Konstantin Černěnko
Konstantin Ustinovič Černěnko (rusky Константин Устинович Черненко; 24. srpna 1911 – 10. března 1985) byl sovětský politik a nejvyšší představitel Sovětského svazu pouhých třináct měsíců v období od 13. února 1984, kdy nahradil Jurije Andropova, až do své smrti. Byl také předsedou prezídia Nejvyššího sovětu (od 11. dubna 1984).
Konstantin Ustinovič Černěnko | |
---|---|
4. generální tajemník KSSS | |
Ve funkci: 13. února 1984 – 10. března 1985 | |
Předchůdce | Jurij Vladimirovič Andropov |
Nástupce | Michail Sergejevič Gorbačov |
9. předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR | |
Ve funkci: 11. dubna 1984 – 10. března 1985 | |
Předchůdce | Jurij Vladimirovič Andropov |
Nástupce | Andrej Andrejevič Gromyko |
Stranická příslušnost | |
Členství | KSSS |
Narození | 24. srpna 1911 Bolšaja Těs, Ruské impérium (dnes Rusko) |
Úmrtí | 10. března 1985 (ve věku 73 let) Moskva, Sovětský svaz |
Místo pohřbení | Hřbitov u Kremelské zdi |
Choť | Anna Černěnková |
Ocenění | Řád rudého praporu práce (1949) Řád rudého praporu práce (1957) Řád rudého praporu práce (1965) Leninův řád (1971) medaile Srp a kladivo (1976) … více na Wikidatech |
Podpis | |
Commons | Konstantin Černěnko |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
V letech 1965–1982 vedl Černěnko všeobecné oddělení ÚV, které představovalo kancelářskou ústřednu strany a fakticky bylo osobním sekretariátem generálního tajemníka ÚV KSSS. V roce 1976 se stal tajemníkem ÚV a později postoupil i do politbyra. Na konci 70. let se stal jednou z nejvlivnějších postav stranického vedení, přestože jeho zdravotní stav se začal povážlivě zhoršovat.
Měl posměšnou přezdívku KUČer (КУЧер), což byly jednak iniciály jeho jména, jednak to v ruštině znamená „kočí“ – narážka na jeho venkovský původ a absenci vůdcovského charismatu. Podle svědectví současníků to byl v soukromém životě vcelku slušný člověk (aspoň na poměry bolševické verchušky), měl rád přírodu a poezii,[1] ale byl fyzicky i psychicky slabý, nerozhodný a jeho inteligence byla stěží průměrná. Emigrantský časopis Ruská mysl jej charakterizoval: „Nejvýraznější Černěnkovou vlastností je naprostá absence jakékoli výraznosti.“
Život
Konstantin Ustinovič Černěnko se narodil v chudé početné rodině v sibiřské vesnici Bolšaja Těs (dnes už neexistující vesnička, zatopená vodami Krasnojarské přehrady). V mládí byl nádeníkem, ve 30. letech sloužil u pohraničníků. Za svou kariéru údajně vděčí sestře, která byla milenkou prvního tajemníka Krasnojarského oblastního výboru strany a zařídila, aby se Konstantin dostal do Moskvy na Vysokou stranickou školu.[2] Později byl přeřazen do Moldávie, kde se ve funkci ředitele tamního stranického agitpropu na počátku 50. let seznámil s Leonidem Iljičem Brežněvem (tehdy vedoucím stranické organizace), což mu později velmi pomohlo v další kariéře. Černěnko se osvědčil jako výkonný byrokrat a loajální vykonavatel Brežněvových pokynů a rozkazů. Brežněv mu absolutně důvěřoval, jako jedinému ze spolupracovníků mu tykal a hrával s ním domino; Černěnko projevoval oddanost šéfovi také tím, že s ním chodil často na hony, ačkoliv to zhoršovalo jeho astma. Proto se po Brežněvově smrti říkalo, že ve skutečnosti umřel už dávno, ale teprve teď mu to Černěnko oznámil.[zdroj?]
