První pětiletka (Jugoslávie)

První pětiletý plán se měl snažit hlavně o zprůmyslnění celé země. Přestože se komunisté považovali za předvoj dělníků, celá Jugoslávie měla spíše agrární charakter a počet továren (a tedy dělníků) byl malý. Vysoká zaostalost navíc umocňovala mnohé problémy v zemi, převážně národnostního a náboženského charakteru. Stále ještě trvala velká nerovnoměrnost mezi severem a jihem státu. Jakmile bylo na konci roku 1946 dokončeno znárodnění[3] zadal Ústřední výbor KSJ žádost Svazové plánovací komisi, aby byl vypracován obecný plán rozvoje. V dubnu 1947 pak svazová skupština schválila zákon o pětiletém plánu rozvoje národního hospodářství[4][5] Jugoslávie pro léta 1947-1951.

Tento pětiletý plán začal být postupně připravován. Tito vybral Andriju Hebranga, chorvatského partyzána a člena ZAVNOH, aby plán připravil. Později jej rozvíjel a uváděl do praxe slovinský komunista Boris Kidrič. Důvodem ke změně byla především nespokojenost s výsledky, vyplývající z četných neúspěchů.[6] Cílem bylo centralizovat výrobu i produkci tak, jako tomu bylo v Sovětském svazu. Žádná jiná alternativa nebyla možná a ani myslitelná. Počítalo se s výstavbou takových odvětví průmyslu, které do té doby v Jugoslávii ještě ani neexistovaly.

Formálně ovšem zákon o pětiletém plánu umožňoval, aby jednotlivé svazové republiky a autonomní celky předkládaly vlastní plány a konkretizovaly jednotlivé úkoly, které jsou již stanoveny.[2] Výsledkem toho bylo, že řada republik skutečně rozšířila počet očekávaných cílů, kterých mělo být dosaženo.

Podle plánu, který byl neskutečně rozsáhlý, mělo být do roku 1951 dosáhnuto zdvojnásobení výroby v porovnání s rokem 1939 (pětinásobně v průmyslu, o 50 % více v zemědělství)[2][7], položeno přes tisíc pět set kilometrů nových železničních tratí, vybudováno nesčetně nových podniků. Aby došlo k zvýšení homogenizace země a překonány propastné rozdíly mezi severem a jihem, tak již zákon, který byl přijat na jaře 1947 zdůrazňoval, do kterých oblastí se má soustředit nejvíce pracovních sil: Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Kosovo a Makedonie. V Srbsku měla ve srovnávní s rokem 1939 dosáhnout průmyslová výroba 417 %, v Chorvatsku 452 %, v Slovinsku 366 %, v Bosně a Hercegovině 1054 % a v Makedonii 2633 %. Tak vysoký přírůstek byl dán skutečností, že na jihu země se nacházelo jen velmi málo průmyslových podniků. V Černé Hoře nebyly téměř žádné, a tak tam ani navrhovaný plán vlastně neměl s čím srovnávat.[7]

V tomto pětiletém plánu byla využita pracovní síla hlavně mládežnických brigád[8], které se sice dostávalo zpočátku ohromné množství, díky nízkým odměnám však postupem času ale klesala motivace k práci a výkonnost. Zpočátku tak bylo možné velkolepé cíle nejen plnit, ale i předhánět. Mládež se pustila do výstavby nových železnic v Bosně a Hercegovině a Černé Hoře s ohromným úsilím. Byla řešena situace nevyhovující elektrifikace země. Jedním z motivačních faktorů bylo i tzv. socialistické soutěžení, kdy jednotlivé brigády mládeže na různých stavbách soutěžily, která dosáhne cíle dříve.[9]

Na konci roku 1947 však na odpovědných místech začalo být jasné, že původní plány byly značně nadhodnoceny a mnohde počítaly s nasazením až dvojnásobku živé síly.[6] Jugoslávský stát nainvestoval v letech 1947, 1948 a 1949 celkem 32 % svého národního důchodu, což bylo možné učinit jen díky koncentraci moci v rukách komunistů a nulové opozici.[7] Jugoslávský stát se přirozeně obával rychlého finančního vyčerpání, a tak zavedl daňovou reformu, která umožňovala místním samosprávám zavádět nové daně, a tak balancovat vlastní rozpočty.[10]

