Washingtonský konsenzus

1. Fiskální disciplína bez velkých fiskálních deficitů k HDP.
2. Přesměrování veřejných výdajů od těch diskriminujících a růst potlačujících k oblastem, jako je vzdělání, zdravotnictví a infrastruktura.
3. Daňová reforma – rozšíření daňového základu a snížení mezních daňových sazeb.
4. Finanční liberalizace – tržně určované úrokové sazby.
5. Konkurenceschopný měnový kurz, který přinese rychlý růst netradičního exportu.
6. Liberalizace obchodu s důrazem na nahrazení dovozních kvót za cla, která mají být postupně snižována.
7. Zrušení bariér pro vstup zahraničních přímých investic.
8. Privatizace státních podniků.
9. Deregulace – zrušení těch regulací, které brání vstupu nových firem nebo omezují konkurenci s výjimkou regulací v oblasti bezpečnosti, životního prostředí, ochrany spotřebitele a dohledu nad finančními institucemi.
10. Ochrana vlastnických práv.

Diskuze na téma Washingtonského konsensu bývá svárlivá, často z důvodu zaměňování významu pojmu, jak bylo uvedeno výše.

V roce 2002 přednesl autor pojmu přednášku na téma, zda Washingtonský konsenzus selhal či nikoli [2].

Tvrdím, že je nejvyšší čas ukončit diskusi o Washingtonském konsenzu. Pokud máte tímto pojmem na mysli to, co jsem chtěl říci původně, pak je to alfou a omegou a nestojí to za diskusi. Pokud máte na mysli to, co Joe Stiglitz, pak stěží bude tento význam bránit někdo, kdo má na srdci ekonomický růst. Ani v jednom případě si to nezaslouží všechen ten inkoust, který byl vyplýtván na toto téma, ani pěnu u úst, kterou diskuze vyvolala.

Ekonom Jiří Jonáš srovnává Washingtonský konsenzus s Lisabonským programem [3]:

…Lisabonský program představuje přiznání, že evropský hospodářský model založený na nadměrné úloze státu v ekonomice, na výrazném přerozdělování a zdanění, a na ochraně podniků i pracovní síly před tržními silami, vede k hospodářskému zaostávání. Přijetí Lisabonského programu znamená posun Evropy směrem k principům fungování hospodářství nazývaných poněkud zavádějícím způsobem „Washingtonský konsensus“. Pokud autoři [Miloš Picek a Jaroslav Ungerman] souhlasí se záměry Lisabonského programu, vítám je do klubu stoupenců Washingtonského konsensu.

Martin Tománek, nezávislý investiční analytik, na téma Washingtonského konsenzu [4]:

Washingtonský konsensus jako takový neselhal, ani se nevyčerpal. Jedná se o souhrn politik, které v praxi uplatňují zodpovědné vlády po celém světě. Pro transformující se ekonomiky může být nicméně velmi těžké jej realizovat. Deset bodů konsensu totiž označuje spíše cíl než cestu k tomuto cíli. Přestože například hovoří o finanční liberalizaci, neříká nic o tom, jakým způsobem a v jakém časovém horizontu má být provedena. Nevýhodou je rovněž fakt, že nemůže brát v úvahu jedinečné podmínky daného státu. Toho musí být schopni samotní reformátoři.

Pravicový ekonom Pavel Kohout[5] zdůrazňuje, že výhody aplikace Washingtonského konsensu může zhatit korupce.[6]

A co na to občan? Bude z ekonomických reforem nadšen? Podíl nespokojených bude tím větší, čím horší je v Tramtárii korupce. S ní totiž Washingtonský konsensus nepočítá. Kde vládne korupce, nefungují žádné ekonomické poučky a teorie. Zde je jádro problému. Washingtonský konsensus se v praxi realizuje mnohem obtížněji než na papíře – což vede k tomu, že levice nálepkuje, nálepkuje a nálepkuje, a nikterak jí nevadí, že neoliberalismus je vlastně vymyšlený bubák.

Mezi nejznámější kritiky Washingtonského konsenzu patří nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz a profesor ekonomie na Harvardově univerzitě Dani Rodrik.