Adam a Eva

Adam je v tomto vyprávění obecným označením, teprve později se začalo používat i jako vlastní jméno. Dle hypotetické chronologie spadá období stvoření Adama a Evy, tj. počátek lidstva, do období před cca 6000 roky.

Když Bůh stvořil člověka (Adama), chtěl pro něj najít vhodného pomocníka, a tak před něj přivedl všechna zvířata, ale zjistil, že pomoc jemu rovná se zde nenajde. Proto Adama uspal, vyňal mu jedno žebro a z něj utvořil ženu. Člověk tak dostal pomoc sobě rovnou.

Podle biblického vyprávění usadil Bůh Adama a Evu (tj. člověka a jeho ženu) do zahrady v Edenu, kde žili spolu s Bohem. Avšak Adam s Evou se dopustili hříchu, porušili Boží příkaz a byli ze zahrady vyhnáni. Jejich provinění spočívalo v tom, že jedli zakázané plody ze stromu poznání dobra a zla. Byl to však had (nachaš), který přesvědčil Evu, aby jedla, a Eva přesvědčila Adama.[2]

V gnostickém učení se příběh o prvotním hříchu interpretuje obvykle odlišně. Jelikož je stvořitel tohoto světa chápán jako zlý, jeho příkazy mají za úkol člověka uvěznit a zahalit mu pravdu o něm samém tak, aby se jí nemohl dopátrat. Had tedy, pokud Adamovi a Evě říká, že „budou jako Bůh“, pak je nenabádá ke zlému, ale pouze jim vyjevuje, kým skutečně jsou. Proto je v těchto systémech had často symbolem tajného, spásného poznání.

Michelangelova freska Stvoření Adama v Sixtinské kapli

Rumunsko, Maramureš - Desești

Adam i Eva jsou prvními lidmi prvního, původního stvoření, kteří stojí na začátku jak vůbec stvoření obecně, tak i na začátku jeho pádu a bídy. Proto křesťanská teologie ráda přirovnává „prvního Adama“ k „druhému, novému Adamovi“, tj. ke Kristu. Kristus totiž, obdobně jako Adam, stojí na počátku nového stvoření a obnovení vztahu s Bohem, který Adam svým hříchem ztratil. Už sv. Pavel chápe Kristovu smrt a vzkříšení jako nové stvoření. Paralel je víc: Kristus je nový Adam, Maria někdy bývá označována za novou Evu. Had svůdce byl Kristem definitivně poražen, jak je předpovězeno v samotném vyprávění o prvotním hříchu.[3] Strom/dřevo (hebr. nerozlišeně ec) poznání dobra a zla je paralelní ke dřevu kříže, na kterém zemřel Kristus.

Sv. Augustin pak ve stopách apoštola Pavla pojí každého člověka s Adamem mnohem bytostněji, když píše: „Každý člověk je Adam, každý člověk je Kristus.“ Podle tohoto duchovního pojetí má každý člověk v sobě porušitelnost (Adama v širším smyslu, tj. člověka), ten, který uvěří v Ježíše Krista, se stává jeho tělem, takže v jeho (duchovních) žilách proudí krev Kristova.