Náboženská konverze

Podle psychologa a religionisty Lewise R. Ramba[2] lze rozlišovat pět druhů konverze. Základním kritériem přitom je to, do jaké míry musí dojít ke kulturní a společenské změně, aby byl jedinec považován za konvertitu:

Apostáze (apostasy) je akt zavržení náboženské tradice nebo její víry jedincem, který se s ní dříve identifikoval. Laicky lze popsat jako odpadnutí od víry. Bývá považována za opak konverze. V souvislosti se ztrátou nebo nedostatkem náboženské víry se užívá také pojmu dekonverze (deconversion).[3] Rozdíl mezi oběma pojmy je subtilní, ale zásadní: apostáze podle P. Říčana znamená „odklon od náboženství k nenáboženskému světovému názoru“,[4] zatímco dekonverze „odklon od náboženského přesvědčení, přijatého předchozí konverzí, a to buď k ateismu, nebo k jinému náboženství.“[4]

Intenzifikace (intensification) je znovuoživení víry, k níž měl jedinec dříve sympatie. Dochází k ní v případech, kdy řadoví členové náboženského společenství postaví svoji oddanost víře do středu svého života anebo když se prohloubí jejich začlenění do náboženského společenství prostřednictvím nějaké hluboké náboženské zkušenosti, např. sňatku, narození dítěte, umírání.

Afiliace (affiliation) je pohyb jedince či skupiny od minimálního náboženského závazku směrem k jeho maximalizaci prostřednictvím instituce či náboženské skupiny. Afiliace představuje kontroverzní pojem, neboť využívá manipulativních strategií, s nimiž bývají spojována zejména nová náboženská hnutí (Hare Krišna) či křesťanští fundamentalisté.

Institucionální přechod (institutional transition) je proces, při němž jedinec či skupina změní v rámci jedné tradice výchozí komunitu za jinou. Jedná se např. o konverzi od baptistů k presbyteriánům (obojí se odehrává v rámci jedné tradice: protestantismu). Tento proces bývá také označován jako změna denominace (denominational switching) a může k němu docházet i z pragmatických důvodů (např. geografická vzdálenost).

Změna tradice (tradition transition) je proces, při němž jedinec či skupina změní výchozí komunitu za jinou, a to napříč tradicemi. Jedná se o fenomén, který se historicky objevoval i v masovém měřítku (např. christianizace při kolonizaci Ameriky Evropany). Příkladem změny tradice je konverze od křesťanství k islámu.

V sociologii náboženství se rozlišuje několik různých faktorů ovlivňujících (nebo přímo způsobujících) náboženskou konverzi. Hlavními faktory jsou zejména:
a) Psychofyziologická odpověď na stres a nátlak

Konverze je výsledkem vědomého nátlaku jedné osoby či společenství, jemuž konvertita není již schopen dále vzdorovat (vyskytuje se např. v nových náboženských hnutích).

b) Individuální předpoklady osobnosti konvertity

Psychologický profil konvertity a jeho individuální pohled na víru.

c) Situační faktory a jiné společenské vlivy

Konverze je zásadně ovlivněna společenským kontextem, v němž se konvertita nachází (např. rodinná tradice, okruh přátel apod.).

Ze sociologického hlediska se na konverzi pohlíží buď jako na dlouhodobý, kontinuální proces pozvolné změny, anebo jako na radikální, náhlou změnu pohledu na svět a na náboženské otázky.[5]

John Lofland a Norman Skonovd vymezili šest základních rozdílných motivací jedince ke konverzi. Jejich přístup přitom kombinuje konvertitovu subjektivní zkušenost s vědeckým, objektivním pohledem na věc. Jejich šest typů motivace je intelektuální (intellectual), mystická (mystical), experimentální (experimental), afektivní (affectional), revivalistická (revivalist) a vnucená (coercive).[2]

1) Intelektuální motivace spočívá v tom, že jedinec hledá své náboženské a spirituální ukotvení skrze knihy, televizi, přednášky a další média, která zahrnují určitou míru sociální interakce. Tento typ motivace je silně navázán na studium, získávání informací a racionalitu. Předpokládá u jedince jeho vlastní iniciativu ke hledání různých řešení a alternativ. K momentu uvěření obvykle dochází před tím, než se jedinec aktivně zapojí do náboženských rituálů a společenství.

2) Mystická motivace je někdy považována za prototyp náboženské konverze – je případem např. i Pavla z Tarsu. Mystická konverze se zpravidla odehraje jako náhlý a emocionálně silný prožitek „prohlédnutí“, které mohou doprovázet paranormální zkušenosti jako vidění, hlasy atd.

