Pohraniční stráž Znojmo

Po vzniku hraničního pásma bylo „státně nespolehlivé“ obyvatelstvo vystěhováno a zakázané pásmo museli místní obyvatelé opustit zcela. Do zakázaného pásma měli přístup jen pohraničníci, popřípadě lesníci a zemědělští brigádníci se speciálním povolením a pod dohledem PS. V bezprostřední blízkosti hranic a v okolí rot zůstaly jen prověřené osoby, které byly označeny za „spolehlivé”.[11]

Pomocníci Pohraniční stráže byli zřízeni rozkazem velitele PS č. 00171 ze dne 24. července 1954, ale fungovali již mnohem dříve. PPS měli vlastní organizační strukturu. Nejmenší jednotkou bylo družstvo (do deseti osob), pak následovala četa a v čele družstva nebo čety stál velitel pomocníků PS. Režimem prověření pomocníci odhalovali „narušitele hranic“ a poté informovali pohraničníky, účastnili se pohraničních operacích, chránili tzv. státní a družstevní majetek. Stali se nedílnou součástí ochrany státní hranice v uvedeném úseku. Jednalo se hlavně o zaměstnance státních statků, státních lesů a bývalé příslušníky PS, kteří v pohraničí po ukončení vojenské základní služby zůstali natrvalo. Svoji službu (udávání) prováděli nejprve zdarma, později byli symbolicky odměňováni monočlánky do baterek a v době potřeby zesílení informátorství dostávali tzv. „šlapné" podle odpracovaných hodin (v řádu několika set korun ročně). Mezi stanovišti PS bylo vybudováno stálé polní telefonní spojení. Pomocníci PS byli vybaveni skládacími přenosnými mikrotelefony (pojítky), které mohli zapojit do telefonního vedení jednoduchými zástrčkami v prostorech střežení (ale i v obcích) a podávat hlášení.[12]

Rozkazem MV ČSR byl 25. června 1955 zřízen prapor PS Vranov nad Dyjí. V roce 1958 se v příhraničních obcích utvářely pionýrské oddíly Mladých strážců hranic. V roce 1959 se začínají rozpouštět jezdecké jednotky a brigáda byla motorizována terénními vozy GAZ 69 (dříve bojové Tudory Š-1101 P). Od 1. dubna 1963 se na základě vyhlášky ministerstva zahraničního obchodu započalo s rušením celnic, jejichž počet klesl na čtyřicet. Téhož roku byl 29. dubna udělen svazku PS Znojmo Řád práce. V roce 1964 se pohraničníci pustili do postupného rušení elektrifikovaného drátěného zátarasu. Souběžně s kontrolním pásem byly budovány signální stěny SP – U60. Konec elektrifikace zátarasu nastal až k 1. červnu 1966. 18. června 1965 NS ČSSR schválilo zákon o cestovních dokladech a zákon o pobytu cizinců na území ČSSR. PS Znojmo zorganizovala v tomto roce soutěž o nejlepší výsledky ve sklizni sena. Brigáda ve Znojmě byla vybavena novou bojovou technikou – obrněnými transportéry, bezzákluzovými kanóny, větším počtem automobilové techniky. 25. ledna 1967 zasahovala PS Znojmo v nočních hodinách při k pokusu o narušení SH Rakouska třemi osobami za použití nákladního automobilu Tatra. Pohraničníci pokus zmařili a to i za použití zbraně.[13]

Nástražné osvěcovadlo patřilo k nejjednodušším a také nejdříve využívaným tzv. ženijnětechnickým opatřením. Prvně zmiňována jsou od srpna 1951 v oblasti rot Mikulov a Sedlec.[21] S hromadným použitím nástrahovadel na signální náboj se u znojemské brigády započalo ještě než byl vystavěn drátěný zátaras a to v lednu 1952.[22] Nástrahovadla v terénu vystřelovala (bez signálního náboje), ale také docházelo ke korozi nástražného drátu a vlhkost ve výmetné trubici vedla ke ztrátě funkčnosti signálního náboje. Docházelo také k častým zraněním pohraničníků.[23]

