Lubnice

Vzhledem k řídkému osídlení a absenci těžkého průmyslu patří katastrální území Lubnice k oblasti se zachovalou přírodou. 89 % lesů zastupují rychle rostoucí jehličnany. Z jehličnanů převažuje smrk, následuje borovice a modřín. Z listnatých stromů se vyskytují nejčastěji buky. Na loukách u Želetavky a Blatnice najdeme rašelinné a slatinné louky. Květenu vlhkých luk narušila rekultivace na ornou půdu. Jestřáb lesní, poštolka obecná, sýc rousný, datel černý, krkavec velký a čáp černý jsou běžnými ptačími druhy. V lesích žije jelení a srnčí zvěř, liška a divoké prase. Z menších obratlovců je běžný rejsek horský a hraboš mokřadní. Zastoupení obojživelníky je hojné – čolek obecným, blatnice skvrnitá, kuňkou obecnou, skokan hnědý, ropucha obecná. Slepýš obecný a zmije obecná jsou celkem hojnými plazy. Ve několika lokalitách jsou vyhlášena chráněná území.[6]

Na jaře a na podzim dosahuje průměrná teplota 6 až 7 °C. Průměrná roční hodnota dešťových srážek je okolo 570 mm. Zima v oblasti Lubnice bývá o něco delší než na Znojemsku – je chladnější a vlhčí. Sníh se drží déle zejména v lesních údolích. Teplota v lednu dosahuje v průměru -4 až -5 °C. Léto bývá kratší a chladnější. Průměrná teplota v letních měsících je 16 až 17 °C.[6]

1331 Hafnerluwen, 1348 Hafnerluben, 1350 Lubnnycz, 1372 Hafnerluden, 1464 z Lubnicze, 1570 Lubnicze, 1780 Hafnerluden, 1720 a 1751 Hafnerluden, 1846 a 1872 Hafnerluden a 1918 Lubnice.

U německého názvu obce Hafnerluden etymologové poukazují na těžbu cihlářské a hrnčířské hlíny a následné spojení dvou německých slovních základů „Hafner“ (hrnčíř, kamnář) a „Luden“ = schmutziges Wasser (špinavá voda).[12] U názvu Lubnice se někteří etymologové z 19. stol. přikláněli k odvození od slovanských lubin.[13] Jiné vysvětlení přináší spojení polského (slovanského) slovního základu łub (Baumrinde – kůra stromů) a německého sufixu ice/itze (obdobně jako Runitz, Lischkowitz, Ungarschitz). Stejný název nesl cisterciácký klášter „Łubnitz” (Łubnice, nyní Velkopolské vojvodství) z první poloviny 13. soletí.[14][15][16] Kláštery Ołobok a Łubnice na řece Prosna (1239–1241) získaly povolení provádět lokaci podle německého práva (Lokalisierungserlaubnis auf deutschem Recht).[17] S kolonizací ze severu je spojeno také obdarování cisterciáckého kláštera v Oslavanech z roku 1312 řeholní sestrou Isoldou, manželkou Matěje z Fulštejna (rod pocházel z Vestfálska) a to zbožím v Menharticích, Hluboké, Bělčovicích, Uherčicích, Kozojedech, Stálkách, Stupešicích a Křepicích.[18] Německý název lubnické polní trati „Frauenlocher” připomíná majetky ženského kláštera (území klášterních lesů).[19]

Beim handigen Baum, Eichen, Frauenlocher, Gemeindegraben, Gerichtsholz, Gulpen, Hintaus, Hafnergraben, Hinterm Turm, Hofacker, Krautzacker, Laimacker, Laschan, Lischkowitz, Schibaschka, Steinbiegl, Ungarschitz Feld, Wapka, Grafit Graben, Kühberg, Kaltenlüfs, Zugab a Runitz.[20]

Doložení obecní pečeti je datováno až od roku 1750. Uvnitř kruhového nápisu DORF HOFNER LVDEN je vyobrazen patron kostela sv. Jiří na koni probodávající pod ním draka. Při velkém požáru v roce 1856 měla shořet i pečetní sada. Od druhé poloviny 19. století obec používala pečetidlo pouze s nápisem. Obecní znak Lubnice nevlastnila jak před rokem 1989, tak ani po něm. Pozemkové knihy jsou vedeny od roku 1654 a nyní deponovány v MZV Brno. Matrika vedená od roku 1683 na faře ve Vratěníně, od roku 1726 na faře v Lubnici a urbář z roku 1626 jsou uloženy taktéž v MZV Brno.[21]

