Pád komunismu v Evropě

V Polsku probíhala revoluce již od léta roku 1988, kdy se konaly velké demonstrace. Na oplátku za „společenský klid“ slíbil režim konstruktivní opozici jednání u kulatého stolu, což představovalo naději na jistý politický vývoj. Veřejná jednání začala 8. února 1989 a hlavními tématy byly otázky voleb a reformy politického systému a také legalizace Solidarity jako odborového svazu.

V rámci Kulatého stolu mohla nová hnutí udělat pramálo, a tak se demonstrovalo dál. Stalo se to vlastně jakousi celostátní módou (V Poznani a v Gorzowě pochodovaly stovky lidí na protest proti stavbě jaderného reaktoru, ve Varšavě demonstranti najeli limuzínou do recepce československého velvyslanectví a provolávali hesla na podporu politických vězňů v Československu; asi 40 lidí drželo hladovku na protest uvěznění Václava Havla, ...). Některé demonstrace se obešly bez incidentů, jiné byly doprovázeny zatýkáním, některé i bitím. 22. března se konal mírový pochod, kterého se účastnilo několik tisíc demonstrantů (jeden odhad prý mluví o pěti tisících). Účastníci byli mírní, házeli policistům květiny.

5. dubna byl ukončen Kulatý stůl, při němž se dosáhlo mnoha důležitých dohod. Mezi hlavní patří nová legalizace Solidarity, odborový svaz dostal povolení vydávat deník a stanovení polosvobodných voleb.

16. května proběhla v Krakově na hlavním náměstí první antisovětská demonstrace. Druhý den se účastníci pokusili dobýt budovu sovětského konzulátu. Dalšího dne se potyčky s policií rozšířily po celém městě. Demonstranti házeli po policistech kameny a útočili na policejní auta, policie stříkala slzný plyn a používala vodní děla.

Na začátku června se konaly volby, které vyhrála Solidarita (získala 94 % hlasů). Prvním demokratickým prezidentem byl zvolen generál Jaruzelski, premiérem Tadeusz Mazowiecki ze Solidarity. V září se nová vláda Solidarity ujala moci.

Na jaře 1989 byl János Kádár uvolněn ze všech svých funkcí. Dne 16. června, přesně po 31 letech od popravy, se v Budapešti na Hősök tere za účasti 300 000 lidí, konal jedenáctihodinový pohřeb Imre Nagye a dalších zavražděných vůdců z povstání 1956, včetně prázdné rakve symbolizující všechny neznámé bojovníky. Na tomto pohřbu vystoupil pozdější premiér, v té době mladý vysokoškolský student Viktor Orbán (Fidesz) se svým projevem, ve kterém otevřeně prohlásil, že je nutné jednat o stažení sovětských vojsk z Maďarska a skoncovat s komunismem. Za svá slova sklidil bouřlivý potlesk. Tento akt se stal symbolem rozbřesku nové maďarské éry[1][2]. János Kádár krátce na to dne 6. července zemřel, ve stejný den, kdy byl oficiálně rehabilitován Imre Nagy, kterého nechal v roce 1958 popravit.

Mezi červnem a zářím 1989 se sešli zástupci MSZMP s opozicí Kulatého stolu a dne 18. září podepsali dohodu, v níž zdůraznili své odhodlání vytvořit právní a politické podmínky pro přechod k pluralitní demokracii a k vládě práva a překonat vleklou společensko-hospodářskou krizi. Z iniciativy reformních komunistů se 7. října z MSZMP vytvořila nová strana – Magyar Szocialista Párt.

Následně došlo k sepsání prozatímní ústavy, která nahradila tu komunistickou z roku 1949. Změna ústavy byla uzákoněna 23. října 1989 v den výročí počátku protikomunistického Maďarského povstání z roku 1956. Téhož dne byl předseda parlamentu Mátyás Szűrös zvolen prozatímním prezidentem a v pravé poledne z balkónu Országházu slavnostně vyhlásil Třetí Maďarskou republiku.[3] Krátce poté byla z budovy parlamentu odstraněna rudá hvězda.

První svobodné volby se konaly 25. března 1990, ve kterých jasně zvítězilo pravicové Magyar Demokrata Fórum se ziskem 164 mandátů. Na druhém místě skončilo rovněž pravicové SZDSZ se ziskem 93 mandátů a na třetím místě také pravicové FKgP se 44 křesly. Levicová MSZP skončila až čtvrtá a jen se 33 mandáty. 2. května 1990 se Úřadu prezidenta republiky ujal Árpád Göncz a 16. května se předsedou vlády stal József Antall. Prvním krokem jeho demokratické vlády bylo přijetí současného státního znaku dne 3. července 1990. Poslední vojska Sovětského svazu opouštějí Maďarsko dne 19. června 1991.

