Helmut Kohl

Kohl se narodil jako třetí dítě v konzervativní katolické rodině úředníka. Jeho starší bratr padl jako velmi mladý voják v posledních týdnech druhé světové války. Helmut Kohl byl ve svých 15 letech také odveden do pomocných jednotek, avšak do boje již nasazen nebyl. Roku 1946 vstoupil do právě založené CDU a po maturitě roku 1950 studoval práva ve Frankfurtu nad Mohanem a od roku 1953 historii a politologii na univerzitě v Heidelbergu. Působil v mládežnické organizaci CDU Junge Union. V roce 1958 se stal asistentem na Institutu Alfreda Webera na Univerzitě Johanna Wolfganga von Goethe ve Frankfurtu nad Mohanem. Roku 1958 zde také obhájil disertační práci o politickém vývoji Falcka po roce 1945 a začal pracovat v jedné slévárně v Ludwigshafenu. V roce 1959 se stal referentem u Svazu chemického průmyslu ve Frankfurtu nad Mohanem.

Helmut Kohl byl dvakrát ženatý. V roce 1960 se poprvé oženil, a sice s cizojazyčnou korespondentkou Hannelore roz. Renner, se kterou se znal od roku 1949. Kohl po dlouhá léta demonstroval poklidný rodinný život. V 70. letech jezdili manželé s oběma syny každoročně na dovolenou do letoviska Sankt Gilgen na břehu jezera Wolfgangsee v rakouské spolkové zemi Salcbursko a bydleli vždy ve stejném domě.

Z manželství s Hannelore měl Kohl dva syny, Waltera (* 1965) a Petera (* 1968). Walter Kohl je ženatý, má dvě děti a s rodinou žije v USA. Peter Kohl má od roku 2000 za manželku Elif roz. Sözen, pocházející z průmyslnické rodiny v tureckém Istanbulu,[2] a žije se svou ženou a dvěma dětmi v Londýně.

Kohlova první manželka spáchala v roce 2001 kvůli těžké nemoci (mj. silná alergie vůči dennímu světlu) sebevraždu.[3] Po smrti své ženy se Kohl se svými syny nepohodl. Synové se dozvěděli o matčině odchodu ze života od Kohlovy důvěrnice a dlouholeté vedoucí jeho kanceláří Juliane Weberové.

V únoru 2008 Kohl utrpěl po pádu traumatické poranění mozku.[4] Od té doby mohl již jen ztěžka mluvit a pohyboval se pouze na vozíčku.

Druhou manželkou Helmuta Kohla se stala o 34 let mladší Dr. Maike roz. Richter (promovaná ekonomka), která byla od roku 1994 jeho spolupracovnicí v kancléřském úřadu v Bonnu. Již od roku 2005 žili Kohl a Maike Richter spolu v Ludwigshafenu. Jejich svatba se konala krátce po Kohlově úrazu 8. května 2008 v rehabilitační klinice v Heidelbergu, kde se Kohl léčil. Svědky byli mediální podnikatel Leo Kirch a tehdejší šéfredaktor bulvárních novin Bild Kai Diekmann. Kohlovi synové Walter a Peter nebyli na druhou svatbu svého otce pozváni.[5]

Helmut Kohl zemřel ve věku 87 let dne 16. června 2017 ve svém domě v Ludwigshafenu-Oggersheimu.[6]

Helmut Kohl s rodinou v Lipsku (1975)

Roku 1960 byl Kohl zvolen do městské rady v Ludwigshafenu a roku 1963 jako poslanec do sněmu spolkové země Porýní-Falc. Jako předseda zemské CDU byl pak roku 1969 zvolen premiérem zemské vlády a místopředsedou spolkové CDU. V letech 1973-1998 byl předsedou spolkové CDU. Ve spolkových volbách 1976 získalo společenství CDU/CSU 48,6 % hlasů, vládu však sestavila koalice SPD a FDP, vedená Helmutem Schmidtem. Kohl odstoupil z funkce zemského premiéra a stal se vůdcem opozice ve Spolkovém sněmu.

Ve volbách 1980 byl kandidátem na kancléře předseda bavorské vlády a CSU Franz Josef Strauß, který však nebyl úspěšný. V polovině legislativního období, v roce 1982, došlo k roztržce mezi SPD a FDP. Spolkový sněm vyslovil vládě vedené Helmutem Schmidtem nedůvěru a koalice CDU/CSU a FDP zvolila novým kancléřem Helmuta Kohla. Proti změně kurzu FDP však mnozí politikové z jejích řad protestovali. Proto Kohl parlamentním manévrem dosáhl rozpuštění sněmu a v nových volbách v březnu 1983 jím vedená koalice CDU/CSU a FDP zvítězila.