První zmínky o výstavbě nových pozorovatelen jsou ze srpna 1951.[21] Využívány byly ale i pozorovatelny původně vystavěné praporem PS Znojmo. Na konci března 1952 měla brigáda 23 věžových pozorovatelen, 9 pozorovatelen na budovách a posedech.[24] Pozorovatelny byly vysoké 14 m.[25] Další věže se stavěly až při budování trasy drátěného zátarasu a kontrolního orného pásu v říjnu 1953. Nakonec je uváděn počet 80 pozorovatelen, které byly telefonicky spojeny s rotou.[26]

Zabezpečení proti nedovolenému přejezdu vozidel tvořilo hlavně zabezpečení železničních přejezdů a pak mechanické zábrany různého druhu jako třeba zastavování vlaku na trati Břeclav – Vídeň před státní hranicí, výkolejky v Šatově a vytrhání kolejí ze Slavonic do Rakouska. Brigáda ve Znojmě také zřídila v červenci 1952 detašovanou četu 8. roty Devět Mlýnů v Šatově na železničním přejezdu Šatov-Retz a později pohraniční rotu. Na rotě Poštorná vzniklo počátkem července 1952 detašované družstvo na vídeňské trati z Břeclavi. Do září 1955 vypomáhala také Rudá armáda umístěná na hranici v Rakousku.

S oráním pásu se sice započalo v říjnu 1951, ale vybudovaný pás měl malou operační hloubku, jelikož zemědělská půda v okolí státní hranice byla obdělávána. Kvůli nedostatku techniky prováděla orání pásu místní JZD a STS. To přinášelo také problémy s údržbou, jelikož zemědělci upřednostňovali přirozeně polní práce (například po deštích zůstával na kontrolním pásu škraloup, zarůstal travou a hlídkám to zhoršovalo detekci stop).[27] Během jara 1952 se udává délka zoraného pásu 134 km.[28] Orný pás samozřejmě nebyl vybudován v této době ještě v lesních průsecích, na močálovitém a skalnatém terénu, na březích řeky Dyje a jejích přítocích, na cestách či příkopech.[29] Na zorané pásy pak navazoval jednostěnný drátěný zátaras.[30] Matoucí byly i stopy, které občas zanechávali na trase orného pásu rakouští občané, pracující na polích při státní hranici.[31]

Po kontrole z ministerstva národní bezpečnosti v červenci 1952 bylo zjištěno, že 55 km ze 134 km pásu nevyhovuje.[32] Nové trasování v srpnu a září 1952 už probíhalo s výstavbou drátěného zátarasu.[33] Nová trasa kontrolního pásu neměla tolik zákrut, vedla po vnitřní hranici zakázaného pásma. Do podzimu 1952 tak byl vybudován pás o délce 126 820 m. Chybělo ale stále 8 852 m v obtížnějších úsecích a kontrolní pás na 34 742 m v lese.[34] V roce 1953 se nejprve pracovalo na vytrhávání pařezů v lesních průsecích a následně na zřizování orného pásu.[35] Podle směrnice MNB měl být orný pás dokončen roku 1953,[36] což nestihla znojemská brigáda zejména v úsecích s velkými výškovými převýšeními, na skalnatých a prudkých svazích k řece Dyji. Na údržbu pásu dostala každá rota jeden pár tažných koní, každé velitelství praporů jeden traktor. Po zimě 1954 vykazovala brigáda Znojmo nárůst délky orného pásu na 153,361 km, v těžkém terénu na 3,5 km a mimo les na 2,5 km.[37]

