Válka v Kosovu

Na začátku 90. let chtělo Kosovo následovat další jugoslávské republiky, které se chtěly odtrhnout od jednotného státu. Proto byla v roce 1990 prohlášena kosovská republika jako sedmá republika SFRJ. Získala i vlastní ústavu, schválenou ve městě Kačanik u makedonských hranic. O rok později vyhlásila kosovská republika nezávislost. V referendu z 30. září 1991 rozhodlo 99 procenta hlasujících o vytvoření samostatného státu[2]. Celý proces byl však podle jugoslávské ústavy nelegální a nezávislé Kosovo nikdo neuznal.

Svazová republika Jugoslávie byla v průběhu 90. let ekonomicky vyčerpána z důvodů vleklé hospodářské krize z 80. let; válek vedených na území Slovinska, Chorvatska a Bosny a Hercegoviny a ekonomické transformace která skončila koncentrací bohatství a úspor jugoslávských občanů v rukou několika málo zločineckých podnikatelů a firem. Autonomní oblast Kosovo, která patřila k nejchudším v socialistické Jugoslávii a kde probíhal již od roku 1966 skrytý politický konflikt mezi srbským a albánským obyvatelstvem, byla těmito skutečnostmi velmi těžce postižena. Nespokojenost s vládou Slobodana Miloševiće byla rozsáhlá[3], a to i přesto, že v polovině 90. let se tehdejší Miloševićova vláda pokoušela získat sympatie albánského obyvatelstva rozsáhlými ústupky. Tento obrat uskutečnila Miloševićova vláda poté, co zavedla na počátku 90. let centrální správu oblasti z Bělehradu a rozhodným způsobem okleštila desítky let budovanou autonomii albánské většiny v Kosovu.[4]

K jednotlivým střetům mezi jednotkami UÇK a jugoslávskou policií docházelo již v průběhu roku 1996.[5] Jednalo se však o ojedinělé útoky a mezinárodní média jim nevěnovala, na rozdíl od jugoslávských^[zdroj?] větší pozornost.

Roku 1997 na území Kosova získala moc Kosovská osvobozenecká armáda; ta vedla jednak politický boj proti Srbům, tak i proti Albáncům, kteří podporovali srbskou správu. V prosinci téhož roku podnikla Kosovská osvobozenecká armáda sérii teroristických útoků proti policejním stanicím na území Albánii[6]

Vesnice, které byly částečně nebo zcela vypáleny během konfliktu.

Jugoslávská vláda se ve snaze udržet kontrolu nad územím Kosova rozhodla povolat na území autonomní oblasti armádu, která zahájila bojové operace na území celého Kosova. Tato skutečnost však paradoxně vedla k tomu, že více Albánců se postavilo na stranu Kosovské osvobozenecké armády a bojovalo proti jugoslávskému vojsku. V průběhu války docházelo k oboustrannému teroru vůči civilnímu obyvatelstvu i k oboustrannému vyhánění lidí z domovů. V září roku 1998 zasedala Rada bezpečnosti OSN i vedení NATO[7]. Dne 13. října 1998 se Richard Holbrooke sešel s Miloševićem[8], kde mu bylo tlumočeno ultimátum aby bylo podepsáno příměří, jugoslávská armáda stažena z Kosova[7]. Milošević přistoupil na některé ústupky, jako bylo např. snížení počtu jugoslávských vojáků v Kosovu.

V průběhu celého roku 1998 probíhaly ostré boje mezi jugoslávskou armádou a Kosovskou osvobozeneckou armádou na území Kosova.[9][5][6] Jugoslávská armáda boj s kosovskými povstalci prohrávala; bojovníci Kosovské osvobozenecké armády měli zajištěnu ze zahraničí kvalitní výzbroj a jejich motivace k boji byla mnohem vyšší. Jugoslávská armáda se naopak potýkala se zaostalou technikou a vybavením; jugoslávská ekonomika pak s hospodářskými sankcemi, které na ni uvalila Evropská unie.[6] Boje se odehrávaly především v jihozápadní části Kosova.

V té době však paradoxně americké ministerstvo obrany prohlásilo, že nemá zájem nikterak v Kosovu intervenovat.[10]

Jugoslávští představitelé byli z dané situace značně znepokojeni, a proto bylo v červnu 1998 vysláno do Kosova další vojsko a policejní kontingent v počtu 50 000 lidí. Zatímco v západoevropských médiích byli jugoslávští vojáci vykreslováni jako vykonavači brutálních masakrů, jugoslávští představitelé tvrdili, že je vojenská operace nesmírně nákladnou záležitostí, která stojí Bělehrad dva miliony USD denně.[11] Do poloviny roku 1998 si boje v Kosovu vyžádaly 700 mrtvých a na 265 000 vyhnaných.[11] Počet uprchlíků byl nicméně předmětem sporů. Zatímco v Albánii a mezi kosovskými Albánci se mluvilo o 400 000 lidí, jugoslávské zdroje přiznávaly 140 000 vyhnaných.[11] Značný počet kosovských Albánců uprchl do Albánie.

