Emanuel Rádl

Narodil se v početné rodině malého obchodníka, navštěvoval gymnázium v Benešově a v Domažlicích a na matčino přání vstoupil do noviciátu v augustiniánském řádu, kde ale pobyl jen dva roky (kláštery v Domažlicích, Vrchlabí a Praze).[2] Brzy jej však opustil s tím, že poněkud zanevřel na katolickou církev, později přestoupil k protestantismu a stal se jedním z jeho čelných teoretiků.[3] Na (české) Karlově univerzitě studoval biologii a zde také roku 1898 promoval. Pracoval pak jako asistent Ústavu zoologie Filosofické fakulty UK, byl středoškolským profesorem v Plzni, v Pardubicích a od roku 1902 v Praze na gymnáziu v Ječné (1902–19). Roku 1904 se stal docentem zoologie a dějin biologických věd, od roku 1919 řádným profesorem přírodní filosofie. V roce 1922 podnikl cestu kolem světa a z těchto dojmů vznikla kniha Západ a Východ. Roku 1934 předsedal 8. mezinárodnímu filosofickému kongresu v Praze, ale už roku 1935 ho těžká nemoc prakticky vyřadila z veřejného života. Zemřel v úplné domácí izolaci a pod tlakem válečné situace, jíž se statečně vzepřel v Útěše z filosofie.

V první fázi svého života se zabýval celou řadou přírodovědných oborů, od mineralogie až po etologii, zejména vývojem nervové soustavy a zraku. Jeho práce o fototropismu zakládají vědeckou etologii u nás. Mezinárodně jej proslavily jeho Dějiny biologických teorií, ovlivněné Hansem Drieschem, které vyšly původně německy (1905–1913 a znovu 1970), dále anglicky (1930 a 1988) a španělsky (1931); úplné české vydání vyšlo až roku 2006. Už počátkem 20. století se však jeho zájem začal obracet k filosofii, k veřejným záležitostem a k náboženství. Za první světové války přestoupil k protestantismu a pod vlivem Masaryka se začal věnovat veřejným otázkám.

Svými radikálními názory na vědeckou poctivost, sociální spravedlnost, lidskou svobodu a národnostní otázku stál často v opozici k většinovému mínění a i na univerzitě žil ve značném napětí s některými svými kolegy. V Romantické vědě kritizoval soudobé vědecké myšlení, zejména německou přírodní filosofii, a vytýkal jí, že se vyhýbá zaujímání osobních postojů a vůbec otázkám pravdy a mravnosti. V knize Válka Čechů s Němci kritizoval moderní nacionalismus, a to jak český, tak německý, i národnostní politiku ČSR vůči německé menšině. Proti představě „národního státu“ stavěl představu politického národa, který spojuje ústava a zákony; zároveň byl mezi prvními,^[zdroj?] kdo si všimli nebezpečí „německé revoluce“ a nacismu. V dvousvazkových Dějinách filosofie se osobně vyrovnává s celou západní filosofickou tradicí. V drobné knížce Hrdina moderní doby vyzdvihuje význam T. G. Masaryka jako filozofa a člověka, jako čestného moderního rytíře. Jeho poslední a nejznámější kniha, Útěcha z filosofie, kterou psal už v těžké nemoci a v reaktivní depresi z politického vývoje, v obavách o budoucnost evropského lidstva, je velkým vyznáním věrnosti trvalým hodnotám pravdy a dobra. Do bohaté diskuse k Útěše vstoupil zejména Jan Patočka, který se Rádlovi věnoval už před válkou, a J. L. Hromádka, který Rádla označil za „Dona Quijote české filosofie“.

Po vzniku Československa v roce 1918 cítil velkou odpovědnost za další vývoj demokratického státu a jako vědec a filosof ji projevoval zejména kritickou veřejnou činností. Po ideovém rozchodu se Zdeňkem Nejedlým dlouhodobě spolupracoval hlavně s evangelickým teologem J. L. Hromádkou, s nímž společně pracoval v Akademické YMCA a v Křesťanské revui. Vedl řadu polemik a v diskusi o „smyslu českých dějin“ vystoupil s kritikou pozitivistického pojetí historie. Přednášel a publikoval desítky brožur a článků na aktuální společenská témata sociální a národnostní spravedlnosti, pojetí demokracie, proti rasovým teoriím a antisemitismu a na obranu západního pojetí lidské svobody.

• O morfologickém významu dvojitých očí u členovců (1901)
• Nová pozorování o fototropismu zvířat (česky 1902, německy 1903)
• Dějiny vývojových teorií v biologii 19. století (německy 1905 a 1909, 2. vydání 1913; česky 1909 a 2006) [4]
• Masaryk a Nietzsche (1910)
• Nová nauka o ústředním nervstvu (1911, německy 1912)
• Úvahy vědecké a filosofické (1914)
• Romantická věda (1918) [5]
• T. G. Masaryk, první president (1919)
• Masarykův ideál moderního hrdiny (1920)
• O naší nynější filosofii (1922) [6]
• Moderní pověra a tak zvané okultní vědy (1923)
• Pokrok v náboženství (1924) [7]
• Západ a Východ. Filosofické úvahy z cest (1925) [8]
• O smysl našich dějin (1925) [9]
• Křesťanství po válce ve světě a u nás (1925)
• Moderní věda. Její podstata, methody, výsledky (1926) [10]
• Revise pokrokových ideálů v národní škole (1928) [11]
• Válka Čechů s Němci (1928)
• Proti tak zvané sociální indikaci (1932) [12]
• Dějiny filosofie I. (starověk a středověk) (1932) [13]
• Dějiny filosofie II. (novověk) (1933)
• Dnešní stav filosofie a psychologie (1933)
• O německé revoluci (1933)
• K politické ideologii sudetských Němců (1935)
• O čtení děl básnických (1935) [14]
• Věda a víra u Komenského (1939)
• Útěcha z filosofie (1946) [15]
• řada dalších brožur, přednášek a polemik k aktuálním tématům