Vývoj židovské populace

Tóra obsahuje mnoho tvrzení o počtu Židů, kteří opustili Egypt. Celkem se jednalo o potomky sedmdesáti synů a vnuků Jákobových, jichž, včetně Levitů bylo 611 730, kteří znovunavázali na jejich život v zemi Izraelské. Počet Židů nepocházející z kmene Lévi reprezentuje počet mužů vhodných pro vojenskou službu, tj. mezi dvaceti a šedesáti lety; počet Levitů zobrazuje počet mužů zavázaných k chrámové službě (muži mezi dvaceti a padesáti lety). To by znamenalo populaci zhruba 3 000 000 Židů. Cenzus za krále Davida tvrdí, že je 1 300 000 mužů starších dvaceti let, což by znamenalo populaci nad 5 000 000. Počet Židů navrátivších se z Babylonského exilu je 42 360. Tacitus prohlašuje, že v Jeruzalému v době jeho pádu bylo 600 000 lidí; Josefus, že se tam nacházelo 1 100 000, z čehož 97 000 bylo prodáno do otroctví. Toto jsou všechna čísla dostupná z dob starověku a jejich důvěryhodnost je diskutabilní.

Podle Diona Cassiuse (lxix. 14), bylo během hadriánských válek zavražděno 580 000 Židů. Podle Theodora Mommsena se v 1. století n. l. nenacházelo v Egyptě méně než 1 milion Židů z celkového počtu 8 milionů obyvatel. Z čehož 200 000 žilo v Alexandrii, jejíž celková populace byla 500 000.

Adolf Harnack (Ausbreitung des Christentums, Lipsko, 1902) se domnívá, že v časech císaře Nerona se v Sýrii nacházelo zhruba 1 milion Židů a 700 tisíc jich bylo v Palestině a na dalších místech zhruba 1,5 milionu, což by celkem činilo v 4,2 milionu Židů na celém světě v 1. století n.l.

Pokud jde o Židy ve středověku, tak Benjamin z Tudely kolem roku 1170 vypočítal celkový počet na 1 049 565. Z tohoto čísla připadá 100 tisíc na Persii a Indii, 100 tisíc na Arábii a 300 tisíc na oblast zvanou „Tanajm“. V zemích, které navštívil v tu dobu nebylo více než 500 tisíc Židů a celkem jich nebylo zřejmě více než 750 tisíc. Jediná reálná data z období středověku pocházejí od židovských obcí.[1]

Středověk byl převážně obdobím vyhnanství. V roce 1290 bylo 16 tisíc Židů vyhnáno z Anglie, roku 1306 100 tisíc Židů z Francie a roku 1492 zhruba 200 tisíc Židů ze Španělska. Menší, avšak pravidelná, vyhnání se děla v Německu a to tak, že začátkem 16. století zbyla pouze čtyři hlavní židovské komunity. Patřil mezi ně Frankfurt s 2000 Židy, Worms s 1400, Praha s 10 tisíci a Vídeň s 3000 (Heinrich Grätz, Geschichte der Juden x. 29). Odhaduje se, že během pěti století od roku 1000 do roku 1500 zahynulo 380 tisíc Židů během perzekucí, což zredukovalo celkový počet světového židovstva na 1 milion. V 16. a 17. století byly hlavními centra židovské populace Polsko a země při středozemním moři (hlavně Španělsko).

Jacques Basnage počátkem 18. století odhadl celkový počet evropských Židů na 1 360 000, ale podle cenzu při prvním dělení Polska z roku 1772 se v Republice obou národů nacházelo 308 500 Židů. Tato polská populace tvořila velkou část evropského židovstva a spolu s Židy z muslimských zemí nemohl být celkový počet všech Židů větší než 1 milion.

Za předpokladu, že jsou tato čísla správná byl růst židovské populace v následujících několika století rapidní. Tento předpoklad byl přezkoumán v Německu a konfrontován se zákony limitující počet Židů v určitých městech. Podle Jacobse bylo roku 1786 v Praze 7951 Židů a v roce 1843 celkem 5646. Ve Frankfurtu pak 2214 Židů v roce 1811.