Slavnou historii připomíná hrad Frejštejn

Farní historie ve Vratěníně

Staré zámecké křídlo Krajířů z Krajku

Poslední vrchnostenské sídlo spojené s obcí

Založenou ves Lubnici najdeme na přelomu 13. a 14. století ve spojení s pány z Klingerberka, jejichž rod je původem ze Švýcarska. Jan z Klingerberka a jeho syn Jindřich se pohybovali ve společnosti krále Jana Lucemburského a moravského markraběte Karla. Časopis Matice Moravské popisuje německé rytířstvo ve službách krále jako panské Němce:

„...kterýmž se líbila vláda krále bohatýrského, dobrodružného a štědrého. Vstoupivše v přátelské svazky s domácí šlechtou, záhy s ní byli za jedno a skrze české matky dostal se do nich ten cit spanilosti, kterýž se u potomkův střídá s bujarostí. Smysl pro dobrodružství, který sem přinesl král Jan a jeho družina, od domácí panstva brzo byl napodoben a vypěstován tak dokonale, že se naši páni brzo svým vzorům vyrovnali. Dobrodružní páni cizí za časté měli statky ve dvou i třech zemích, ale vojensky sloužili obyčejně tomu zeměpánu, který nejčastěji na dobrodružství vyjížděl...”

—Časopis Matice Moravská XV., 1891 str. 256 a 257

Za svou chrabrost na křížových taženích do Litvy a Pruska si Jan z Klingerberka vysloužil v roce 1319 ves Mladoňovice u Jemnice. Již v roce 1317 ale potvrzuje klášteru v Gerasu jeho patronátní práva k farnosti Fratting, ke které patřilo popluží v Lubenci (snad dolnorakouská ves Luden) a Sonovci, ves Rancířov, v Mešovicích dědiny platné, v Lubnici (Hafnerluden) dvůr s dědinami platnými, v Kostnikách dědiny platné. Majetky na Moravě obdržel společně s rakouským hradem Tyrna, které patřily k hrabství Litschau a Heidenreichs s městečkem Vratěnín. Hrabství měl od Habsburků získat v roce 1314.[22][23][24][25]

Další zpráva o Lubnici pochází z roku 1331, kdy Smil a Čeněk z Lichtenburka povolují bývalému purkrabímu hradu Bítova Benkovi prodat lány u Hafnerluwen Konrádovi (purkrabímu na Bítově a Frejštejně) a jeho ženě Budislavě.[26] V roce 1348 udělil markrabě Karel lénem Jindřichovi z Waldsee městečko Vratěnín s Rancířovem a dalším zbožím, mj. také Lubnici s okolními dědinami.[27] V roce 1350 prodala ovdovělá Juditt z Lovčovic v Lubnici dvěma bratrům ze Sichelbachu zděděný mlýn a statek. Donace z roku 1372 dokládá nejen existenci vesnice, ale také založení tvrze a patronátní právo nad farou ve Vratěníně. Rytíř Seifried z Hafnerluden (stejného erbu jako bratři ze Sichelbachu) s manželkou Bohuslavou zřídili na hradě v Hafnerluden kapli sv. Jiří a sv. Kateřiny, farnímu kostelu ve Vratěníně věnovali oltář sv. Petra a k tomu jednoho kaplana.[28]

Donační listinou Seifrida a Bohuslavy je také potvrzena založená ves Korolupy, kde byl jeden z příbuzných pravděpodobně obdařen majetkem. V roce 1466 je uváděna jistá Machna z Jogenreitu a Neudorfu/Nové Vsi (Nové Sady), která přenechala své majetky v Lubnici a dva lány v Korolupech Linhartovi z Hobzí. Touto kupní transakcí se obec dostala do državy pánů z Hradce. Po rozdělení krajířských statků v roce 1487 se část obce spolu s Frejštejnem a Vratěnínem objevila v držení Lipolta a Jindřicha z Krajku. Tvrz v Lubnici se třemi lány měl v majetku Zikmund Krokvicar z Nové Vsi. Tu mu propustil z manství roku 1493 Půta z Lichtenburka. Zikmund Krokvicar prodal zbytek vsi Lipoltovi z Krajku až v roce 1501.[28]

