní děkování sponzorům televizních pořadů.

Je nutno podotknout, že se V. Dvořák nikdy nesnížil k používání jakýchkoliv sprostých slov či gest (na rozdíl např. od Ivana Mládka) a jeho humor je slušný, ryze konverzační.

Úplně poslední díl Televarieté byl natočen a odvysílán v roce 1998 a nese číslo 74. Těžce nemocný V. Dvořák jej zjevně dokončil jen s vypětím všech sil.

Do dnešní doby nebyl tento revuální pořad v programu českých televizních stanic plnohodnotně nahrazen. Je tedy aspoň průběžně reprízován, dočkal se mnoha sestřihových dílů a výtah z něj vyšel i na DVD.

Celkově bylo natočeno 74 dílů.

V roce 2020 bylo na programu ČT3 hromadně zreprízováno 66 dílů pořadu v nechronologickém pořadí. Uvedeno bylo i 17 dlouho neviděných dílů z prvních 25 pořadů bez Bohdalové a Dvořáka. Šedesátý díl byl uveden v obou délkových verzích. Střihové pořady Z Televarieté a Televarieté na přeskáčku byly rovněž zopakovány.

• Vladimír Dvořák: Všechny náhody mého života. Studio dobré nálady, Praha, 1991; ISBN 80-85279-08-8

• Televarieté na stránkách České televize