Berlínská zeď u Braniborské brány, 10. listopadu 1989

15. ledna proběhla v Lipsku demonstrace za lidská práva a konfrontace s režimem měsíc co měsíc sílila. Zlom se ale odehrál v Maďarsku. Tam východoněmecké rodiny jezdily na dovolené a když Maďarsko otevřelo hranice s Rakouskem, rozhodly se tyto rodiny emigrovat (první vlna emigrantů opustila blok v srpnu). V září komunističtí vůdci ve Východním Berlíně omezili cestování do Maďarska; zájemci o emigraci zamířili do Československa.

V polovině září se konala týden trvající schůze disidentů. Ta vedla k založení Nového fóra, které se stalo nejhlasitějším navrhovatelem politické změny. Na začátku října se v Lipsku konaly další demonstrace. Policie i občané předpokládali, že vše vyústí v konfrontace, a to možná násilné. Policisté byli připraveni i střílet. Za scénou však výzvy prominentních osobností a sovětského velvyslanectví přesvědčily některé stranické vůdce, aby změnili taktiku. Policie se střelby zdržela a Lipsko se tak vyhnulo masakru.

Východní Německo se však nemělo reformovat ani měnit. Berlínská zeď padla vlastně náhodou. Když Gorbačov řekl, že nemá nic proti nové úpravě cestování, režim, který se zoufale snažil udržet v čele davu, rozhodl otevřít hranice pouze částečně. Když vládní mluvčí nesprávně přečetl zprávu, která to ohlašovala, a zmatený strážce na přechodu ustoupil před dychtivými Berlíňany, kteří obléhali jeho přechod, začala se berlínská zeď hroutit. To se stalo 9. listopadu a tehdy začalo sjednocování západního a východního Německa.

V lednu se konaly pokojné demonstrace k 20. výročí smrti Jana Palacha. Týden policie bojovala, aby se vypořádala s opoziční iniciativou, bylo zatčeno a zbito mnoho lidí. Energie z Palachova týdne se rozšířila na celé město i zemi a plodila nové způsoby, jak odolávat komunistickému režimu a destabilizovat jej.

21. února byl Václav Havel uvězněn za podněcování veřejných nepokojů. Proti rozsudku se zvedla vlna nevole po celém světě. Od jara se v Praze i Bratislavě demonstrovalo za zlepšení životního prostředí, známé je např. hnutí Pražské matky.

Tradiční oslavy Prvního máje byly příležitostí pro opozici, která uprostřed davu na Václavském náměstí rozvinula transparenty. Zároveň se o několik ulic dál konal běh, kterým chtěli jeho organizátoři upozornit na politické vězně. V Plzni se 6. května sešlo několik set lidí, aby uctili památku padlých amerických vojáků; jeden z účastníku dokonce mával americkou vlajkou.

V červnu vydala Charta 77 petici Několik vět; do konce měsíce ji podepsalo téměř 2000 lidí.

V srpnu proběhly demonstrace k 21. výročí sovětské okupace, kde již tradičně došlo ke střetu s policií. Přijelo dokonce padesát Maďarů, aby vyjádřili podporu a snahu o spolupráci opozic. Paidrac Kenney uvádí, že „kdyby byly události toho dne nabraly trochu jiný obrat, mohla revoluce vážně začít už tehdy, o tři měsíce dřív. I když by možná nebyla sametová.“

Na podzim vzniklo studentské hnutí STUHA (Jiří Dienstbier, Marek Benda, Šimon Pánek), které mělo jako svůj hlavní úkol naplánovat demonstraci k 17. listopadu a sepsat výzvu, která se tam bude číst. V posledních týdnech před 17. listopadem do Prahy přijelo skoro šest tisíc východních Němců a utábořili se v uličkách Malé Strany u západoněmeckého velvyslanectví. (Československo bylo totiž jedinou dostupnou zemí, kam se mohli uchýlit ti, kdo se rozhodli pro útěk z NDR.) Proti takovému počtu cizinců byl československý režim bezmocný. Pak uprchlíci dostali souhlas s bezpečným přechodem do Západního Německa. 9. listopadu padla berlínská zeď. Pražští studenti si připomněli německou rozhodnost a o týden později se vydali na pochod.

V Plzni na schůzi Socialistického svazu mládeže zase dva studenti začali vyprávět, co viděli a slyšeli na festivalu české kultury v tehdy již svobodném Polsku a ignorovali hrozby přítomných příslušníků tajné bezpečnosti.

