Národní obec fašistická

Strana nikdy nedosáhla významného politického vlivu, v parlamentních volbách v roce 1929 kandidovala jako součást Ligy proti vázaným kandidátním listinám, která získala tři poslanecké a jeden senátorský mandát. Ve volbách v roce 1935 kandidovala NOF samostatně a získala šest poslaneckých mandátů (167 433 hlasů).[3]

Národní obec fašistická se inspirovala italským fašismem, který přizpůsobovala českým podmínkám. Požadovala silný národní stát založený na korporativním principu, vystupovala též výrazně protiněmecky a protižidovsky. V roce 1935 se stavěla proti volbě Edvarda Beneše prezidentem republiky a v době Mnichovské krize vystupovala za obranu republiky proti nacistickému Německu.

V době druhé republiky se NOF stala součástí Strany národní jednoty, ale stále si zachovávala svou organizační strukturu. K zániku došlo v roce 1939 sloučením do Národního souručenství. Gajda se stáhl do ústraní na svůj statek na Strakonicku a finančně podporoval emigraci českých vojáků do Polska.[4] Někdejší významný funkcionář NOF Zdeněk Zástěra se zapojil přímo do protiněmeckého odboje, což ho stálo život, když v roce 1942 zemřel v koncentračním táboře.[5] V době Protektorátu Čechy a Morava vznikla z některých členů kolaborantská organizace téhož jména, která však nehrála významnější roli a byla v roce 1943 nacisty zakázána na popud ministra Emanuela Moravce.

Po druhé světové válce nebyla a nesměla být Národní obec fašistická obnovena.

¹ NOF vytvořilo spolu s Radikální stranou – slovanskými socialisty (později Národní liga, uskupení kolem Jiřího Stříbrného) a několika dalšími malými uskupeními (Svaz nájemníků, Strana domkářů, malorolníků a hospodářských jednot, Družina válečných poškozenců, Jednota československého domova, Odborové sdružení hudebníků) volební koalici pod názvem „Liga proti vázaným kandidátním listinám“.