Chubinsky^[kdo?] oznámil, že v roce 1840 byli Židé v jižním Rusku zvyklí bydlet po třinácti v jednom domě, zatímco mezi běžnou populací bylo zvykem, že v domě žily 4-5 osob (Globus, 1880, p. 340). Prudký vzrůst židovské populace měl bezesporu příčinu v sňatcích v raném věku a nízké kojenecké úmrtnosti ve stálých obcích. Hlavní data známá po nejdelší údobí pocházejí z Nizozemska, Maďarska, Polska a Württembergu. Více informací v tabulce napravo.

Jacobs v Židovské encyklopedii představuje důkazy, že židovský přirozený přírůstek v tomto období může překročit všeobecný přirozený přírůstek, ale zároveň dodává, že tato čísla mohou být velmi často zkreslena, jelikož nemusí zahrnovat pouze přirozený přírůstek spočívající ve více narozených než zemřelých, ale že může být ovlivněn imigrací. Toto se vztahuje zejména Německo během počátečního období 19. století, kdy Židé z Haliče a Polska využili každou příležitost v migraci na západ. Arthur Ruppin, myslitel konce 19. století, v období, kdy bylo využito velkých tlaků, aby se zabránilo v usídlování ruských Židů v Německu, ukazuje, že se růst židovské populace v Německu téměř úplně zastavil, kvůli poklesu porodnosti a emigraci. Podobně, během tohoto období, Anglie a Spojené státy uvádějí znatelnou židovskou imigraci.

Tento růst však byl ve reálných číslech vyvažován konverzí mimo judaismus. Zatímco Halacha říká, že Žid, ačkoliv konvertuje, zůstává stále Židem, v atmosféře perzekucí, které během tohoto období zasahovaly Evropu, mělo sklony konverzi doprovázet zřeknutí se židovské identity a konvertováním ke křesťanství přestal být konvertita považován za součást židovské komunity. Židovská encyklopedie uvádí statistiky konvertování Židů k protestantství, katolictví, pravoslaví a řecko-katolicismu.[2] Závěr je, že během 19. století konvertovalo ke křesťanství přibližně 2000 Židů, nicméně ke v 90. letech 19. století to již bylo 3000 Židů za rok (1000 z Rakouska-Uherska, 1000 z Ruska, 500 z Německa a zbytek z anglosaského světa). Tuto skutečnost mírně vyvažovalo 500 konvertitů k judaismu každý rok, zejména pak bývalé křesťanky, které se provdaly za Žida. Konverze v Rusku, Haliči a Rumunsku převážili nad emigracemi: v poslední čtvrtině 19. století z této oblasti Evropy emigroval přibližně 1 milion Židů, zejména do Spojených států, ale mnoho také do Spojeného království.

Před koncem 19. století se odhady počtů Židů ve světě pohybovali od 6,2 milionů[3] po 10 932 777.[4] To kontrastuje se zhruba polovičním číslem, které bylo před pouhými 60 lety.[5]

Následující tabulka je založena na datech z tabulky[6] pocházející z Židovské encyklopedie z let 1901-1906.

Poznámky

• ^a Asijská oblast Turecka včetně jeho evropské části. Turecko v tomto období zahrnovalo i Mezopotámii, kde žilo v Bagdádu zhruba 35 tisíc Židů a Adrianople, kde žilo přibližně 17 tisíc Židů.
• ^b Malé nepřesnosti mohou vzniknout vinou zaokrouhlování.
• ^c USA a Kanada.
• ^e Včetně cca 50 tisíc Židů z Etiopie
• ^f Mimo Mezopotámii, která byla počítána pod evropské Turecko a Rumelii.

Data o židovské populaci jednotlivých zemí z roku 1900 z Židovské encyklopedie[7] jsou porovnána s daty o židovské populaci k roku 2005. Jméně některých států byla změněna (Habeš byla změněna na Etiopii, Palestina na Izrael, Britské ostrovy na Spojené království, Persie na Írán, Srbsko na Srbsko a Černou Horu). V případě, že název státu neodpovídá, objeví se v buňce sloupce pro rok 2005 „nezjištěno“. Jiné údaje jsou také problematické: například dnešní Německo neleží na stejném území jako Německo roku 1900. Rakousko-uherskému soustátí odpovídají státy Rakousko, Maďarsko a Polsko (ne celé dnešní Polsko), zahrnovalo by také současné Česko, Slovensko, Transylvánii, atp.

Poznámka: Celkový součet židovské světové populace k roku 1900 na konci zobrazuje celé židovstvo, ne pouze vyjmenované země.