Ajjúbovci

	; vlajka
geografie	; Ajjúbovský sultanát v období po skonu sultána Saladina roku 1193
	; Ajjúbovský sultanát v období po skonu sultána Saladina roku 1193
hlavní město:	Káhira (1171–1174, 1218–1250); Damašek (1174–1218); Aleppo (1250–1260); Hamá (do roku 1341)
rozloha:	2 000 000 km² (odhad k 1190); 1 700 000 km² (odhad k 1200)
	obyvatelstvo
počet obyvatel:	7 200 000 (odhad k 12. století)
národnostní složení:	Arabové, Koptové, Syřané, Židé, Kurdové, Mamlúci
jazyky:	arabština, kurdština
náboženství:	šáfiovský sunnitský islám (státní), ší'itský islám, judaistické, křesťanské
	státní útvar
státní zřízení:	konfederace řízená dědičnou monarchií
mateřská; země:	Abbásovský chalífát (formální podřízení)
měna:	dinár
vznik:	1171
zánik:	1260 – vyplenění Aleppa Mongoly; 1341 – konec vlády posledního ajjúbovského emíra v Hamá
	státní útvary a území
	Fátimovský chalifát
	Zengíovci
	Jeruzalémské království
	Zurajdovci
	Gruzínské království
	Šáhští Arméni
	Artukovci
	Mamlúcký sultanát
	Rasúlovci

Ajjúbovci nebo dynastie Ajjúbovců (arabsky الأيوبيون‎‎ al-Ayyūbīyūn; kurdsky خانەدانی ئەیووبیان‎ Xanedana Eyûbiyan) byla vojenská dynastie založená fátimovským vezírem kurdského původu Saláh ad-Dínem Júsufem ibn Ajjúbem, běžně nazývaným Evropany jako Saladin.[1] Po smrti svého pána damašského emíra Núr ad-Dína v roce 1174 se prohlásil sultánem.

Dynastie vládla v 12. a 13. století v Egyptě, Sýrii, Jemenu, Palestině, Horní Mezopotámii (Velké Arménii) a velké části Severní Afriky.[1]

Založení dynastie

Saladin byl kurdským generálem v protikřižáckém tažení uspořádaném Núr ad-Dínem, emírem Damašku (dynastie Zengíovců). Se svým strýcem Šírkúhem byl vyslán zabránit dobytí Egypta Evropany při Třetí křížové výpravě.

Díky zásahům ve fátimovském Egyptě ve sporech mezi vezíry, kteří zde bojovali o moc, se zde významně rozšířila Núr ad-Dínova moc. Roku 1169 dosáhl Šírkúh jmenování egyptským vezírem. Když však po dvou měsících zemřel, zaujal toto místo jeho synovec Saladin.

Zpočátku vykonával funkci vezíra a formálně byl Núruddínovým místodržícím v Egyptě. Když pak v roce 1171 zemřel tehdejší fátimovský chalífa al-Ádid, zabránil Saladin jmenování jeho nástupce, zrušil fátimovský chalifát v Egyptě a podřídil šíitský Egypt sunnitskému chalífovi v Bagdádu, kde v té době vládli Abbásovci.

Saladin využil Egypt jako základnu pro další výboje směrem na východ – roku 1187 vpadl do Palestiny, obsadil Jeruzalém a dobyl kromě Tripolského hrabství celou Svatou zemi.[1]

Po smrti Saladina se jeho říše začala rozpadat a v samotném Egyptě vládla ajjúbovská dynastie do roku 1250.

Členové dynastie

Ajjúbovci vládnoucí v Egyptě

Ajjúbovská keramika z Egypta

Ajjúbovská zeď v Káhiře

Saláh al-Dín Jusúf ben Ajjúb 1171–1193
Al-Azíz 1193–1198
Al-Mansúr 1198–1200
Al-Ádil (někdy zvaný Safadin) 1200–1218
Al-Kámil 1218–1238
Al-Ádil II. 1238–1240
As-Sálih Ajjúb 1240–1249
Al-Muazzam Turanšáh 1249–1250 (po jeho zavraždění vládla tři měsíce roku 1250 Šagrat Al Durr)
Al-Ašraf II. 1250 (pouze formálně, ve skutečnosti vládl mamlúk Ajbak)

Ajjúbovci vládnoucí v Damašku

Saláh ad-Dín Jusúf ben Ajjúb 1174–1193
Al-Afdal 1193–1196
Al-Ádil I. (Safadin) 1196–1218
Al-Mu'azzam 1218–1227
An-Násir Daúd 1227–1229
Al-Ašraf 1229–1237
As-Sálih Ismaíl 1237–1238
Al-Kámil 1238
Al-Ádil II. 1238–1239
As-Sálih Ajjúb 1239
As-Sálih Ismaíl (podruhé) 1239–1245
As-Sálih Ajjúb (podruhé) 1245–1249
Turanšáh 1249–1250
An-Násir Jusúf 1250–1252

Ajjúbovští emírové v Aleppu (Halábu)

Ajjúbovská mince z Aleppa nesoucí jméno emíra Az-Záhira

Minaret velké mešity v aleppské citadele postavená Az-Záhirem v roce 1214

Saladin 1183–1193
Az-Záhir 1193–1216
Al-Azíz 1216–1236
An-Násir Jusúf 1236–1260

Ajjúbovci vládnoucí v Chamatu (Hamá)

Al-Muzaffar I 1178–1191
Al-Mansúr I 1191–1221
Al-Násir 1221–1229
Al-Muzaffar II 1229–1244
Al-Mansúr II 1244–1284
Al-Muzaffar III 1284–1300
Al-Muajjád 1310–1331
Al-Afdal 1331–1342

Ajjúbovci vládnoucí v Homsu

Al-Káhir 1178–1186
Al-Mudžáhid 1186–1240
Al-Mansúr 1240–1246
Al-Ašraf 1248–1263

Ajjúbovští emírové v Keraku/Zajordánsku

An-Násir Daúd 1229–1249
Al-Mughlíb 1249–1263

Ajjúbovci vládnoucí v Horní Mezopotámii

Saladin 1185–1193
Al-Ádil I 1193–1200
Al-Awhad 1200–1210
Al-Ašraf 1210–1229
Al-Muzaffar 1220–1247
Al-Kámil 1247–1260

Ajjúbovci vládnoucí v Hisn Kajfá

As-Sálih Ajjúb 1232–1239
Al-Mu'azzam Turánšáh 1239–1249
Al-Awhad 1249–1283

Tento rod pokračoval až do 16. století.

Ajjúbovci vládnoucí v Jemenu

Al-Mu'azzam Turánšáh 1173–1181
Al-Azíz Tughtegin 1181–1197
Muíz ud-Dín Ismáíl 1197–1202
An-Násir Ajjúb 1202–1214
Al-Muzaffar Sulajmán 1214–1215
Al-Mas'úd Júsuf 1215–1229

Odkazy

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ayyubid dynasty na anglické Wikipedii.

Lunde P.: Islám, Euromedia Group k. s., Praha 2004, str. 64, ISBN 80-242-1093-2

Související články

Externí odkazy

Obrázky, zvuky či videa k tématu Ajjúbovci na Wikimedia Commons
Ajjúbovská dynastie Archivováno 27. 5. 2020 na Wayback Machine (anglicky)

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.

[Lunde64-1] Lunde P.: Islám, Euromedia Group k. s., Praha 2004, str. 64, ISBN 80-242-1093-2