Černěnko byl považován za přirozeného Brežněvova nástupce, ale první muž KGB Jurij Andropov využil svého mocenského vlivu a slíbil rozsáhlou modernizaci, takže získal na svou stranu většinu politbyra a byl zvolen generálním tajemníkem. Ambiciózní Andropov odstranil mnoho neschopných a zkorumpovaných funkcionářů, takže po jeho smrti v únoru 1984 všichni s ulehčením nastolili Černěnka, symbolizujícího návrat ke starým časům. Již na Andropovově pohřbu bylo zjevné, že nový vládce šestiny světa postrádá schopnost cokoli řídit. Říkalo se, že Černěnko k moci „nepřišel, ale byl k ní přišourán“. V srpnu 1983 už beztak vážně nemocný Černěnko prodělal těžké alimentární onemocnění poté, co snědl rybu na letním bytě u šéfa KGB Vitalije Fedorčuka (proto se spekulovalo o tom, že byl záměrně otráven).[3] Zbytek života strávil převážně na nemocničním lůžku, v dosahu kyslíkového přístroje. Politolog Leonid Parfjonov o něm prohlásil: „Aniž by nabyl vědomí, ujal se funkce generálního tajemníka.“[4] Pokud se Černěnko ukázal na veřejnosti, museli ho podpírat příslušníci ochranky a další ho měli za úkol obklopovat v těsném hloučku, aby to vypadalo, že státníkovo tempo chůze sto metrů za čtvrt hodiny není způsobeno fyzickou kondicí, ale tím, že se musí zastavovat kvůli konverzaci se zástupy obdivovatelů.[5]
Černěnkův zdravotní stav a krátkost funkčního období neumožnily významné politické kroky. Za zmínku stojí zastavení či anulování některých procesů s Brežněvovými kleptokratickými spolupracovníky, zahájených za Andropova. Projevem konzervativních tendencí byla i kampaň proti západnímu způsobu života, která vedla k represím proti fanouškům rockové hudby (měla svůj dopad i v Československu) či sci-fi. Černěnko se také pokusil o rehabilitaci do té doby spíše rozpačitě utajovaného Stalina – vznikl např. film Boj o Moskvu, zobrazující Stalina jako moudrého vojevůdce a velkorysého státníka, pozorně naslouchajícího kritice. Do komunistické strany byl s velkými poctami znovu přijat Vjačeslav Molotov, poslední žijící protagonista „kultu osobnosti“.
Praktické bezvládí využili členové politbyra k boji o nástupnictví. Když se největší favorit Viktor Grišin zdiskreditoval korupční aférou na moskevské radnici, zúžil se výběr na dva nejmladší kandidáty: leningradského šéfa strany Grigorije Romanova a Michaila Gorbačova, který využil svého řečnického umění a osobního kouzla (a pečlivě tajil své reformátorské úmysly), takže v březnu 1985 nahradil zemřelého Černěnka na nejvyšším postu.
Černěnkovi se dostalo státního pohřbu a je zatím poslední osobou pohřbenou u Kremelské zdi v individuálním hrobě. Vzápětí byl odsouzen k zapomnění, neuskutečnil se ani návrh, aby po něm bylo pojmenováno město Penza.
Odkazy
Reference
- MEDVEDĚV, Felix. Anna Černěnko: „Ja zaplakala, uznav, čto muž stal Gensekom!“. Ekspress gazeta. 31. srpen 2007, číslo 34/655. Dostupné online. (rusky)
- BOLDIN, Valerij. Stranoj polučiť, čto „kozla“ zabiť. Soveršenno sekretno. 1. srpen 2002, číslo 8/159. Dostupné online. ISSN 0235-6686. (rusky)
- PETRÁNEK, Jan. Nesmrtelnost rozkazem (vzpomínky ruského kardiologa) [online]. ČRo Leonardo (Plus), 2008-06-20 [cit. 2017-10-23]. Dostupné online.
- RJABCEV, Andrej. Leonid Parfjonov: „Ne zastavljajtě meňja rodinu ljubiť tak, kak vy jeje ljubitě!“. Komsomolskaja pravda. 17. prosinec 2009. Dostupné online. ISSN 0233-433X. (rusky)
- GALUCH, Alexandr. Na pochoronach Jurija Andropova sedogo zadychajuščegosja starika Konstantina Černěnko na mavzolej podnimali s pomoščju specialnogo podjemnika. Fakty i kommentarii [online]. 2005-03-11 [cit. 2016-10-06]. Dostupné online. (rusky)
Literatura
- DURMAN, Karel. Před pádem : o nostalgii, gilotině a sovětské bezmoci (1980 – 1985). Historický obzor. 1995, roč. 6, čís. 1, s. 11 – 16. ISSN 1210-6097.
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu Konstantin Ustinovič Černěnko na Wikimedia Commons
- Osoba Konstantin Ustinovič Černěnko ve Wikicitátech
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Konstantin Černěnko
- Pořad Českého rozhlasu Plus o Černěnkovi
- Generální tajemník proti své vůli
- Oslavný životopis v angličtině