Mesiáš

Samotné slovo „mesiáš“ pochází z hebrejského slova מָשִׁיחַ [mašiach], přesněji z jeho řecké podoby Μεσσίας [messias], které znamená „pomazaný olejem“ (od hebr. משח – pomazat). Oliva a olej byly jedním ze symbolů života ve starověku a olivová ratolest je od antiky až dodnes celosvětovým symbolem míru. Oliva společně s menorou je jedním ze symbolů starověkého i novodobého Izraele. Privilegium pomazání olejem bylo ve starověkém Izraeli vyhrazeno pouze kněžím, kteří vykonávali službu v Chrámu a později králům. Slovo mašiach se poté začalo chápat zcela odlišně, a to v tom smyslu, že pomazání pochází přímo od Boha a je zprostředkováno prorokem nebo knězem, kteří jsou sami z Boží vůle pomazáni.^[zdroj?!]

Proces, který probíhal neuspořádaně již od doby krátce před zničením Chrámu, byl úspěšně završen ve 2. stol. n. l. Kromě potřeby dát židovství jasný rámec a oporu, která by mohla pomoci v pozdějším ideologickém souboji mezi židovstvím, křesťanstvím a islámem i bez existence takových institucí jako Chrám či Sanhedrin, zde šlo i o preventivní opatření namířené proti falešným mesiášům a prorokům. Judaismus neměl v době Druhého chrámu žádnou jednotnou představu o postavě mesiáše. V samotné Mišně a Toseftě se výraz mesiáš v eschatologickém slova smyslu nevyskytuje. Mnohem více zmínek o mesiáši nalézáme v Gemaře.

Judaismus vyhlašuje, že záměr, který Bůh sleduje při aktu stvoření našeho vezdejšího světa, se stane zjevným, až nastane poslední věk, věk míru a jednocení. Tato idea nachází svůj výraz v konceptu spasitele, seslaného mesiáše. Na základě toho, jak popisuje mesiáše kniha Daniel [6], většina židů zpočátku "očekávala nejasně definovanou nebeskou postavu" [7]. V současné době je mesiáš židovským povědomím chápán spíše jako pouhý lidský jedinec, který bude vyslán Bohem a objeví se na zemi buď tehdy, až si to lidstvo svým chováním vyslouží, nebo po uplynutí doby, kterou Bůh tomuto světu vyměřil. Tento mesiáš se má stát klíčovou postavou při obnovování plné národní a náboženské autonomie židovského národa. Mesiášovy dny zde nastanou tehdy, až se pozemský život prosytí jasným uzřením své jednoty s Bohem a s Jeho účelem. To se však podle Talmudu[8] nemá stát dřív, než vyjdou všechny lidské duše z nebeské sféry zvané Aravot, kde jsou střeženy od stvoření světa, aby byly Bohem vdechnuty do lidského těla.[9] Někteří kabalisté věří, že budoucí mesiáš bude mít duši Adama, která v minulosti přebývala již v králi Davidovi.[10] Ve spisech autorů, patřících k reformnímu hnutí uvnitř judaismu, lze vysledovat tendenci k odmítání zejména osobnostního aspektu příchodu mesiáše; spíše se v něm zdůrazňuje představa nástupu mesiášského věku jako závěrečného „zlatého věku“ světových dějin.[11]

Ježíš Nazaretský

Mesiáš je v křesťanství jeden z nejdůležitějších titulů, kterými je nazýván Ježíš z Nazareta. Řecké Χριστός (Christos) je v překladu Starého zákona ekvivalentem pro hebrejské mašíach a znamená „pomazaný“ v tom nejširším smyslu, především však jako kněz nebo král, což byly úřady, do nichž se vstupovalo skrze pomazání olejem. V pozdějším starozákonním židovství se mašíach (počeštěně mesiáš) stal eschatologickým očekávaným „Božím pomazaným“ ve smyslu ideálního krále a velekněze.

Pro křesťanské věřící je tímto očekávaným mesiášem Ježíš z Nazareta. Proto mu od počátku přisuzují tento titul, který v Novém zákoně najdeme v řecké podobě - Χριστός, christós, počeštěně Kristus. Za pomazání u Ježíše považují jeho křest v Jordánu, kdy na něho sestoupil Duch Svatý v podobě holubice (srov. Mt 3,12-15 a Lk 3,21-22; s tím ovšem rozhodně nesouhlasí pravoslavní, kteří tvrdí, že Ježíš se jako Kristus čili Pomazaný již narodil). Jako titul je používán např. v Sk 9,22 (svými důkazy, že Ježíš je Kristus (= Mesiáš), přiváděl do úzkých damašské židy, Sk 17,3; Sk 26,23 nebo Flp 2,11 (každý jazyk aby vyznával: Pán Ježíš je Kristus [= Mesiáš] - možno přeložit několika způsoby). Ježíš je tak považován za očekávaného davidovského krále, za Božího pomazaného, ze konečného velekněze (List Židům), kterého předpovídali starozákonní proroci, naplněním všech nadějí.

Od tohoto titulu je odvozeno i slovo křesťan, tj. „kristovec“, ten, kdo vyznává Ježíše jako Krista, Mesiáše a svůj život podřizuje Jeho učení a příkladu.

Velmi rychle se však z titulu stala součást vlastního jména, a tak je už ve většině Nového zákona titul Kristus používán jako Ježíšovo vlastní jméno. V tomto smyslu je známe i my dnes. Na skutečný původ tohoto jména nás může upomenout např. arabská verze, znějící iású' al-masíh, a označení křesťana jako al-masíhí, „mesiášovec“.

V křesťanství je za nejdůležitější mesiášův čin pokládáno vykoupení duše jednotlivce, což „judaismus vždy popíral“ a místo toho kladl důraz na „vykoupení společenského těla, tj. národa z jeho historického exilu, vnějšího světa z jeho porušeného stavu“, což „je vykoupení na veřejné, sociální a historické rovině“.[12]

Ať už jsou názory v rámci judaismu či křesťanství na osobu Mesiáše jakékoliv, shoda panuje v tom, že se čas od času na scéně světa objevují falešní mesiášové či pseudomesiášové. Z řad židů je mezi ně zařazován například Menachem ben Šelomo ar-Ruhi neboli David el-Roi, který s mesiášskými nároky vystoupil v letech 1146-1147. Benjamín z Tudely ve svém cestopisu mimo jiné uvádí, že „si usmyslil pozvednout ruku proti perskému králi, shromáždit Židy, kteří přebývají v pohoří Chafton, a vytáhnout do boje se všemi nevěřícími, aby se nakonec zmocnil Jeruzaléma.“[13] Za židovského falešného mesiáše je považován též Šabtaj Cvi.