V roce 1564 zapsal Václav Krajíř z Krajku tvrz Nové Uherčice, tvrz a městečko Vratěnín a vsi, mj. též Lubnici, Adamu Volfovi Krajířovi, ten prodal obratem majetky Volfovi Štrejnovi ze Švarcenavy, čímž se Lubnice dostala pod panství uherčické a následně koupí Friedricha Jankovského z Vlašimi pod panství Bítova. Držba Jankovských měla pro obec, jak se později ukázalo, značný význam. Obyvatelé se dočkali nového kostela, fary a školy.[28]

Do roku 1849 spadala pod panství Bítov, které dále tvořilo samotné městečko Bítov, Vysočany, Oslnovice, Malý Dešov – 6 gruntů patřilo kdousovské faře, Velký Dešov, Zblovice, Chvalatice a osada Nový Dvůr. Poddaní byli označováni za pilné, pracovité a vytrvalé obyvatelstvo, jehož hlavní obživou bylo zemědělství. Obyvatelstvo si přivydělávalo předením bavlny a obchodem se dřevem. Po vydání patentu v roce 1775 robotovali sedláci průměrně 3 dny v týdnu s potahem, od 24. června do 28. září 1-2 dny pěšky. Sedláci v Lubnici a někteří v Korolupech a Mešovicích se mohli z roboty vykoupit. Rychtáře a lesníky vrchnost roboty zprostila.[29]

V roce 1850–1855 byla obec začleněna k Podkrajskému úřadu ve Znojmě, v letech 1855–1868 pod Okresní úřad v Jemnici, v letech 1868–1896 pod Okresní hejtmanství v Dačicích, od roku 1896 pod Okresní hejtmanství v Moravských Budějovicích – soudní okres Vranov nad Dyjí, od roku 1896 pod soudní okres Jemnice. Až do roku 1918 byla obec vedena jako ryze německá. Jednalo se hlavně o německé katolíky, ale žila zde i židovská rodina.[30]

Obrázek z privátního muzea Markuse Wasmeiera pro názornou ukázku ševcovské dílny, která se v obci nedochovala

Obrázek z privátního muzea Markuse Wasmeiera pro názornou ukázku vinopalny, která se v obci nedochovala

Obilí vozili lubničtí sedláci na týdenní trhy do Znojma, Dačic a do rakouského Waidhofenu (za první republiky do Jemnice). Přes Želetavku se na panství nacházely jen dva mosty, jeden v Lubnici a druhý v Bítově. Jinak se využívalo brodů (například v Korolupech).

Obživu zajišťoval také vápencový lom u Zblovic. Sloužil hlavně pro potřebu velkostatku, ale hodně vápence se i prodávalo. Při vápencovém lomu stály dvě vápenné pece, větší s obsahem přes 200 měřic a menší o 100 měřicích. Na Vranči se nacházel panský statek, myslivna a panská cihelna s produkcí 20 000 cihel a 5 000 tašek na jedno pálení. Ta provozovala zemědělský Nový dvůr u Chvalatic, dvůr ve Vysočanech a v Malém Dešově.

Ve Vysočanech a v Malém Dešově měla vrchnost ovčince. Chov prasat nebyl významný. Rybníky se využívaly jen minimálně. Významu nabývalo lesní hospodářství. V lese se hospodařilo na 3 825 jitrech a 20 plošných sázích. Všechny mlýny na panství byly obhospodařovány v dědičné držbě. Vrchnost postupně odprodala i 6 hospod. V těch však měla právo prodeje vlastního piva a pálenky.[29]

Do dědičného majetku vrchnost prodala i potašárnu u Chvalatic, vinopalnu v Bítově a Lubnici. Obživou židovských komunit býval téměř u všech rodin obchod. Podomní obchodníci vykupovali staré hadry, kůže, peří nebo prodávali po okolí drobné kramářské a střižní zboží. Židovským povoláním bývala dále výroba pálenky v pronajaté vrchnostenské vinopalně.[29] Židovská komunita se soustředila kolem Starého Hobzí, kde je také až do roku 1849 evidován ve funkci mohela pro rituální obřízku Emanuel Lampl z Hafnerluden (Lubnice). Rodina Lamplova provozovala v Lubnici vinopalnu, obchod a řeznictví (r. 1887 zmiňován Lampl Wolfgang), později hostinec (r. 1904 a 1907 zmiňován Lampl Moritz, r. 1911 ovdovělá Lampl Rosa). Budova hostince, porostlá vinnou révou, poskytovala letní posezení na malé zahrádce před hostincem.[32]

