Fatalismus

V předsokratovském Řecku se osud (řec. heimarmené moira) či nutnost (řec. ananké) pokládal za tu nejmocnější a jedině rozhodující sílu, jíž podléhají dokonce i bozi. Tak je tomu u Homéra i u řady filosofů (Parmenidés, Hérakleitos, Thalés) a podobnou roli hrají v lidových pohádkách sudičky. Podle pověsti, kterou zpracoval Sofoklés, předpověděla thébskému králi Laiovi věštba, že pokud bude mít syna, dopustí se otcovraždy a incestu s vlastní matkou. Král dá proto malého Oidipa odnést do lesa, aby se ho zbavil – a přesto se věštba splní. Proti představě osudové určenosti se postavil Anaxagoras a ovšem Sókratés a Aristotelés, kteří zdůraznili lidskou schopnost jednat a odpovědnost za důsledky. Fatalistické myšlenky se ale znovu objevují hlavně ve stoicismu, v gnózi a u hermetiků. V pozdním starověku je fatalismus často spojen s přesvědčením o osudovém působení hvězd a s astrologií.

V judaismu se fatalistické postoje objevují teprve v helénistickém období (Kniha Kazatel). Také v křesťanství, kde je jeden Bůh stvořitelem a svrchovaným pánem světa, a kde se klade velký důraz na lidské jednání, nebylo pro fatalismus místo. Trvale platné křesťanské odsouzení fatalismu pochází od Augustina. V některých větvích křesťanství, které zvlášť silně zdůrazňovaly lidskou závislost na Bohu a jeho pomoci, však vznikla nauka o bezmoci člověka vůči zlu, a také učení o predestinaci. Člověk podle ní sice musí jednat co nejlépe, Bůh však předem ví, jak to s ním nakonec dopadne. Tímto předvěděním je osud člověka už předem zpečetěn, člověk sám o tom ale neví a musí se co nejvíce snažit, protože právě to je také Bohu předem známo. Nauka o predestinaci hrála důležitou roli v reformaci, zejména u Jana Kalvína. Je rozšířena také v islámu.

Klasický fatalismus se obnovil v humanismu jako přesvědčení o bezmoci jednotlivého člověka, který se musí smířit s tím, že o jeho osudech rozhodnou jiní. Často byl spojen s přesvědčením o vlivu hvězd na lidské osudy a s astrologií. Někteří novověcí myslitelé dokonce vyžadovali, aby člověk svému osudu vždycky přitakal, aby se s ním nejen smířil, ale aby jej miloval (amor fati – Spinoza, Schopenhauer, Nietzsche). Právě při kritice těchto názorů byl počátkem 18. století ve Francii poprvé použit termín fatalismus, a to spíše jako nadávka.

Různé formy fatalismu jsou běžné v mimoevropských kulturách a jsou velmi rozšířeny i na Dálném východě, v hinduismu, například jako nauka o opakujících se vesmírných epochách (kalpa).

V současnosti se s obecným agnosticismem šíří také přesvědčení o určující moci osudu, který se lidé snaží odhalovat různými pověrečnými postupy, zejména astrologií a věštěním. Fatalismus může být ovšem také ospravedlněním pro nečinnost a lhostejnost, jež se mohou maskovat jako „vědecký“ determinismus. V současné analytické filosofii se vedou diskuse o tom, do jaké míry je fatalismus logicky sporný;[1] ať je tomu jakkoli, zdá se, že má-li mít nějaká diskuse smysl, musí vyjadřovat něčí svobodné názory a nemůže být osudově determinována.