Uherčice (okres Znojmo)

V historických dokumentech se objevují tvary jména obce: 1312 Ungerschicz, 1481 Ungeršice, 1564 Nowe Uherczicze, 1672 Ungerschütz, 1720 Ungarschitz a 1846 česky Uherčice a německy Ungarschitz. České i německé prameny odvozují název obce od lidí Ungerových či Uherových. Latinské označení Uhrů (Maďarů) Ungari, Hungari bylo v Evropě 12. století již běžným označením obyvatel uherského státu – Uhry (Ungaria, Hungaria). Německé prameny jednak poukazují na vznik vlastního jména Unger a na přímý vztah nositele jména k středověkému Maďarsku, kdy může vlastní jméno buď interpretovat jméno původu – nositel jména Unger pocházel přímo z Maďarska a nebo měl dobré vztahy s touto zemí, dlouhou dobu tam žil či bojoval jako žoldnéř.[4][5] Oproti tomu uvádí Časopis Německého spolku pro dějiny Moravy a Slezska (Zeitschrift des Deutschen Vereines für die Geschichte Mährens und Schlesiens), že říčka Blatnice protékající územím obce nesla před odsunem německého obyvatelstva název Ungarsbach a že název potoka neměl nic společného s Uhry. Jméno potoka bylo odvozeno od slovního základu "unge" – Kröte – ropucha, žabec, žabka, tedy potok s velkým výskytem žab.[6]

Místní názvy byly původním obyvatelstvem obce hojně užívány. Po odsunu německého obyvatelstva upadly názvy tratí zakreslené v katastrálních mapách z poloviny 19. století v zapomnění. Byly nahrazeny novými českými názvy, na jejichž utváření se podílelo dosídlené obyvatelstvo. Do roku 1945 používalo německé obyvatelstvo pomístní jména – Mühlbreiten, Jägerbreiten, Schießstadlbreiten, Kastenbreiten, Schaffereybreiten, Krautteichwiesen, Steinbruchbreiten, Mittrowitzer Hof, Fichteln, Scheiterbreiten, Brandbreiten, Schwarzbreiten, Uiberlandbreiten, Stadelbreiten, Kalkofenbreiten, Klampfermühle a Klampferteichwiesen. Po roce 1945 pracují katastrální mapy s pomístními názvy – Přední krabice, U zlaté studánky, Mitrov, Smrčina, Za stodolami, U vápenky, Malá spálená, Velká spálená, Kamenná, U kolny, U vysoké meze, Za parkem, Starý mlýn, Mlynářská.

Až do roku 1848 pečetil veškeré obecní záležitosti majitel panství a obecní pečetidlo se nepoužívalo. Po roce 1848 mělo být používáno (podle ústního dochování) razítko pouze s nápisem, který byl do roku 1918 německý nebo německo-český, od roku 1918 do roku 1938 pouze český.[7] 6. prosince 1999 udělil předseda Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky obci Uherčice výsady užívání symbolů obce znaku a praporu, schválených Obecním zastupitelstvem Uherčic dne 11. listopadu 1998. Autorem heraldiky je Miroslav Pavlů. Znak obce má ve stříbrno-červeně kosmo děleném štítě pod modrou hlavou se třemi zlatými liliemi zlatou korunovanou hlavu lva se stříbrnými zuby a červeným jazykem. Prapor obce je odvozen ze znaku obce Uherčice. List tvoří modrý žerďový pruh se třemi žlutými liliemi nad sebou, široký jednu třetinu délky listu a bílo-červeně kosmo dělené pole se žlutou korunovanou hlavou lva s bílými zuby a červeným jazykem. Poměr šířky k délce listu je 2:3.[8]

Zámecká kaple sv. Lucie. Regině von Bechtold povolil v roce 1647 papež Inocenc X. celebrování mše svaté v prostorách uherčického zámku. Její syn František Benedikt zřídil na zámku v roce 1669 kapli a s jedním kaplanem, v roce 1697 ve Vratěníně zámeček Augustiniánům bosákům k založení kláštera. V roce 1699 položil tamtéž základní kámen k loretánské kapli a roku 1719 zahájil stavbu nového kláštera, který byl zasvěcen Mikuláši z Tolentina. Od té doby se konaly církevní obřady až do roku 1952 v zámecké kapli. Uherčice patřily pod Římskokatolickou farnost Vratěnín, kam byly také ze zdevastované kaple v 70. letech 20. století svaté obrazy a oltáře odvezeny