Na lubnickém mlýně čp. 48[33] hospodařili od pol. 18. století Matthias a Regina Samhuberovi, syn Andreas Samhuber s manželkou Annou Marií, v roce 1821 jejich syn Anton Samhuber s manželkou Elisabeth.[34][35][pozn. 1] Na začátku 20. století působila na mlýně rodina mlynáře Aloise (* 1867) a Marie (* 1876 r. Guttmannová ve Vídni) Nechvátalových. Jejich syn Rudolf Nechvátal (* 11.04.1907 v Lubnici, † 1963) se oženil v roce 1931 s Flórou Plach (* 06.12.1902 ve Slavonicích, † 1990), dcerou slavonického mlynáře Vincence Placha a matky Adelheidy.[pozn. 2]

V roce 1871 přistoupilo okresní hejtmanství v Dačicích ke zřízení poštovního úřadu v Polici s pěší pochůzkou do Jemnice a povozní poštou. Doručovací obvod sestával z obcí a usedlostí: Police/Pullitz, ves, panský dvůr, myslivna s panským mlýnem/Hofmühle, Nový mlýn/Neumühle, Bahnů mlýn/Bahnamühle, Kostníky/Gössling, Klásků mlýn/Klaskamühle, Kostníky-Rajmondů mlýn/Raimundmühle a Raimundhof, mlýn a dvůr, Kdousov/Gdossau, Tříletý mlýn/Dreijährige, Lubnice/Hafnerluden s mlýnem, Jiratice, Dobrá voda/Gutwasser, osada, Mladoňovice.[38] V roce 1907 je ve vsi zmíněna již c. k. poštovní sběrna (Postablage), kterou obsluhoval jako poštmistr Karl Toifl, ředitel školy v Lubnici (kolorovaná fotografie z roku 1910).[39][32]

Grafit (tuha)

S těžbou hrnčířské hlíny, popřípadě s výrobou tuhové keramiky, souvisí německý název obce Hafnerluden. Grafit z Hafnerluden (Lubnice) byl známý po celém světě. Další doly se nacházely na Lesné, Římově, v Podmyčích a u Nového Hrádku. Před slévárenským průmyslem nacházela tuha využití hlavně v kamnářství. Tuha z Hafnerluden (také Bítov, Podmyče a Staré Město pod Landštejnem) měla své odběratele hlavně v Americe a v Anglii. V letech 1830–1862 došlo kvůli trvající občanské válce v Severní Americe k utlumení těžby.[40] Dalším odběratelem grafitu se stala tyrolská firma na kamna a mosaz „Hafnerei Betrieb der Messingfabrik zu Achenrain“.[41]

První zmínka o zahájení těžby grafitu v Lubnici se objevuje v roce 1829, kdy začal s dolováním grafitu Martin J. Mayer ze Slavonic. Při cestě z Lubnice do Uherčic (východně od obce) otevřel důl „Barbora“. V roce 1842 byly na poli zvaném Lubnická jáma otevřeny další dva doly: důl „Josef“, mlynáře Josefa Beera z Korolup a důl „Bernhard“, majitele Bernharda Harrera z Dešné.[42] V roce 1852 otevřel mlynář Anton Samhuber z Lubnice společně s Filipem Kamarethem z Vratěnína grafitový důl „Anton - Filip“ u obce Podmyče, ale v roce 1870 se už těžba v Podmyčích nacházela mimo provoz.[43]

V roce 1856 se u Lubnice nacházelo důlní pole se 4 povrchovými jámami: I. důlní jáma „Barbora“, Martina Mayera ze Slavonic, který po něm zdědila Charlotte Novotny (rozená Mayer) z M. Budějovic; II. důlní jáma „Bernhard“ v držení dědiců po Bernhardovi Harrerovi; III. důlní jáma v držení France Hasiebera z Mikulova; IV. důlní jáma „Josef“ v držení mlynáře Josefa Beera z Korolup.[44] V roce 1857 se v provozu nacházel důl „Barbara“ v držení Charlotte Novotny (rozené Mayer) z M. Budějovic; mimo provoz byl důl „Bernhard“ v držení dědiců B. Harrera: Antonia Schuller z Gaudenzdorfu u Vídně (nyní 12. okres Meindling), Josefa Gerhold z Rothneusiedlu (nyní 10. okres Favoriten), Theresia Prömmeln z Vídně. Správcem dolu byl Johann Blei z Lubnice.[45][46][47] [48]