V Teplicích se konala demonstrace proti znečišťování ovzduší. Policie reagovala obušky a vodními děly. Ale dalšího dne stranický šéf po schůzce se skupinou místních intelektuálů, kteří mu předložili petici, slíbil, že uspořádá veřejné shromáždění o ekologické situaci. Lidé chtěli dialog už dávno a zde viděli, že to není nemožný cíl. Naděje, že režim bude ochotný k diskusi, možná povzbudila i k účasti na demonstraci 17. listopadu.

17. listopadu proběhla demonstrace studentů, kteří se sešli při příležitosti výročí uzavření českých škol v roce 1939, na níž studenti házeli na policisty květiny a na oplátku dostávali rány obušky. Zmláceno bylo velké množství mladých lidí a později se začala šířit i fáma o smrti jednoho z nich.

Druhý den ráno se studenti sešli, aby se poradili, co dělat dál. Uvědomovali si, že dialog již není možný. U koně svatého Václava přečetl Petr Placák prohlášení o událostech předchozího večera. V následujících dnech se Václavské náměstí stalo centrem revoluce. Studenti DAMU vyhlásili stávku a připojili se k nim i pražští herci. Jejich prostřednictvím se zprávy o stávkách nesly celou zemí. 19. listopadu bylo v pražském Činoherním klubu založeno Občanské fórum, 20. listopadu proběhla stávka na většině vysokých škol a divadel v Československu, 25. listopadu prezident republiky Gustáv Husák udělil amnestii sedmi politickým vězňům.

KSČ se ocitla pod silným tlakem nejen vnitřním ze strany demonstrantů, ale nemohla očekávat ani podporu zvenčí, protože většina ostatních komunistických režimů se již rozpadla. Obojí jistě hrálo roli, když se KSČ rozhodla vzdát se mocenského monopolu. 10. prosince podal Gustáv Husák demisi a jmenoval první ne zcela komunistickou vládu od roku 1948. 28. prosince se Alexander Dubček stal předsedou Federálního shromáždění a 29. prosince byl zvolen Václav Havel prezidentem Československa.

V listopadu na 14. sjezdu rumunských komunistů odsoudil takřka neomezený vládce Nicolae Ceaușescu ([čaušesku]) změny, které probíhaly ve východní Evropě jako zradu revoluce a současně se dal opět jednomyslně zvolit generálním tajemníkem strany.

17. prosince došlo ke střetu tajné policie s davem lidí, bránících svého kněze před nuceným vystěhováním. Další dny se konaly demonstrace se stále sílící účastí. Výsledkem byla stovka mrtvých. Když se o tom lidé dozvěděli, demonstrace se rozšířily po celém Rumunsku. Ceaușescu zorganizoval masové shromáždění, které mu mělo vyjádřit podporu. Lidé ale místo toho začali překřikovat jeho projev. Na to nařídil policii střílet. Na několika místech Bukurešti došlo k přímým bojům s demonstranty, zemřelo dalších 40 lidí. Ceaușescu nařídil armádě zakročit. Té ale už došla trpělivost a přidala se na stranu národa. V bojích mezi armádou a velmi početnou tajnou policií v následujících dnech zemřelo několik set lidí.

USA informovaly SSSR, že nebudou nic namítat, kdyby chtěl zakročit proti Ceaușescuovi. Ceaușescu cítil ohrožení a pokusil se o útěk, ale lidé si jej našli, obvinili z genocidy a korupce, odsoudili jej a popravili.

Skupina anticeausescovských komunistů a intelektuálů vydala prohlášení o převzetí moci, ukončení přestavby vesnic, rozpuštění policie a kontrole armády, o ukončení všech omezení cestování do zahraničí a po Novém roce následovala amnestie pro všechny politické vězně.

V Bulharsku se v listopadu na demonstraci proti devastaci životního prostředí ozvalo prvních 10 000 hlasů volajících po demokracii. Do týdne odstoupil z funkce první tajemník bulharské komunistické strany Todor Živkov, následovalo zrušení tajné policie a zákona o protisocialistické agitaci. 18. listopadu se v Sofii sešlo 50 000 lidí na demonstraci proti vedoucí úloze komunistické strany. Vymohli si legalizaci demonstrací a povolení existence nekomunistických stran.

Mongolsko se k vlně revolucí v komunistických zemích připojilo až začátkem roku 1990. Demonstrace za rychlejší přijímání sovětské perestrojky mongolským vedením probíhaly na Suchbaatarově náměstí v hlavním městě Ulanbaataru od ledna. 7. března zahájili někteří z disidentů protestní hladovku a brzy se k nim připojilo množství dalších protestujících. 9. března komunistická vláda podala demisi. Ještě téhož roku proběhly první svobodné volby, které však opět vyhráli komunisté. Ti pak vládli až do roku 1996, avšak nevrátili se již k původnímu totalitnímu stylu vládnutí. Po volbách v roce 1996 přešli komunisté do opozice.

