Anadyr

Nejvýchodnější ruské město Anadyr (rusky Анадырь, čuksky Кагыргын [Kagyrgyn]) je administrativní centrum Čukotského autonomního okruhu. Leží na pobřeží Anadyrského zálivu Beringova moře. Do moře zde ústí stejnojmenná řeka. Žije zde přibližně 16 tisíc[4][5] obyvatel. Město Anadyr leží asi 6 200 km východně od Moskvy.

Anadyr
Анадырь / Кагыргын
Pohled na město z Anadyrského zálivu

znak

vlajka
Poloha
Souřadnice64°44′ s. š., 177°31′ v. d.
Nadmořská výška605[1]  m n. m.
Časové pásmoUTC+12[2]
StátRusko Rusko
Federální okruhDálněvýchodní
Autonomní okruhČukotský

Čukotský autonomní okruh na mapě Ruska
Anadyr
Město na mapě Čukotského autonomního okruhu
Rozloha a obyvatelstvo
Rozloha53 km²
Počet obyvatel13 053 (2010[3])
Hustota zalidnění246 obyv./km²
Správa
StarostaAndrej Gennadjevič Ščegolkov
Vznik1889
Oficiální webwww.anadyr.org
Telefonní předvolba+7 42722
PSČ689000
Označení vozidel87
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Historie

V první polovině 17. století dorazily do oblasti budoucího Anadyru první ruští průzkumníci a objevili první domorodé národy na Čukotce. V lednu 1649 se zbytky Děžněvovy expedice (rozptýlené bouří a vržené na jižní pobřeží Čukotky) dostaly k ústí řeky Anadyr. Poté, co tam přezimovali, šli 18 km podél řeky a postavili tam zimní chatu, kterou pojmenovali Anadyrský ostroh. V roce 1664 byl založen Nižněkolymský ostroh, který se stal spolu s Anadyrským ostrohem základnou pro další expedice. Děžněv uložil domorým národům v povodí řeky Anadyr povinnost platit jasak. Domorodé kmeny se vzpíraly jasaku a snažily se utíkat dál od Rusů a tím vznikly první kmenové války. Čukčové opouštěli oblast ruského vlivu a naopak Korjaci a Jukagiři hledali u Rusů ochranu před Čukči.

První expedice do povodí řeky Anadyr byly organizovány obchodníky, které nezajímala státní politika, ale získání mrožích klů a kožešin.

Roku 1729 byla podniknuta velká vojenská výprava pod vedením jakutského kozáka Afanasije Šestakova s cílem dalšího pokusu vnutit jasak Čukčům, ale výprava byla poražena. Ve 30. a 40. letech 18. století byly podnikány další pokusy o ovládnutí dalších domorodých kmenů. Ke konci 18. století se rozhodla i ruská vláda zasáhnout na Čukotce, na deset let odpustila Čukčům povinnost platit jasak, pokud pomohou s pacifikací ostatních kmenů. S příchodem vládních úředníků začali přicházet do oblasti řeky Anadyr také první ruští osadníci, nejen objevitelé a obchodníci.

3. srpna 1889 byla založena osada Novo-Mariinsk, počet obyvatel nové osady ale rostl pomaleji, než se předpokládalo. Až když se v osadě objevila ložiska zlata a v roce 1914 byla dostavěna rozhlasová stanice, která umožňovala rádiové spojení s městy Petropavlovsk, Ochotsk a Nome, začalo se do osady stěhovat více Rusů a populace začala vzrůstat.

Po ustanovení sovětské moci nad Kamčatkou a Čukotkou došlo v roce 1923 na přejmenování Novo-Mariinsku na Anadyr. V padesátých letech došlo k velkému rozvoji osady, budovaly se obytné čtyřpodlažní budovy. V roce 1961 se město stalo důležitým přístavem, vesnice se rozšiřovala i do tundry. V roce 1965 byl Anadyr povýšen na město. Roku 1973 byly v okolí Anadyru nalezeny ropná ložiska.

Obyvatelstvo

Vývoj počtu obyvatel udává graf níže.

Doprava

Město je důležitým přístavem Beringova moře. Nachází se zde také letiště.

Odkazy

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Anadyr (town) na anglické Wikipedii a Анадырь na ruské Wikipedii.

  1. Global Gazetteer [online]. Falling Rain Genomics, Inc., 2010 [cit. 2012-05-15]. Dostupné online. (anglicky)
  2. Ruský federální zákon 248-ФЗ Moskva: Правительство Российской Федерации, 2014-07-21 [cit. 2014-11-05]. (rusky)
  3. Předběžné výsledky Všeruského sčítání obyvatelstva roku 2010. Moskva: Федеральная служба государственной статистики, 2011. 87 s. Dostupné online. ISBN 978-5-902339-98-4. (rusky)
  4. Dostupné online.
  5. 26. Численность постоянного населения Российской Федерации по муниципальным образованиям на 1 января 2018 года. Dostupné online. [cit. 2019-01-23]

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.