V roce 1862 založil obchodník Karl Krieg ze St. Marein (nyní součást obce Brunn an der Wild)[49] v horní knize u krajského soudu v Olomouci vložku lubnický důl „Louise“ (Louisen-Zeche, Graphitbergbau in Hafnerluden).[50][51] Karl Krieg se ale dostal do dluhů a v roce 1870 byla na jeho důlní pole „Louise“ se 4 povrchovými jámami vyhlášena dražba s vyvolávací cenou 131 zlatých a 22 krejcarů.[52] Od roku 1875[53][54][55] provozoval důlní pole při lubnickém mlýnu (Grafitbergwerk und Mahlmühle)[56] Carl Wissiak z Vídně (uváděn ještě v roce 1887).[57] V roce 1908 Fritz Cirkel v kanadské Ottawě ve své příručce o grafitu píše:[58][59][60]

„...Nejznámějším vývozcem grafitu na Moravě jsou doly Hafnerluden a Podmyče....kromě této lokality existuje ještě několik menších...jejich roční produkce činí 750 - 1000 tun...”

—Cirkel Fritz (1863-1914), Graphite its Properties, Occurrence, Refining, Ottawa, Canada 1907, str. 65 - 71

V souvislosti s plány na elektrickou dráhu Podyjím, která měla vést ze Znojma do Dolních Rakous (Raabs an der Thaya) a spojit tak Severozápadní dráhu a Dráhu Františka Josefa, obnovil v roce 1908 těžbu grafitu v Lubnici a Podmyčích lékárník Čech z Blanska.[61] V roce 1911 už byla těžba grafitu v prostoru Vratěnína, Lubnice, Mešovic (Neuhof, Burgstadtler Berg), Korolup (Suchá hora), Cornštejna, Zblovic a Chvalatic zastavena a pokračovala na dolnorakouském území.[62]

V časopise „Algemeine deutsche Garten - Zeitung” vyšlo 6. února 1831 oznámení o členství pana faráře Johanna Klammertha z Hafnerluden ve spolku „Gartenbau Gesselschaft” se sídlem v Bavorsku (Frauerndorf).[63] Pod jemnickou stanicí Moravského spolku hedbávnického / Mährischer Seidenbau-Verein se sídlem v Olomouci se nacházelo také několik občanů Lubnice: sedlák Веigl Franz, starosta Веigl Jacob, sedlák Beigel Josef, sedlák Stollhof Franz, polesný Stef Каrl a učitel Toifl Karl.[64] Od roku 1909 fungovala v obci místní skupina spolku „Bund der Deutschen”[65] a od roku 1910 místní skupina spolku Deutscher Schulverein. Hasičský spolek Freiwillige Feuerwehr se těšil velkému uznání. Jeho stanovy vešly v platnost roku 1908. Katolický modlitební spolek Herz Jesu und Maria Verein se scházel na faře.

Na ukončení první světové války a vznikající Československo 28. října 1918 reagovaly německé obce nejprve 31. října 1918 shromážděním zástupců obecních zastupitelstev dačického politického okresu a soudního jemnického okresu ve Slavonicích[66] a na krajském shromáždění 3. listopadu 1918 ve Znojmě vytvořením Německorakouské provincie Deutschsüdmähren (Německá jižní Morava). Situace v obci se po připojení německých obcí k Československu zásadně změnila. Úprava zemské hranice v mezistátní posílila váhu českého obyvatelstva. Obyvatelstvo německé národnosti pokleslo přesunem státní moci do českých rukou a změnou politického zřízení do postavení národnostní menšiny. V období první republiky (1924/28) přibyl v obci legionářský trafikant, dále jeden zámečník a obuvník. Hostinec držel Johann Michal.[32] Obyvatelé Lubnice hospodařili na 26 zemědělských závodech.[67]