Albánie přečkala rok 1989 bez výraznějších politických změn. To, že zde pád komunistického režimu probíhal pomaleji, než v ostatních východoevropských zemích, bylo způsobeno jednak velkou izolací země od okolního světa (včetně ostatních zemí východního bloku), jednak tvrdou diktaturou, která v Albánii vládla od konce 2. světové války, ale také tím, že zde neexistovala organizovaná opozice ani disidentské hnutí. Albánské obyvatelstvo se však přesto o událostech roku 1989 ve Východní Evropě mohlo dozvědět jak ze zahraničního vysílání (z Jugoslávie a Itálie), tak z domácích státních sdělovacích prostředků. Albánští komunisté dokonce oficiálně uvítali pád Ceausescova režimu v Rumunsku. Interpretovali jej jako svržení revizionistické vládnoucí kliky a spravedlivý trest za zradu socialistických ideálů. Právě rumunské události však nakonec zapůsobily jako katalyzátor prvních protirežimních demonstrací.

Demonstrace v Albánii začaly v lednu 1990 ve Shkodře (Skadaru). Celý rok 1990 byl pak již plný stávek a demonstrací. Mezi nejvýznamnější z nich patřila demonstrace 5. července, na které vláda reagovala 13. července svoláním vlastního stotisícového shromáždění na svou podporu. Pod vlivem těchto událostí se začal urychlovat proces demokratizace a také rozkol uvnitř vládnoucí strany ASP (Albánská strana práce). 12. prosince 1990 byla v Tiraně založena Demokratická strana, která se stala první opoziční politickou stranou v poválečných dějinách země. V lednu následujícího roku byla Demokratická strana legalizována. Politický pluralismus se od té doby stále více rozšiřoval (vznikl nezávislý tisk, zakládaly se nové politické strany).

Za vyvrcholení albánské revoluce lze považovat události z února 1991, kdy proběhla v Tiraně další demonstrace (asi 100 000 lidí), při níž lidé povalili na hlavním náměstí sochu někdejšího albánského stalinistického diktátora Envera Hoxhy (vládl v letech 1944–1985) a zbavili ji hlavy. Protestující žádali mimo jiné přejmenování univerzity, která nesla diktátorovo jméno, dále požadovali demisi vlády a svobodné volby. Jednotky armády ani bezpečnosti proti nim nezasáhly. 31. března 1991 se pak za vysoké účasti voličů konaly první svobodné volby. Vítězem voleb se však stali opět komunisté, kteří byli od vlády odstaveni až následující rok po dalších parlamentních volbách, které už vyhrála Demokratická strana. Je třeba zmínit, že ačkoliv revoluce v Albánii nebyla tak krvavá jako v Rumunsku, neobešla se zcela bez obětí na životech. Několik lidí bylo například zabito při střetech mezi ortodoxními příznivci bývalého diktátora (tzv. hoxhisty) a sympatizanty Demokratické strany.

• KISSINGER, Henry. Umění diplomacie : od Richelieua k pádu Berlínské zdi. Překlad Miloš Calda. 3. vyd. Praha: Prostor, 1999. 952 s. (Obzor; sv. 7). ISBN 80-7260-025-7.
• PRYCE-JONES, David. Pád komunismu. Liberec: Dialog, 1996. 414 s.
• PULLMANN, Michal. Konec experimentu : přestavba a pád komunismu v Československu. Praha: Scriptorium, 2011. 243 s. ISBN 978-80-87271-31-5.
• SERVICE, Robert. Soudruzi : světové dějiny komunismu. Praha: Argo ; Academia, 2009. 482 s. ISBN 978-80-257-0105-8, ISBN 978-80-200-1726-0.
• VYKOUKAL, Jiří; LITERA, Bohuslav; TEJCHMAN, Miroslav. Východ : vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989. 1. vyd. Praha: Libri, 2000. 860 s. ISBN 80-85983-82-6.
• Kol. autorů: Východ (vznik, vývoj a rozpad sovětského bloku 1944–1989)
• Kol. autorů: Dějiny zemí koruny české II.
• Kol. autorů: Dějiny evropských zemí
• Kenney: Karneval revoluce
• Schwarz, M.: Mongolsko (stručná historie státu)

• Východní blok
• Varšavská smlouva
• Rada vzájemné hospodářské pomoci
• Wind of Change
• Die Wende

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Pád komunismu v Evropě na Wikimedia Commons
• The History of 1989: The Fall of Communism in Eastern Europe (anglicky)