Slovanské osídlení kolem 9. století n. l. dokládají archeologické nálezy východně od zámku. První písemná zmínka o Uherčicích pochází z darovací listiny ratifikované královnou Eliškou v roce 1312, kdy se část obce dostala darem do držení cisterciáckého ženského kláštera Vallis sanctae Mariae v Oslavanech. Isolda (Eysalda), manželka Matěje z Fulštejna (Matthäus von Fullstein), darovala klášteru před 10. srpnem 1312 zboží: ves Menharticíe a Hluboké, zboží v Bělčovicích s domem, loukami, poli a veškerým příslušenstvím, v Uherčicích s 10 a půl lány, v Kozojedech s loukami, lesy a veškerým příslušenstvím, jeden a půl lánu a zboží ve Stálkách, ves Stupešice se čtyřmi lány, lesy, loukami a příslušenstvím a konečně ves Křepice se čtyřmi lány, lesy, loukami a příslušenství.[17][18] Následně „šlechetná paní Isolda, manželka Matouše z Fulštejna, do kláštera vstoupila a abatyší se stala“.

Zbylá část nadále zůstala příslušenstvím Vratěnína. Lipolt Krajíř z Krajku (pán na Frejštejně) obdržel od krále Zikmunda za své služby během husitských válek i obec Uherčice, která pravděpodobně musela být během husitských válek zpustošena, jelikož ještě v roce 1481 se oslavanská abatyše Kateřina u brněnského zemského soudu soudila s Volfgangem Krajířem z Krajku kvůli protiprávnímu držení řady vesnic a mezi zbožím uváděla i "pusté Ungeršíc". Znovu potvrzení této držby provedl král Vladislav II. v Budíně 21. února 1493. Lipoltův prasynovec taktéž zvaný Lipolt Krajíř z Krajku, pán na Cornštejně, oslavanskou část Uherčic přikoupil a ves nově osadil. Vybudoval zde pozdně gotickou tvrz, obehnanou příkopem (ve východní části tzv. „starého zámku“). V „Nových Uherčicích“ tak vzniklo za jeho synovce Jana II. Krajíře z Krajku centrum panství rodu Krajířů. Janův bratr Václav (Heinrich Wenzel Kraig von Kraik-Mladonowic) přebudoval uherčickou tvrz v letech 1552–1554 na renesanční zámek.

Roku 1562 prodali Krajířové Uherčice dolnorakouskému šlechtici Volfu Štrejnovi ze Švarcenavy. Volf přikoupil také bítovské a vranovské panství. Rozsáhlou přestavbu uherčického zámku dokončoval jeho protestantský syn Hanuš Volfart Štrejn. Náročné stavební úpravy s největší pravděpodobností rodinné finance značně vyčerpaly. K tomu propukla třicetiletá válka a Hanuš roku 1628 Uherčice prodal katolickému šlechtici Jakubu Berchtoldovi, dolnorakouskému místodržiteli a rádci císaře Ferdinanda II. Ten postupně skoupil další okolní majetky. V roce 1647 povolil papež Inocenc X. vdově Regině von Bechtold celebrování svaté mše na zámku v Uherčicích.[19] Uherčické panství zdědil František Benedikt, který zřídil na zámku v roce 1669 kapli sv. Lucie s jedním kaplanem.[20] Zemřel bez mužského následníka v roce 1690. Panství po koupi polní maršál Donat Johann Heissler z Heitersheimu brzy obohatil o panství v Písečném. Na zámku proběhly barokní úpravy rakouského architekta Francesco Martinelliho. Po smrti polního maršálka pokračoval v barokizaci zámku jeho syn František Josef Heissler. Roku 1731 Uherčice koupil svobodný pán císařský rada Antonín Izaiáš z Hartigu, ty pak syn Antonín Kazimír po jeho smrti roku 1764 prodal hraběti Nimptschovi.