Drátěný zátaras byl vytvářen na lesních úsecích rot Slavonice, Písečné a Podhradí (1. prapor Jemnice) a drátěné překážky na úsecích od Podmyče po Hnánice (od detašované čety Kratochvílova hájenka 6. roty Čížov po detašovanou četu Šatov 8. roty Devět Mlýnů). Jediný DZ zřízený mimo les byl vybudován u Mikulova podél trati Mikulov Břeclav v úseku trati u státní hranici. Oproti brigádám na hranici s NSR byla znojemská brigáda s výstavbou DZ a elektrifikací koncem roku 1953 ve skluzu. Elektrifikace proběhla u 21 rot z celkových 25. Výjimkou opět tvořil jen obtížný terén. Elektrifikovat a připojit na síť se podařilo úsek od Poštorné po soutok Dyje s Moravou. Během roku 1954 se již elektrifikace DZ kryla s třístěnným drátěným zátarasem.

Koncem června 1952 se započalo u 4. brigády s minováním, přičemž byla vybudována minová pole v délce 7,5 km v lesních úsecích 1. a 2. praporu (Jemnice a Znojmo), u rot 1. Slavonice, 2. Písečné a 7. Lukov. K minování bylo využito protipěchotních min PP-Mi-D s nástražným drátem.[38] Zaminování drátěného zátarasu (červen, červenec 1952) doprovázela řada výbuchů. Miny se dařilo aktivizovat třeba jen usednutím ptáka na nástražný drát, ale i pohybem zvěře, námrazou na drátu nebo nárazem větru. Na jaře pak došlo k přeminovávání nebo dominovávání lesnatých úseků při státní hranici u 1. praporu, exponovaných míst u 2. praporu směrem od roty Devět Mlýnů až po Hatě. Další minové pole sahalo od Ječmeniště směrem na Jaroslavice a končilo u mikulovské roty. Po krátkém přerušení se pole napojovalo u roty Sedlec a končilo u roty Poštorná na břehu Dyje.[39] V květnu 1953 přibyly na úseku u 1. praporu roty 1. Slavonice, 3. Rancířov, 4. Uherčice a u 2. praporu roty Devět Mlýnů 15 km nášlapných minových pol. U Novosedel se zdvojila již pole položená.

Od útěků přes státní hranice odrazovaly možná jen časté výbuchy, jinak se kupily mnohé nevýhody a problémy. Mezi nástražnými dráty a drátěným zátarasem se špatně sekala tráva a u nášlapných min se během prudkých dešťů odplavovala z minového pole půda.[40] Přesto znojemská brigáda pokračovala po provedené elektrifikaci od konce června do konce srpna a později v říjnu 1953 s dalším minováním a minová pole na nástražní drát zabírala skoro 111 km.[41] Samotný drátěný zátaras byl zaminován nástražnými minami bez přerušení od roty Devět Mlýnů (od břehu Dyje) po břeh Dyje u Poštorné. Bez minových polí se nacházely 2., 6. až 8. rota. 4. rota Uherčice stihla položit nášlapné miny jen v části úseku.[42] Po zimě 1953–1954 se znojemská brigáda rozhodla 111 km nástražného minového pole a starého nášlapného pole (26 km) zlikvidovat a v dubnu a květnu 1954 je vyměnit za nášlapné, přesto, že se po deštích objevovaly vyplavené na komunikacích. Takový krok si vyžádal samozřejmě výpomoc. Dorazily jednotky čs. armády 2. vojenského okruhu 8. pevnostní brigády Rajhrad dvou ženijních praporů.[43] Někdy v srpnu a září 1956 bylo i od využívání nášlapného minového pole ustoupeno a počalo se s opětovnou likvidací.[44]

Již od roku 1948 platilo pro obyvatelstvo nařízení „nezdržovat se mimo prostor veřejných cest, silnic a tratí od soumraku do svítání” a k tomu přibyl „zákaz fotografovat a filmovat”. Pohraniční ONV se měl také postarat o práci a ubytování lidem, kteří povolení k pobytu v pohraničním pásmu nedostanou.[53]

„Osoby v hraničním pásmu trvale bydlící, trvale zaměstnané, dále držitelé polností a také lékaři, duchovní atd., jejichž obvod zasahoval do hraničního pásma příslušného okresu, měly dostat povolení vystavené orgánem PS pracujícím při okresním velitelství Národní bezpečnosti. Vydaná povolení podléhala schválení bezpečnostního referenta ONV. Pro přechodný pobyt v pásmu, tj. příbuzným, rekreantům, brigádníkům, měla být vydávána povolení na základě potvrzení bezpečnostního referenta ONV místa bydliště.”