Helmut Kohl a Erich Honecker v Bonnu, 1987

Jako kancléř pokračoval Kohl v mnoha směrech v politice Helmuta Schmidta, prosadil například definitivně umístění amerických raket středního doletu v Německu.

V roce 1984 navštívil Izrael a jako první německý kancléř promluvil v knesetu.

V září 1984 se setkal s francouzským prezidentem Mitterrandem ve Verdunu. Toto setkání, při kterém se oba státníci drželi za ruce při uctění obětí největší bitvy první světové války z řad vojáků obou národů, se stalo významným symbolem německo-francouzského smíření. Jejich úzká spolupráce pak pokračovala při přípravě přeměny Evropské hospodářské společenství v Evropskou unii. Při oslavách 40. výročí porážky nacistického Německa pozval Kohl amerického prezidenta Ronalda Reagana, aby společně navštívili koncentrační tábor Bergen-Belsen a vojenský hřbitov v Bitburgu.

Po volbách 1987, které Kohlova koalice vyhrála proti SPD, vedené Johannesem Rauem, pozval Kohl východoněmeckého předsedu státní rady Ericha Honeckera, aby navštívil Západní Německo. Kohl pokračoval v tzv. východní politice, kterou začali jeho sociálnědemokratičtí předchůdci a kterou svého času ostře kritizoval. Zároveň neztrácel ze zřetele dlouhodobý cíl, tedy znovusjednocení Německa, o které usilovali západoněmečtí politici již od doby Konrada Adenauera.

V květnu 1988 podnikl Kohl jako první západoněmecký kancléř třídenní soukromou cestu do NDR. Utajeně a zcela bez vlastního ochranného doprovodu navštívil se svou ženou a oběma syny několik východoněmeckých měst. Později označil tuto cestu jako jeden z nejpohnutějších zážitků svého života.[7]

Helmut Kohl při oficiálním otevírání Braniborské brány v Berlíně 22. prosince 1989

V roce 1989 se politická a hospodářská situace v NDR značně přiostřila. Začaly masové demonstrace proti režimu, mj. v Lipsku. Občané NDR utíkali do západního Německa hlavně přes Maďarsko. Obsadili také západoněmecké velvyslanectví v Praze, budovu a zahradu Lobkovického paláce na Malé Straně, odkud byli přes území ČSSR zvláštními vlaky evakuováni na západ Německa. Všem uprchlíkům bylo zde velmi rychle uděleno občanství a dostalo se jim velkorysé finanční a jiné podpory.

Pád Berlínské zdi dne 9. listopadu 1989 zastihl Kohla ve Varšavě, kde vyjednával s prvním svobodně zvoleným poválečným polským premiérem Tadeuszem Mazowieckim. Do Západního Berlína proto přiletěl až o den později. Již 28. listopadu 1989 představil Kohl bez konzultace se západními spojenci předběžný desetibodový plán na „překonání rozdělení Německa“. V únoru 1990 navštívil v Moskvě sovětského lídra Michaila Gorbačova. V květnu 1990 podepsali Kohl a předseda vlády NDR Lothar de Maizière smlouvu o hospodářském spojení obou německých států včetně výměny východních marek za západní marky (DM) v poměru 1:1. To byl ekonomicky problematický krok, který v konečném důsledku poškodil východoněmecký průmysl. V červenci 1990 jednal Kohl opět s Gorbačovem, a to uprostřed přírody na Kavkaze, kde jej přemluvil, aby souhlasil se sjednocením Německa. Kohl a západoněmecký ministr zahraničí Hans-Dietrich Genscher také současně získali souhlas ostatních rozhodujících velmocí se znovusjednocením Německa, které bylo potvrzeno smlouvou mezi čtyřmi vítěznými mocnostmi druhé světové války (USA, Spojené království, Francie a SSSR) a oběma dosavadními německými státy (tzv. „smlouva dva plus čtyři“).

Spolkový prezident Richard von Weizsäcker jmenuje Helmuta Kohla potřetí kancléřem (18. ledna 1991)

Dne 3. října 1990 byla NDR zrušena resp. formálně přistoupila k SRN; Německo bylo státoprávně a politicky sjednoceno. Poté se Spolková republika Německo vzdala všech nároků na bývalá německá území před rokem 1938 a potvrdila hranice s Polskem a Československem, což vyvolalo odpor vystěhovalců. V celoněmeckých volbách roku 1990 Kohl s převahou zvítězil, kdežto v roce 1994 už bylo jeho vítězství velmi těsné. Podařilo se mu prosadit Frankfurt nad Mohanem jako sídlo Evropské centrální banky a rozhodnutí, že hlavním městem Německa bude natrvalo Berlín.