Roku 1768 přešly Uherčice do majetku Tomáše Vinciguerry hraběte z Collalta a San Salvatoru, pána na Brtnici. Collaltové uherčické panství vlastnili téměř 180 let – hrabě František (1775), Odoard (1794), Antonín Oktavián (1823), kníže Eduard (1847), kníže Emanuel (1865) a kníže Manfred (1928).[21] Thomas Viciguerra Collalto koupil uherčické panství za 300 000 zlatých rýnských a připojil ho k fideikomisním majetkům rodu Collaltů k Brtnici, Černé a Rudolci.[22] Majetek rodu Collaltů se i po pozemkové reformě rozprostíral přes pět okresů – v okrese Jihlava (v obcích: Brtnice, Hrutov, Brodce, Jestřebí, Kněžice, Uhřínovice, Příseka, Panská Lhota, Arnolec), v okrese Třebíč (v obcích: Opatov a Okříšky), v okrese Nové Město na Moravě (v obcích: Bohdalov, Rudolec, Chroustov), v okrese Velké Meziříčí (v obci Černá) a v okrese Moravské Budějovice (v obci Uherčice).[23]

Součástí zámeckého areálu byla hospodářská stavení včetně pivovaru v západní části jižního křídla. Podle nejstaršího popisu zámku z roku 1628 byl zámecký pivovar vybaven sklepy tesanými ve skále. Pivovar také využíval zámecký rybníček, který se nacházel mimo areál zámku a byl určen k dodávání vody pro pivovar a hospodářský dvůr. V druhé polovině 19. století byl pronajímán. V evidenci collaltovských průmyslových podniků z roku 1904 však již pivovar chybí. Snaha vylepšit finanční situaci panství byla v té době již orientována spíše na zemědělský lihovar, který byl postaven v jihozápadní části dolního hospodářského dvora v roce 1889 a dochoval se do dnešních dnů (citace z Pivovary.info 1999–2014).[24] Zemědělský lihovar z roku 1889 vlastnil Manfredo Collalto, ředitelem podniku byl Alois Fritscher, správcem Zdeněk Gebauer a dv. Josef Mareček. Spadal pod velkostatek Uherčice. K lihovaru patřila cihelna u Korolup, elektrárna a vápenka.[25]

Po ukončení první světové války reagovalo české obyvatelstvo na vznik Československa 28. října 1918 jásotem. U německého obyvatelstva bychom veselí těžko hledali. Na vznik nového státu reagovali 3. listopadu 1918 na krajském shromáždění ve Znojmě vytvořením německo-rakouské provincie Deutschsüdmähren (německy Německé jižní Moravy). Ještě předtím, 31. 10. 1918, se shromáždili zástupci obecních zastupitelstev německých obcí dačického politického okresu a soudního okresu Jemnice ve Slavonicích, aby se vyjádřili proti včlenění jimi řízených obcí do nového československého státu, což deklarovalo i zastupitelstvo obce Uherčice.[26] Pohraniční spor pak definitivně vyřešila mírová konference v Paříži v roce 1919 a mírová smlouva, která byla podepsána dne 10. 9. 1919 v Saint Germain.

Situace v obci se po vojenském obsazení kraje Německé Moravy zásadně změnila. Úpravou zemské hranice v mezistátní došlo k hospodářskému oslabení německého obyvatelstva, jejichž obchodní kontakty byly orientovány na rakouskou stranu. Oblíbené byly například dobytkářské trhy ve Waidhofenu an der Thaya, ale i ve Vídni, kde měly zemědělské výrobky své pravidelné odběratele. Vzniklý Národní výbor se samozřejmě skládal z místních uvědomělých Čechů a měl na starosti koncentraci roztroušených Čechů v okolí. Staral se i o jejich sociální a kulturní potřeby. Dalším krokem bylo zřízení finanční stráže ve Vratěníně a nové služebny ve Stálkách, dosazení českého personálu na četnickou stanici ve Vratěníně a zřízení nové stanice v Uherčicích, ale i do ostatních státních úřadů jako byla třeba pošta a matriční úřad.[27] Revoluční národní shromáždění schválilo 16. 4. 1919 zákon o pozemkové reformě, který rozhodl o záboru pozemkového majetku nad 150 ha zemědělské půdy nebo nad 250 ha celkové půdy. Starý italský šlechtický rod Collaltů vlastnil v okolí obce již od roku 1769 pozemky o rozloze 1 606 ha.