— Pohraniční stráž a pokusy o přechod státní hranice v letech 1951-1955, str. 107[53]

Podle zcela zvláštní směrnice mělo MNB prověřit místní občany a teprve „kladně prověřené“ osoby pak mohly dostat povolení k trvalému pobytu v okrese jejich bydliště. Pro krátkodobé pobyty v hraničním pásmu jako byl třeba výkon zaměstnání, pracovní (služební) cesta, zemědělská práce či návštěva příbuzných se vydávaly propustky, které spadaly nejprve do kompetence příslušného velitelství Národní bezpečnosti dle místa bydliště na základě doporučení ředitele podniku (kádrového pracovníka), ostatním na základě doporučení předsedy MNV.

Pracovní brigáda se mohla uskutečnit jen „v mimořádných a naléhavých případech, kdy zemědělské, lesní nebo jiné práce nemohly být obstarány pracovními silami z hraničního pásma a hrozila tak vážná škoda.“ Brigádníkem mohl být samozřejmě opět jen „spolehlivý” občan. Hromadnou propustku vydávalo velitelstvím Sboru národní bezpečnosti a to na základě již předem schváleného jmenného seznamu, který schválil kádrový referent pracoviště nebo předseda. K tomu se dodávalo taktéž schválení okresního velitelství Státní bezpečnosti. PS už propustky jen kontrolovala. Platil také zákaz rekreace v HP a s ním následovalo odstranění turistických ukazatelů a směrových cedulí. Povoleny byly pouze společné hony a držitelé zbrojního pasu museli být prokádrovanými členy KSČ.[54]

Postihy začínaly přestupkovým řízením na ONV a končily trestním činem z vyzvědačství. Stanoveny byly také postihy za nedbalou práci kontrolních orgánů, za poškozování značení pásma a pro ty, „kdo se bez zvláštního povolení zdržují mimo prostor veřejných cest, silnic a tratí“.

„...Kdo však je zadržen v zakázaném pásmu nebo kdo je přistižen při pokusu tam záludně a lstivě vniknout, o tom lze předpokládat, že má v úmyslu bez povolení přejít státní hranici (opustit republiku). V takovém případě jde přinejmenším o pokus trestného činu opuštění republiky podle § 95 trestního zákona, … nejde-li o velezradu podle § 78 trestního zákona, nebo vyzvědačství podle § 86 trestního zákona, což ve většině případů platí o osobách, které jsou zadrženy při přechodu hranic na naše státní území z ciziny...“

Politické oddělení znojemské pohraniční brigády vydalo protisovětský leták s výzvou všem pohraničním rotám a leták v ruštině pro sovětské vojáky dislokované na jižní Moravě. Leták například líčil zneužití sovětských vojáků a jejich střelbu do dětí. Politické oddělení pak letáky distribuovalo na pohraniční roty a pohraničníci je následně rozšiřovali mezi sovětské vojáky. Instruktoři stranickopolitické práce mjr. Jaroslav Zdichlavský a mjr. Miroslav Švorčík, zástupce náčelníka klubu ppor. základní služby Ivan Melicharčík a důstojník zbrojní skupiny Julius Frydrych se aktivně na akci s letáky podíleli.[57] U výcvikového praporu v Jemnici vznikla redakční rada časopisu Svoboda. Na vydávání se podílel propagandista praporu mjr. Josef Kalina a zástupce velitele praporu pro věci politické mjr. Oldřich Dolejský. Časopis byl šířen mezi civilní obyvatelstvo a objevovalo se v něm mnoho protisovětských postojů.[55]