V pozdějším období Kohlova kancléřství byla mezi Českou republikou a Německem dojednána Česko-německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji. Byla podepsána 21. ledna 1997. Za Českou republiku deklaraci podepsali předseda vlády Václav Klaus a ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec, za Německo spolkový kancléř Kohl a spolkový ministr zahraničí Klaus Kinkel. Cílem deklarace bylo zlepšit vztahy mezi oběma zeměmi a zmírnit napětí mající příčiny ještě ve druhé světové válce. Krátce po Kohlově smrti ocenil Klaus, že jeho německý protějšek dokázal pochopit situaci České republiky, státu, který měl po staletí s Německem složité vztahy, a proto spolu s českou stranou připravil a podepsal Česko-německou deklaraci, která si kladla za cíl nechat minulost minulostí a soustředit se na budoucnost.[8]

Velké náklady na obnovu infrastruktury a finanční podporu obyvatel bývalé NDR (tzv. nových spolkových zemí, neue Bundesländer), kde přitom po roce 1990 kolabovaly dosavadní struktury v průmyslu, zemědělství a obchodu a vznikla tam velká nezaměstnanost, vedly postupně k nepříliš uspokojivé hospodářské situaci v celém Německu. Nezaměstnanost vzrostla z 2,6 milionu lidí (7,3 % práceschopného obyvatelstva) v roce 1991 na 3,6 milionu (1994) a 4,4 milionu postižených (12,7 %) v roce 1997.[9] To vše bylo jednou z příčin toho, že Kohl prohrál volby do Spolkového sněmu v roce 1998 proti Gerhardu Schröderovi (SPD). Ztratil tak úřad spolkového kancléře.

Kohl odstoupil také z funkce předsedy CDU, zůstal však poslancem Spolkového sněmu až do roku 2002. Už roku 1999 však vypukl skandál s financováním CDU z nelegálních zdrojů, hlavně v souvislosti s prodejem tanků do Saúdské Arábie a s nelegální privatizací jedné východoněmecké petrolejářské firmy ve prospěch francouzského koncernu Elf Aquitaine. V souvislosti s touto aférou se tehdejší generální sekretářka CDU Angela Merkelová distancovala od Helmuta Kohla. V důsledku aféry se Kohl stáhl z politiky. Roku 2005 vydal první díl svých „Pamětí“ (do roku 1982).

Helmut Kohl a jeho druhá manželka Maike Kohl-Richter, 2009

Se svou někdejší chráněnkyní Angelou Merkelovou se Kohl nerozešel v dobrém.[10] Později označil její politiku za nebezpečnou a podle týdeníku Der Spiegel prohlásil: „Ničí Evropu, kterou jsem vybudoval.“[11] Kohl kritizoval Merkelovou za nezvládnutí dluhové krize v eurozóně i za její tvrdý postoj vůči Rusku.[12] V reakci na ukrajinskou krizi napsal ve své knize Aus Sorge um Europa (Z obavy o Evropu): „Ve výsledku si musí Západ i Rusko a Ukrajina dát pozor, abychom nepromarnili všechno, čeho jsme už jednou dosáhli.“[13] Svého nástupce v úřadě německého spolkového kancléře Schrödera kritizoval za přijetí Řecka do eurozóny v roce 2001.[13]

V dubnu 2016 během evropské migrační krize odmítl otevřený přístup německé vlády k přijímání imigrantů (tzv. „vítací kulturu“, Willkommenskultur).[14][15] V listu Tagesspiegel am Sonntag napsal: „Řešení leží v postižených regionech. Neleží v Evropě. Evropa se nemůže stát novým domovem pro miliony lidí v nouzi z celého světa.“[14]

• DIECKMANN, Kai. Helmut Kohl – chtěl jsem sjednocení Německa (Ich wollte Deutschlands Einheit). Praha: Karolinum, 1997. 334 s. ISBN 80-7184-391-1.
• Helmut Kohl, Společná politika pro Evropu. Praha: Nadace Konrada Adenauera 1994
• W. Martens, První a druhá Evropa (s předmluvou Helmuta Kohla). Praha: Panevropa 1995

• Křesťanskodemokratická unie
• Znovusjednocení Německa

• Galerie Helmut Kohl na Wikimedia Commons
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Helmut Kohl na Wikimedia Commons
• Osoba Helmut Kohl ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Helmut Kohl
• (anglicky) Encyclopædia Britannica – Helmut Kohl
• (anglicky) Time.com – Helmut Kohl (autor George H. W. Bush)
• DUHAN, Peter. Kdo byl kancléř Helmut Kohl. Plus [online]. Český rozhlas, 2022-03-09 [cit. 2022-04-29]. Dostupné online.