Pozemková reforma probíhala za Manfreda Collalto et San Salvatore v roce 1925–1927. Půda byla podle návrhu místního odboru Národní jednoty ve spolupráci se spolkem „Československá ústřední domovina domkářů a malorolníků“ (přejmenována Ústřední domovina domkářů a malorolníků) přiznána žadatelům české národnosti převážně z řad stoupenců agrární strany a následně došlo k rozměření a vykolíkování pozemků. Ušetřen zůstal jen dvůr v Uherčicích, Mitrovicích, lihovar, vápenka a lokální elektrárna uherčického dvora. Zestátněny byly rozsáhlé lesní pozemky, zřícenina hradu Frejštejn a lihovar v Písečném, který byl přidělen nově vzniklému lihovarnickému družstvu. Všechna zestátněná půda připadla drobným rolníkům a pozemky byly rozparcelovány. Zbytkový statek v Korolupech připadl státu, který převzala v březnu 1926 rodina Tříletých. Vedle půdy dostala také budovy hospodářského dvora, které pak byly odděleny od budovy zámku, která zůstala v majetku Collaltů. Zbytkový statek Gösing byl nově vybudován. Zabaven zůstal Nový dvůr u Mešovic. Zestátněné collaltovské lesní revíry připadly správě Státních lesů a statků, která zaměstnávala především české úřednictvo a zaměstnance. To se také projevilo na zvýšení počtu českého obyvatelstva v obci. Pozemkovou reformou převzal čsl. stát 18 734 ha lesní a zemědělské půdy v jihomoravské oblasti, která byla spravována ředitelstvím Státních lesů a statků v Třeboni.[28]

Uherčický velkostatek tak fungoval „bez podstatných příjmů z malolesů“ a collaltovské panství v Brtnici na Uherčice doplácelo. Zámek v Uherčicích měl do té doby také velké udržovací náklady, vysoké pojištění a četný personál. Na provoz zámku se počítalo s průměrnou měsíční režií kolem 170.000 Kčs. Zámek sestával z 86 místností (63 obytných), 1 velké jídelny, 1 velkého sálu, 4 koupelen, 1 velké kuchyně a 16 záchodů. Vodovod byl zaveden, ale do prvního patra se voda čerpala ruční pumpou. Zámek se vytápěl uhlím a dřevem.[29]

Velké rozhořčení vládlo u německého obyvatelstva od školního roku 1918-1919 [30] kvůli zrušení dvojtřídní německé obecné školy, která byla nahrazena školou českou. V roce 1929 v této záležitosti dokonce interpeloval poslanec Dr. E. Schollich v poslanecké sněmovně. Česká obecná škola fungovala v budově až do roku 1938. Po válce byla Národní škola Uherčice (později Základní devítiletá škola, 1. - 5. postupný ročník) obnovena a od 1. 9. 1979 přiškolena do Lubnice. V budově sídlila od školního roku 1983/1984 Zvláštní škola pro žáky z obvodu úplných škol ZŠ Lubnice, ZŠ Bítov a ZŠ Vranov nad Dyjí. V roce 2000 přešli žáci Zvláštní školy Uherčice do speciálních tříd v Lubnici a škola byla definitivně zrušena. Českou mateřskou školu podporovala Národní jednota v obci v letech 1925 - 1938. Po válce byla obnovena a v obci funguje stále.[31][32][33]

„...Až do převratu měla obec uherčická dvoutřídní německou obecnou školu. V r. 1918 byla tato škola Němcům odňata, zavedlo se české vyučování, zatím co německé děti musili docházeti do německé školy do Vratěnína. Vratěnín jest od Uherčic vzdálen 3 km. V Uherčicích jest úhrnem 128 německých obyvatelů. Z německých školních dětí dochází nyní 12 do Vratěnína a jedno dítě do německé školy do Korolup. Mimo to 5 dětí německé národnosti dochází do české školy v Uherčicích. Pro německou školu v Uherčicích jest tedy 18 dětí.

Německé obyvatelstvo jest ochotno k největším obětím, aby umožnilo zříditi německou školu, a také by se zavázalo poskytnouti k tomu místnost. Mnoho dětí chudých rodičů, které nemají dobré obuvi a šatstva, nemůže vůbec docházeti do školy, jiné zase často onemocní, poněvadž i jejich výživa jest nedostačitelná. Děti nedostanou často celý den teplého jídla. Při nestranném vyšetřování stavu věci musila by uznati každá komise, že zde jest naléhavě zapotřebí nejrychlejší nápravy.

Jako opačný příklad uvádíme: V sousední obci Vratěníně jest česká škola, kam dochází 12 dětí a mateřská škola, kam docházejí 2 děti. Naopak pro 18 dětí není vůbec školy. V Korolupech dochází do české menšinové školy 9 dětí, ve Stálkách 7 a ve Starém Petříně 9 dětí (z nich 2 německé)...”