Velení PS v čele s genmjr. Peprným se důvodně obávalo, že by okupační vojska mohla usilovat „o převzetí ostrahy hranic do vlastních rukou”. Proto také v případě nutnosti záložní stanoviště doporučil. Pro případ obsazení vytvořil i štáb 4. znojemské brigády záložní velitelské stanoviště. Vybraní příslušníci se 25. srpna na rozkaz a vyhlášené heslo LÍPA přemístili do prostoru Podmolí a Devět mlýnů. Zástupce velitele pro týl sem nechal přivézt potřebný materiál, pohonné hmoty, proviant, munici, apod. Vzhledem k tomu, že velitelství nebylo obsazeno, vrátil se štáb po 27. srpnu s návratem vládních představitelů z Moskvy na své velitelství.[58]

VKR zaznamenala v období od 21. srpna 1968 do 28. února 1969 emigraci celkem 222 příslušníků armády, z toho 29 důstojníků, 9 praporčíků, 134 občanských zaměstnanců a 50 vojáků základní služby. „Ze sestavy PS uprchlo do zahraničí 28 osob, z toho 2 důstojníci, 2 praporčíci, 1 občanský zaměstnanec a 23 pohraničníků základní služby”. Utajované informace o dislokaci, organizaci a struktuře se dostaly za hranice ze 4. znojemské brigády. Také z rot 3., 10., 15., 17., 19., 24., 25. a 27. uprchlí pohraničníci vyzrazovali způsob ostrahy státních hranic, popisovali ženijní zátarasy, délku úseků, činnost jednotky PS po vyhlášení bojové pohotovosti, opěrné body rot, kádrové obsazení a podávali informace o charakteristice velitelů, druhu výzbroje a přibližných počtech u rot. V období 21. srpna – 31. prosince 1968 zběhli do ciziny:

Jiří Markus (naroz. 19. 2. 1947) desátník PVOS, velitel hlásky v Podmolí zběhl do Rakouska spolu se čtyřmi známými z Rumburku 31. 8. mezi půlnocí a rozedněním. Zátaras měl podle zápisu překonat pomocí dvou žebříků odcizených na hlásce.[59]

Alois Pacalaj (nar. 25. 3. 1944) vojín v záloze, povolaný na cvičení k pohraniční rotě Boří Dvůr 4. znojemské brigády, člen KSČ zběhl z hlídky vojína Jana Chovance 12. 9. kolem 19.15 hod. Na místě pohraničníci nalezli signální pistoli a zásobník do samopalu s náboji.[60]

Ladislav Rous (nar. 8. 8. 1937) bývalý příslušník PS, velitel spojovací čety 4. znojemské brigády, později nadporučík SNB ve Všetatech požádal 17. 9. velitele roty PS Dyjákovice o povolení rybolovu před drátěným zátarasem, po jeho svolení následující den přišel opět a chtěl rybařit již na vnější straně zátarasu. Rybolov mu velitel roty povolil pouze v přítomnosti příslušníka velitelství 4. brigády kpt. Baťky, který zde rovněž rybařil. V 18.15 hod. npor. Krym z dyjákovické roty zjistil, že Rous pravděpodobně překročil hranici.[61]

Josef Klement (nar. 3. 9. 1949) vojín 10. roty 4. znojemské brigády PS zběhl v odpoledních hodinách 28. 10. do Rakouska z hlídky na státních hranicích. Odemkl si průchod v zátarasu a jeho nepřítomnost zjistila až kontrolní hlídka obcházející orný pás u signální stěny. Vojín Klement odešel do Rakouska ozbrojený samopalem a 40 ks nábojů.[62]

Timotěj Sollar (nar. 18. 10. 1948) vojín 4. znojemské brigády, zběhl do Rakouska 23. 11. mezi 16.00–17.00 hod. Při výkonu služby na státní hranici opustil stanoviště velitele rozdvojené hlídky a přes Dyji odešel do Rakouska.[63]