Válkou zničené centrum Prištiny.

16. ledna 1999 došlo k masakru v Račaku, kde bylo dle tvrzení Albánců pobito 40-45 albánských civilistů.[7][12] Tento incident měl za následek zvýšený tlak západních mocností na SRJ s cílem stažení srbské armády z Kosova. Jugoslávská strana masakr považovala za zinscenovaný a za snahu NATO donutit jakýmkoliv způsobem jugoslávskou armádu ke stažení z Kosova. V době tohoto incidentu se kontingent jugoslávského vojska na území Kosova postupně navyšoval, a to z 18 000 jednotek v říjnu 1998 až na 29 000 na konci března 1999.[13]

6. února 1999 byla na zámku Rambouillet ve Francii zahájena jednání mezi albánskými a srbskými představiteli v Kosovu. Za jugoslávskou stranu se jednání účastnil Slobodan Milošević a za albánskou Ibrahim Rugova.[7] Jednání však skončila fiaskem, neboť zatímco jugoslávská strana nabízela širokou autonomii Albáncům v rámci Jugoslávie, kosovští Albánci požadovali výhradně a pouze nezávislost. Jednání se opakovala ještě jednou v Paříži a nakonec dne 22. března 1999 se setkali Milošević a Richard Holbrooke v Bělehradě.[7]

Po krachu jednání se kvůli pokračujícím násilným akcím srbské armády NATO rozhodlo pro leteckou kampaň, která byla známá jako tzv. Operace Spojenecká síla, v rámci níž bylo bombardováno území Svazové republiky Jugoslávie. 24. března 1999 zahájila vojska NATO vzdušné údery proti Srbsku, které trvaly do 10. června 1999, a byly velkou manifestací vojenských schopností Spojených států. Jde o válku, která byla vedena výlučně jako válka letecká. Tuto válku schválila Rada bezpečnosti OSN, která situaci označila za hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost v tamní oblasti, ale v důsledku veta ze strany Ruské federace a Číny nebyla schválena další rezoluce, která by dala zmocnění užít všech nezbytných prostředků. Podle některých autorů jde tedy o válku nelegální[14], podle některých je však tato válka obhajitelná obecně přijímanou teorií přirozeného práva, které je nadřazené právu pozitivistickému, jak bylo např. kostantováno v Norimberském procesu. Tehdejší prezident USA Bill Clinton hovořil o nutnosti postavit se na stranu trpících obětí a tím zajistit mír, svobodu a stabilitu v Evropě. Cílem bombardování ze strany NATO bylo donutit jugoslávskou vládu k ústupkům a stažení z Kosova. To se po třech měsících nakonec podařilo. V samotném Srbsku a Černé Hoře však bylo bombardování považováno za akt agrese nikoliv na jugoslávskou vládu, nýbrž přímo na jugoslávské obyvatelstvo. Během bombardování zintenzivnila jugoslávská armáda své operace v Kosovu nebývalou silou, což dále vedlo představitele NATO k zintenzivnění bombardování Srbska a Černé Hory. Tehdejší americký prezident Bill Clinton prohlásil, že NATO "muselo jednat", neboť jugoslávská armáda zahájila "ofenzivu vůči Albáncům".[15] Ministerstvo zahraničí USA nicméně v několika svých zprávách, které vyšly nedlouho před vyjádřením prezidenta Clintona, uvedlo, že jugoslávská armáda zasahuje v oblastech, kde je Kosovská osvobozenecká armáda aktivní, nedochází však k žádné rozhodné ofenzivě.[15]

V květnu 1999 docházelo k rozsáhlému vyhánění kosovskoalbánského obyvatelstva z Kosova. Podle některých zdrojů zemi opustilo 200 000 kosovských Albánců[5], podle dalších zdrojů bylo uprchlíků podstatně více[16], celkové odhady se pohybují okolo 1,2 milionu vyhnaných civilistů[17] až 1,45 milionů[18], vyhnána tedy byla majorita civilního obyvatelstva Kosova. Docházelo také k rozsáhlým případům znásilňování.[19]

Válka skončila dne 10. června 1999 poté, co se jugoslávská armáda stáhla z oblasti a Kosovo bylo dáno pod mezinárodní správu. Protože převažují nepotvrzené nebo zpochybněné důvody pro vedení války, je považována za válku nelegitimní.[20]

Agentura AFP 1. dubna 1999 přinesla zprávu o výzvě papeže Jana Pavla II. k vojenským nepřátelům o pokoji zbraní během Velikonoc. Papež vyzval v dopisech jugoslávského prezidenta Slobodana Miloševiče, amerického prezidenta Billa Clintona a generálního tajemníka NATO Javiera Solanu. Hlavní představitel Vatikánu pro zahraniční věci Jean-Louis Tauran se na hodinu setkal v Bělehradě se Svobodanem Miloševičem, aby mu doručil osobní toto poselství od papeže.[21] [22]

• Operace Spojenecká síla

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Válka v Kosovu na Wikimedia Commons