—Interpelace poslance Dr. E. Schollicha, v Praze dne 14. února 1929.[34]

Československá vláda odstoupila pohraničí Německu 21. září 1938.[35] Proto odcházely i z Uherčic a okolních sudetských obcí rodiny státních úředníků do vnitrozemí již před Mnichovem – počet žáků na českých školách značně poklesl. Státní úředníci a zaměstnanci měli přikázáno zůstat na svých postech, takže po Mnichovu odcházeli velmi narychlo.[36] 20. listopadu 1938 byla podepsána československo-německá Smlouva o otázkách státní příslušnosti a opce. Všichni českoslovenští státní příslušníci žijící nadále v obci a ti co bydleli na jejím území k 10. říjnu 1938 nebo se na území obce do 1. ledna 1910 narodili, dále jejich děti a vnuci a manželky těchto osob, dětí a vnuků ztratili automaticky československou a získali německou státní příslušnost. Osoby „neněmecké národnosti“, mohly do 29. března 1939 optovat pro československou státní příslušnost (opční lhůta byla později prodloužena do 30. června 1939)[37] Uherčice spadaly spolu s obcemi Vratěnín, Lubnice, Mešovice a Korolupy pod Reichsgau Niederdonau – Říšskou župu Dolní Podunají s politickým centrem ve městě Horn.[38]

Interiér zámku Uherčice. „...Uherčický zámek se nacházel od roku 1946 pod národní správou. Po krátkém správcovství Státních lesů a statků přešel zámek roku 1949 pod správu Státního statku Jaroměřice nad Rokytnou. Pronájmem zámeckých prostor pro zřízení tábora nucených prací (1949–1951) a působením Pohraniční stráže (1952–1964) se stav nezlepšil. Vojáci zde ubytovaní způsobili na kulturní památce nemalé škody. Po převzetí objektu Čs. státním statkem Lesná roku 1960 se situace také nikterak nezlepšila. Zámek byl nadále využíván Pohraniční stráží a výrazně se nezměnilo ani chování ze strany obce. K posunu došlo až v roce 1979 při převzetí zámeckého objektu KS SPPOP Brno. Uherčický zámek se dočkal potřebného zahájení oprav až v devadesátých letech, kdy už byl na pokraji zániku, a kompletní památková obnova začala „pět minut po dvanácté“. Zámek byl poprvé pro veřejnost zpřístupněn v roce 1996...“ (Citace Krejčová Monika)[39]

Během osvobozování Rudou armádou došlo na uherčickém majetku k nemalým válečným škodám. Jen na velkostatku Uherčice se celkové válečné škody vyšplhaly na 937 150 Kčs za dobytek, vozidla a úrodu (20 tažných koní v ceně 300 000 Kčs, 5 chovných starších krav za 20 000 Kčs, 36 koňských postrojů v hodnotě 108 000 Kčs, nákladní auto Praga za 80 000 Kčs). Mezi další zabrané předměty Rudou armádou byly na výkazu zaznamenány i osobní automobily: Alfa Romeo oceněné za 60 000 Kčs a Lancia ohodnocené za 140 000 Kčs.[40] Revoluční gardy pod velením plukovníka Vladimíra Hobzy přijely 9. června 1945. Německé obyvatelstvo muselo odevzdat rádia, jízdní kola, fotoaparáty a do půl hodiny se shromáždit se zavazadly o váze maximálně 50 kg. Z mužů v obci bylo vybíráno vždy několik rukojmích z řad někdejších starostů obce a místních vedoucích rolnictva (ortsbauerfuhreři), ti byli odvedeni ke zdi, kde museli stát před namířenými samopaly až do doby než se veškeré k odsunu vyzvané obyvatelstvo dostavilo k odchodu.

Gardisté a partyzáni poté prohledávali zavazadla, zabavovali cennosti a peníze. Následně byli Němci spolu s občany z Lubnice, z Mešovic, Korolup a Vratěnína vyvedeni přes hraniční přechod ve Vratěníně. Majitel pily Eduard Prager[41] z Uherčic byl Matthiasem Kočím z Dobré Vody (Gutwasser), Stanislavem Kočím z Uherčic (Ungarschitz) a Oldřichem Švarčekem ze dvora Křeslík u Stálek (Grössinghof) odvlečen z rakouského Autendorfu a spolu s dalšími třemi muži z Uherčic v Podhradí (Freistein) bestiálně zavražděn.[42] Německé ženy, děti a staří lidé byli vytrženi z jejich rodinného, pracovního a společenského života a úplně materiálně oloupeni. Systematické vysídlování bylo v začátku prováděno s velkou brutalitou a teprve až v roce 1946 následovaly řízené transporty.[43]