3) Experimentální motivace se rozšířila zejména v průběhu 20. století, kdy došlo k uvolnění vztahu k náboženství a zároveň se otevřely nové možnosti náboženského ukotvení. Jedinec s experimentální motivací obvykle zkoumá, zkouší a hledá různé alternativy náboženského života, přičemž k uvěření nedojde, dokud si jedinec experimentálně neověří, že zvolený systém je ten pravý (tj. přináší mu podporu a výhody).

4) Afektivní motivace akcentuje interpersonální vztahy daného jedince. Ústředním faktem afektivní motivace je osobní zkušenost s pocitem přijetí, lásky, péče, kterou mu projevuje náboženská skupina a její představitelé.

5) Revivalistická motivace se podle Loflanda a Skonovda vyskytuje v současnosti řídčeji než v 19. století. Je spojena s emocionálním vzrušením, které je v jedinci podněcováno způsobem, jakým je náboženská zkušenost prezentována. Revivalistické zkušenosti zpravidla zahrnují působivou hudbu a kázání. Skupinová zkušenost je navíc často posilována tím, že je jedinec cíleně vyhledán rodinnými příslušníky či přáteli, kteří mají přímý vliv na jeho konverzi.

6) Vnucená motivace je podle Loflanda a Skonovda relativně vzácná. Jejím základem je donucovací strategie a nátlak, který může mít různou intenzitu a formu – od verbálního přesvědčování až po spánkovou či výživovou deprivaci. Následkem těchto vnějších vlivů ztrácí jedinec rezistenci vůči předkládaným názorům, podvoluje se jim a přijímá je. Je to typ motivace, s nímž je zpravidla spojena určitá forma psychického teroru a vyvolávání strachu za účelem získání kontroly nad jedincovým životem.

V židovství je archetypem konvertity Abram (Abrahám), který společně s ženou Sárou opustil svůj dosavadní svět, přestoupil na víru v pravého Boha a následoval jej k službě a budoucímu zaslíbení. Akt konverze se v židovství nazývá gijur. Za iniciační rituál, kdy se člověk stává členem židovské obce, je považována obřízka.

Židovská konverze je historicky až poexilní fenomén. Zrodil se v perském období a rozvíjel se zejména v kosmopolitním a kulturně rozmanitém helénistickém prostředí. Až do moderní doby ovšem nebyl zásadním tématem.

Důležitým starozákonním příkladem konverze je příběh Rút – Moábky, která se odmítla vrátit k sobě domů, ale odešla mezi Judejce, kde se vdala za Boáze a přistoupila na jeho víru: Ale Rút jí odvětila: „Nenaléhej na mne, abych tě opustila a vrátila se od tebe. Kamkoli půjdeš, půjdu, kdekoli zůstaneš, zůstanu. Tvůj lid bude mým lidem a tvůj Bůh mým Bohem. Kde umřeš ty, umřu i já a tam budu pochována. Ať se mnou Hospodin udělá, co chce! Rozdělí nás od sebe jen smrt.“ (Rút 1, 16–17)[6]

V křesťanství jsou obvykle rozlišovány dva fenomény: konverze nevěřícího ke křesťanství (tento člověk se oficiálně stane členem náboženské obce po absolvování iniciačního rituálu křtu, některé křesťanské proudy považují za moment obrácení vyznání víry) a konverze od jednoho vyznání k jinému (opakovat křest obvykle není nutné).

Součástí konverze ke křesťanství je obvykle pokání za dosavadní hříchy, přijetí Ježíše Krista za Pána a Spasitele a závazek následování evangelia. Oficiálnímu přijetí konvertity do církve obvykle předchází určitý časový úsek (tradičně zvaný katechumenát), který konvertita (katechumen) věnuje studiu křesťanského učení pod vedením duchovního nebo jiného zkušeného člena církve (délka této periody je velmi individuální a může trvat řádově měsíce i roky). Iniciační rituály se napříč křesťanskými denominacemi liší. Nejčastější praxí je křest, který ovšem neprovádějí a nevykládají všechna společenství stejně. Většina hlavních křesťanských proudů uznává křest za univerzálně platný (katolíci, kalvinisté, lutheráni, pravoslavní atp.), pokud je při křtu vodou použita trojiční formule. Některé církve považují pro akt konverze za dostatečné pouhé přiznání se ke Kristu jako ke Pánu.