Milan Terendy (nar. 21. 12. 1949) vojín, střelec 9. roty 4. brigády, zběhl z hlídky 13. 12. 1968 ve 22.30 hod. Pod záminkou vykonání potřeby se s vědomím velitele hlídky vzdálil k 20 m vzdálenému stohu. Na místě objevila poplachová hlídka Terendyho samopal, služební pes vypracoval jeho stopu vedoucí na státní hranici.[64]

Štefan Guzik (nar. 3. 12. 194^[kdy?]) vojín, střelec 15. roty 4. brigády zběhl 25. 12. 1968 mezi 7.30–8.00 hod. z hlídky v úseku roty Jaroslavice do Rakouska. Využil nepřítomnosti velitele hlídky, který odešel z pozorovatelny zkontrolovat úsek zátarasu. Když se velitel hlídky vzdálil asi 800 m, opustil Guzik stanoviště na pozorovatelně, odemkl si průchod v zátarasu a za silného sněžení přešel hranici vzdálenou 500 m do Rakouska.

—Nestandardní jevy u Pohraniční stráže v posrpnovém období roku 1968, Pulec Martin, denní hlášení [65]

Po návratu československých představitelů z Moskvy 27. srpna 1968 se v podstatě PS vrátila k předsrpnové službě a nastoupila kurz normalizace. Neobjevily se žádné hlasy, které by řešily, „zda je správné, aby sotva dospělí muži vykonávající u PS základní vojenskou službu, mohli střílet po neozbrojených československých občanech pokoušejících se nelegálně přejít hranice do Rakouska či Bavorska, zda je v pořádku, aby hranice byly obehnány ostnatým drátem” či se zabývali vylidněným pohraničním územím. Důstojníci PS stáli pouze na straně představitelů pražského jara Alexandra Dubčeka, Oldřicha Černíka a Josefa Smrkovského. Ani jednou z jejich strany nezazněl hlas, který by například prosazoval takovou pohraniční službu, jako měli v ostatních demokratických civilizovaných státech. PS tak ani v srpnových událostech v roce 1968 „ nepřekročila svůj stín“ a dále se s hrdostí hlásila k poválečnému komunistickému totalitnímu režimu.[55] Použití psa k útokům „na volno“ se tak již znovu objevilo v úseku 21. roty a v úseku 20. roty 4. brigády 3. 9. 1968.[66] O den později pokousal vypuštěný služební pes hlídky 20. roty osobu, která se snažila dostat přes hranice.[67] a zrovna tak k útoku „na volno“ došlo u 15. brigády 5. 9. 1968.[67] 26. 9. 1968 se snažil major letectva Josef Franěk o překročení státní hranice na rotě u Mikulova. PS ho zadržela a následně byl stíhán ve vazbě prokurátorem.[68][55]

• Vaněk, Pavel: Vojenská kronika 4. znojemské pohraniční brigády 1945–1955. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009
• Kovařík David : Demoliční akce v českém pohraničí v letech 1945–1960, Brno 2009
• Pulec Martin: Nestandardní jevy u Pohraniční stráže v posrpnovém období roku 1968, Sborník Semper Paratus (Vždy připraven), Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, 2013, ISBN 978-80-86621-28-9

• Pohraniční stráž
• Železná opona
• Uherčice (okres Znojmo)
• Zámek Uherčice (1946–1989)
• Hraniční pásmo
• Zajištění státní hranice Československa během studené války

• Železná opona (Úvaly u Valtic 1989), soukromé záběry železné opony měsíc před sametovou revolucí v roce 1989 z rakouské strany z vesničky Schrattenberg. Pohled na hraniční vesnici Úvaly u Valtic a pohraniční rotu Valtice-Rajsna.
• Historická fota z roty Vratěnín Archivováno 20. 10. 2014 na Wayback Machine
• Areál 4. bPS Znojmo (PS 5688) Kasárna
• Archiv bezpečnostních složek Organizace útvarů Pohraniční stráže a ochrany státních hranic