Benešovy dekrety se vztahovaly i na soudobého majitele panství Oktaviána Collalta et San Salvatore. Konfiskace jeho majetku proběhla na základě dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. vyhláškou Okresního národního výboru (ONV) v Jihlavě ze dne 11. července 1945 a to i přesto, že byly dekrety směřovány jen proti osobám německé a maďarské národnosti, a kam byl Oktavián Collalto jako Ital zahrnut.[44] Oktavián Collalto se odvolal k moravskoslezskému zemskému národnímu výboru (ZNV) v Brně a ten konfiskační vyhlášku zrušil. Svým závěrečným usnesením ze dne 16. ledna 1946 ale Oktaviána Collalta považovali členové ZNV za italského fašistu a nepřítele republiky.[45] Následně vydal Okresní národní výbor (ONV) 20. února 1946 v Jihlavě novou konfiskační vyhlášku, která byla vyvěšena ve Velkém Meziříčí, Moravských Budějovicích, Třebíči a Novém Městě na Moravě a ve všech obcích, kde se nacházel majetek rodu Collaltů, který mu byl podle § 2 dekretu č. 5 Sb. dán pod národní správu.[46]

Zemědělští a lesní zaměstnanci velkostatku Brtnice, Uherčice a Německý Rudolec sepsali v Brtnici dne 16. února 1946 prohlášení na obranu knížete Oktaviána Collalta et San Salvatore.[46]

Zmíněné prohlášení se skládalo z několika bodů, které například upozorňovaly na skutečnosti, že „kníže Oktavián Collalto měl vždy plné pochopení pro sociální poměry svých zaměstnanců, bez rozdílu, zda to byl dělník nebo úředník.“ Byl proti přijímání německých zaměstnanců, při zatčení svého zaměstnance gestapem podporoval rodinu dotyčného a snažil se zakročit ve prospěch postiženého. Zaměstnanci poukazovali na fakt, že když kníže Collalto přispíval na německé sociální účely, nečinil tak dobrovolně. Podporoval partyzány na svém území, když mohl. Jeho rodina nikdy nebyla občany považována za Němce, ale za Italy s pozitivním vztahem k českým zemím a českému obyvatelstvu. Zaměstnanci se vyslovili, že jim „není známo, že by majitel (kníže Oktavián) byl zrádcem a nepřítelem českého národa.“

—Příběh uherčického zámku. Poválečná historie v letech 1945 - 1979, Monika Krejčová[46]

Velkostatek Brtnice sestával ke dni 6. dubna 1946 z Lesního úřadu v Brtnici, z Lesní správy v Německém Rudolci, z Hospodářské správy v Brtnici, z Hospodářské správy v Okříškách, ze Správy velkostatku v Uherčicích a ze Správy rybnikářství. Centrální ředitelství se nacházelo v Brtnici. Z průmyslových podniků pak podléhaly centrálnímu řízení – výrobna generátorového dříví a cihelna v Okříškách, pivovar v Brtnici a cihelna, vápenka a lihovar v Uherčicích. „O příděl“ velkostatku v Uherčicích se snažil podnik SLS – polní hospodářství a místní drobní zemědělci. Bývalý majetek knížete Oktaviána Collalta (pod národní správou), byl rozdělen do dvou samostatných celků – Brtnice a Uherčic. Národním správcem byl jmenován vrchní lesní rada Ing. Stanislav Krupica. Místo hospodářského správce v Uherčicích zastával Stanislav Jaš. Reorganizace správy polnohospodářských statků v Uherčicích nebyla vůbec jednoduchá. Válečné škody po Rudé armádě byly obrovské, v roce 1946 následovaly podprůměrné sklizně a po odsunu německého obyvatelstva nastal všude v pohraničí nedostatek pracovních sil.[47] Pod Uherčice spadal ještě hospodářský dvůr Mitrov (u Uherčic) a fungující lihovar v zámeckém areálu. Cihelna (u Korolup) a vápenka (za velkostatkem směrem na Mitrov) byly po roce národní správy kvůli potřebné a finančně náročné opravě a pro nedostatek pracovních sil odstaveny (prozatímně).[46]

• Collaltové
• Korolupy
• Lubnice
• Pohraniční stráž Znojmo
• Tábor nucené práce Uherčice
• Uherčice (zámek)
• Vratěnín
• Zámek Uherčice (1946–1989)
• Římskokatolická farnost Vratěnín

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Uherčice na Wikimedia Commons
• Uherčice v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)
• Oficiální stránka obce Uherčice