Podle muslimské věrouky se každý člověk rodí jako muslim, přesněji řečeno jako přináležící k „přirozenému náboženství“ (tzv. fitra),[9] svoji víru ovšem vědomě přijme až v pozdějším věku. Z tohoto důvodu v současnosti mnoho muslimů preferuje pojem „návrat“. Formálně se člověk stává muslimem odříkáním tzv. šahády, neboli vyznáním víry, v přítomnosti nejméně dvou svědků. Tímto aktem (iniciačním rituálem) se člověk stává součástí muslimské komunity a vyznavačem, tzv. šahídem. Součástí konverze k islámu je tak přihlášení se k principu Boží jedinosti (tawhíd) a uznání Mohameda za proroka.[9] Vzhledem k tomu, že islám nepracuje s předpokladem prvotního hříchu, nemá rituál obdobný křtu, při němž jsou symbolicky smyty hříchy. Doporučuje se nicméně provést rituální koupel (ghusl) jako přípravu na modlitbu před konverzí.

Kromě toho je islám spolu s křesťanstvím a judaismem považován za misijní náboženství. Muslimská misie se nazývá da^cawa a je zmiňována přímo v Koránu: „Vyzývej k cestě Pána svého moudrostí i kázáním krásným a veď s nimi spor slovy nejlepšími!“ (Korán 2:256)[10].

Zejména v posledních letech vešel do popředí v souvislosti s šířením islámu pojem islamizace, přestože se nejedná o novodobý fenomén, ale proces, který probíhal již v raném období islámu. V první třetině 7. století dobyli muslimové Jeruzalém, vytrhli jej z Byzantské říše a získali pod svoji nadvládu. Postupně ve válkách porazili Peršany (637) a Egypťany (641). Většina těchto území se v průběhu času stala majoritně muslimskými. Proces islamizace ovšem ve většině případů trval staletí, navzdory rozšířenému stereotypu, tvrdícímu, že islám se šíří „mečem“ a vynucenými konverzemi. Kořeny tohoto stereotypu pravděpodobně sahají do středověku do období válek mezi křesťany a muslimy ve Středozemí, a také jsou spojeny s tažením Osmanů po Evropě v 16. a 17. století.[11]

V mnoha islámských zemích je konverze od islámu trestným činem a podle přísnějšího výkladu islámského práva se trestá smrtí.[12] Kritika odmítnutí islámu se objevuje již v Koránu: "Muhammad je pouze poslem a před ním odešli již jiní poslové. A jestliže zemře anebo bude zabit, obrátíte se nazpět? (3:144)"[13] Již v počátcích existence islámu existují historické doklady o odpadlících. První muslimský chalífa, Abú Bakr, zápasil s členy arabských kmenů, kteří porušili své závazky vůči islámu a Mohamedovi po jeho smrti. Tyto konflikty jsou známy jako apostatické války či ridda. Obecně se v rámci islámu chápe odpadnutí od víry za čin, za něž náleží trest smrti, tento koncept ovšem není v Koránu zmíněn. V moderní době se stále častěji objevují v muslimském prostředí názory, které pohlížejí na apostaty či konvertity liberálněji a nepovažují zavržení islámu za trestuhodné.[14] Stále se ovšem vyskytují případy, kdy konverze vzbuzuje tak prudké pobouření, že se neobejde bez násilností.[15]

V sociologii představuje problematika náboženské konverze významný fenomén. Věnuje se mu zejména sociologie náboženství. Ta rozlišuje několik druhů konverze podle toho, jakou roli v něm hrála vlastní vůle konvertity (anebo naopak vnější – donucovací vlivy). Historicky bylo dlouhodobě pohlíženo na proces náboženské konverze jako na psychopatologický jev. Tento trend byl rozšířen zejména v 60. letech 20. století. Od 60. let 20. století se také proměňuje pohled na konverzi jako na individuální akt, a tento mikro pohled ustupuje. Začíná se rozšiřovat makro pohled, jehož cílem je popsat a vysvětlit případy rozsáhlých, masových konverzí (tzn. konverze velkého množství lidí v relativně krátkém časovém úseku). Předpokládá totiž, že u těchto typů konverze musí být zásadně důležité sociální a kulturní faktory.

Sociologicky lze náboženskou konverzi definovat různými způsoby. V rámci křesťanství a judaismu ji lze definovat např. jako „radikální rozhodnutí pro odmítnutí zla a snaha skrze víru navázat kontakt s Bohem.“[2] Jiní (např. A. D. Nock) rozlišují mezi židovskou/křesťanskou konverzí a konverzí starověkého pohanství, přičemž v prvním případě se jedná o konverzi radikální, kompletní a volní, zatímco v případě druhém jde spíše o přilnutí k určitému způsobu života.