Odznak spolku Deutscher Schulverein z roku 1880

Po vzniku Československa nabírala národnostní otázka stále více na významu. Deutscher Kulturverband přebíral od roku 1919 místní skupiny německého školního spolku Deutscher Schulverein. V Lubnici ke změně stanov a založení spolku Deutscher Kulturverband došlo v roce 1924. Ve vsi vznikla také pro práci na jazykové hranici a na základě hesla „Svůj k svému!“ v roce 1930 česká verze Svazu Němců Národní jednota pro jihozápadní Moravu. Jednota se snažila zvyšovat počet českých duší a veřejným či soukromým používáním české řeči posilovat český ráz obce. Podporovala český turistický ruch, české tiskoviny a založení české knihovny. Obranná jednota prosadila v obci vybudování české školy, ale vyžadovala také české bohoslužby a české zápisy do matriky. Centrem české nacionální tělovýchovy se stala sousední obec Police s fungujícím Sokolem. Německé obyvatelstvo reagovalo ve Vratěníně založením tělovýchovného spolku Deutscher Turnverband.

Největší tlak tzv. „čechizace“ vnímali Němci ve školské oblasti, ve veřejné správě a při zadávání státních zakázek.[68] Výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 25. listopadu 1929 byla v obci zřízena obecná a občanská škola. Do školního obvodu spadaly obce: Bačkovice, Police, Kostníky, Uherčice, Lubnice, Korolupy, Vratěnín a Mešovice. Všechny obce měly podle ministerstva školství s Lubnicí silniční spojení při vzdálenosti 3-4 km, jedině obec Kostníky byla od Lubnice vzdálena přes 5 km.[69][70]

Obec Lubnice byla připojena v letech 1938–1945 k Třetí říši a spolu s obcemi Vratěnín, Uherčice, Mešovice a Korolupy patřila pod Reichsgau Niederdonau – Říšskou župu Dolní Podunají s politickým centrem ve městě Horn. Realizace hesla „Domů do říše!“ znamenala i pro Lubnici rozpuštění všech sdružení a spolků, popřípadě jejich převedení do odpovídajících říšskoněmeckých organizací podřízených NSDAP.[71]

Po vyhlášení ukončení války přijeli do obce 9. června 1945 partyzáni pod velením plukovníka Hobzy. Nejprve procházeli jednotlivé domy a hledali bývalé nacisty nebo vojáky wehrmachtu. Lubnického koláře Franze Hesse čeští četníci dovlekli z Drosendorfu a ve Vratěníně ubili.[72] Německému obyvatelstvu bylo přikázáno, aby se během půl hodiny shromáždilo před kostelem se zavazadlem do 30 kg. Následně bylo spolu s občany z Korolup, Mešovic, Uherčic a Vratěnína přes hraniční přechod ve Vratěníně vyhnáno do sovětské okupační zóny Rakouska. Jednalo se především o ženy a děti a staré obyvatele, kteří byli vytrženi z jejich rodinného, pracovního a společenského života a úplně materiálně oloupeni. Vyhnané obyvatelstvo bylo vysídleno z 90 % do Západního Německa – Baden-Württemberg, menší část do Východního Německa, 10 rodin zůstalo v Rakousku.[73] Hrabě Haas, majitel velkostatku Bítov, se zastřelil, k vyvlastnění bítovského majetku nedošlo. Stát i tak převzal hrad Bítov do národní správy a v roce 1949 zpřístupnil veřejnosti.[74][75]

Po osvobození dostaly Národní výbory a Správní komise pokyny ke konfiskaci německého majetku a dosazování „národní správy“. Během padesátých let byl systematicky komunistickou stranou likvidován a perzekvován sedlácký stav a církev. V rámci „Akce Kulak“ Lidový soud odsoudil sedláka Antonína Švandu z Lubnice a následně po zabavení celého majetku vystěhoval všechny příslušníky rodiny z okresu Moravské Budějovice.[76] V Lubnici nastartovala KSČ proces kolektivizace rozoráním mezí a založením JZD v roce 1952, v roce 1964 došlo ke sloučení se Státním statkem Lesná.

Na počátku padesátých let se Lubnice dostala na desetiletí přímo do hraničního pásma. Do oblasti se nasunulo vojsko a pohraniční stráž. V roce 1976 spadá obec pod střediskovou obec Uherčice se sloučeným Místním národním výborem pro obce Uherčice, Korolupy, Mešovice a Lubnice. Předsedou byl zvolen Ladislav Tesař. V 70. a 80. letech se rozmohla typizovaná výroba panelových dřevostaveb, která zasáhla i Lubnici (kulturní dům 1974) a v roce 1980 vybudovali občané v akci „Z“ betonové koupaliště.[77][78][79] V fungovala místní organizace KSČ se zapojením mládeže v pionýrské organizaci. V roce 2004 došlo k obnovení Sboru dobrovolných hasičů.[80]

Dostupnost města Znojma autobusovou dopravou, ale i ostatních měst Jemnice, Moravských Budějovic a městyse Vranov nad Dyjí se něco málo zlepšila po 1. červenci 2010 zařazením do IDS JMK. Přestupním místem na území mikroregionu jsou obce Lesná a Bítov, některé spoje vyjíždějí z Vranova nad Dyjí. Přestup mezi autobusy a vlaky probíhá v obci Šumná. Vzhledem k tomu, že děti navštěvují ZŠ v Lubnici, jsou autobusové spoje obohaceny během školní docházky o tzv. školní autobusy, které jsou občany hojně využívány. Chybí večerní spoje po 20. hodině. Na zajištění své dopravní obslužnosti se obec finančně podílí. Blízký hraniční přechod s Rakouskou republikou Vratěnín–Drosendorf umožňuje obyvatelstvu dojíždět za prací také do obcí a měst Dolního Rakouska. Železnice hraje pro Lubnici vedlejší roli. Obcí vedou autobusové linky:[82]

• 831 – Vranov nad Dyjí – Podhradí nad Dyjí – Uherčice
• 830 – Vranov nad Dyjí – Lesná – Šumná – Bítov – Lubnice
• 816 – Znojmo – Vranov nad Dyjí – Lančov – Vratěnín – Drosendorf

Obec Lubnice byla v roce 1936 elektrifikována a připojena k síti Západomoravských elektráren v Oslavanech. Plynofikaci prováděla firma GAsAG z Brna. V roce 2000 uzavřely obce Vratěnín, Uherčice, Oslnovice, Vysočany, Korolupy a Lubnice dobrovolný spolek Plynofikace obcí Vratěnín a okolí. V roce 2009 po ukončení plynofikace ve všech zapojených obcích byl spolek rozpuštěn. Zapojená území se stala vlastníky středotlakých plynofikačních rozvodů a domovních přípojek. Veřejný vodovod v obci není, obyvatelé využívají vlastní studny. V roce 1974 byl vybudován obecní sál s hostincem. Hřiště a tělocvična se nachází v budově ZŠ Lubnice. Obecní knihovna je vedena v budově obecního úřadu. Kanalizace bez napojení na ČOV pochází z 80. let 20. století. Základní škola a hřbitov vytváří po pravé straně severní dominanty obce.[83][84][85]

• (anglicky) Fritz Cirkel: Graphite – its properties, occurrence, refining and uses, Ottawa, Canada 1907, str. 65-71
• (německy) Wenzel Max: Thayaland, Volkslieder und Tänze aus Südmähren, 1984, Geislingen/Steige
• (německy) Felix Bornemann: Kunst und Kunsthandwerk in Südmähren, 1990, str. 12
• (německy) Bruno Kaukal: Die Wappen und Siegel der südmährischen Gemeinden, 1992, str. 90
• (německy) Walfried Blaschka, Gerald Frodl: Die Kreise Neubistritz und Zlabings von A bis Z, str. 177f

• Římskokatolická farnost Lubnice
• Kostel svatého Jiří (Lubnice)
• Collaltové
• Tábor nucené práce Uherčice
• Pohraniční stráž Znojmo
• Uherčice (zámek)
• Zámek Uherčice (1946–1989)
• Uherčice (okres Znojmo)
• Korolupy
• Vratěnín

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Lubnice na Wikimedia Commons
• Lubnice v Registru územní identifikace, adres a nemovitostí (RÚIAN)
• Ottův slovník naučný – Morava
• Znojmo, Znojemsko, Vranovsko, Jaroměřicko a Moravskokrumlovsko – pohlednice obcí
• Kultura německých Jihomoravanů – Museumsdorf Niedersulz
• Mapování biotopů v ČR Mapování biotopů v ČR – Lubnické stráně, str. 43

	Dešná 7 km	Bačkovice 4 km	Police 5 km
	Kysibl 0,5 km		Suché skály 0,5 km
		Lubnice
	Mešovice 3,5 km	Uherčice 3,3 km	Korolupy 3,5 km