Budování nových dopravních tepen a průmyslových závodů bez dostatku investic a pracovní síly vedlo k problémům, které se naplno projevily v roce 1949. Pouze v severních republikách bylo možné se odhadovaným cílům alespoň přiblížit, v jižních byl neúspěch zcela očividný.[6] Chyběla navíc konkrétní ekonomická strategie, která by dokázala práci rozplánovat tak, aby nedocházelo k nepříjemným chybám.[11] Na staveništích se objevovaly celé řady různých reformátorů a inovátorů, kteří chtěli po vzoru sovětských dělníků zavést revoluční zlepšující postupy.[9]

Aby měla vláda na další výstavbu dostatek peněz, vypsala několik půjček. Prostřednictvím první z nich v roce 1948 chtěl získat 3,5 miliardy tehdejších dinárů, prostřednictvím té druhé o dva roky později pak další 3 miliardy. Dobová propaganda podporovala půjčku mezi širokou veřejností pod hesly "Pravda bude vítězit", "Dokažme prací, že Jugoslávie buduje socialismus". Zároveň ti, kteří peníze vládě skutečně dali vyjádřili podporu její politice.[12]

Země navíc čelila mnohým komplikacím v zahraniční politice, neboť Bělehrad a Moskva prošly řadou roztržek. To tak znemožnilo dovoz sovětských strojů a expertů. Západní státy se kromě toho rozhodly angažovat v otázce územních sporů s Itálií, což tak Bělehrad uvrhlo mezi dvě mlýnská kola.

Agrární sektor byl v Jugoslávii ohromný. Komunisté chtěli během první pětiletky zajistit zvýšení produktivity potravin rozšířením strojů. Těch však bylo v zemi málo; pouhých 4500, které by mohly práci vykonávat.[8] Dovoz strojů chtěl sice Kidrič řešit pomocí importu z Maďarska, Československa a dalších podobných států, i ty však procházely rozsáhlými procesy poválečné obnovy a neměly tak dostatečné průmyslové kapacity.[6] Země vznikajícího východního bloku přestaly navíc s Jugoslávií po roztržce se Stalinem obchodovat, což situaci značně zhoršilo.

Zemědělství se těžce dostávalo z rány, kterou pro něj byla druhá světová válka. Pětiletý plán počítal s tím, že se zvýší pestrost co do druhu pěstovaných plodin. Nezajímal se však zemědělskou politikou příliš obsáhle, neboť hlavním cílem bylo především zajistit velký růst ve výrobě.[13][14]

Byla také zahájena kolektivizace, která však nepřinesla kýžené ovoce; na přelomu let 1949 a 1950 Svaz komunistů Jugoslávie sice vydal příslušná rozhodnutí, která měla za cíl kolektivizaci venkova urychlit,[15] o pouhé dva roky později však byla tato politika pro velký neúspěch opuštěna.

Po vzoru SSSR i v Jugoslávii byla zahájena během prvního pětiletého plánu velká kampaň boje s negramotností, která se týkala hlavně venkova, také i žen z oblastí, které byly součástí muslimského kulturního prostředí.[16][17]

Přesto se podařilo velmi efektivně navýšit celkovou průmyslovou produkci v zemi, samozřejmě díky výstavbě nových závodů. Po celé Jugoslávii se vytvořilo najednou ohromné množství stavenišť; financování takového počtu staveb jugoslávský stát samozřejmě vysávalo, byť měly mládežnické brigády situaci do jisté míry jako oficiálně dobrovolná práce[18] zlepšit. Zásobování energií zajistily četné hydroelektrárny.[8] Nově vzniklé podniky a závody navíc trpěly tím problémem, že do jejich vedení se v řadě případů dostávali straně loajální, avšak ne dostatečně vzdělaní lidé.[19] Výroba v nových závodech byla ale velice drahá[16], ceny surovin se však příliš nezvýšily. Ze strategických důvodů bylo po druhém zasedání SKJ v roce 1949 rozhodnuto, že řada podniků bude budována v zcela jiných oblastech.[20]

Neúroda (1950 a 1952)[8] a nedostatek jídla donutil politické představitele země pětiletý plán prodloužit o jeden rok[21] a požádat USA o potravinovou pomoc.[22] Následující druhá pětiletka již byla koncipována zcela jinak a pokoušela se chyby této odstranit.

• Železniční trať Bosanski Šamac - Sarajevo - jedna z velkolepých staveb, na kterou byly nasazeny mládežnické síly
• Nový Bělehrad - budování rozsáhlého sídliště západně od metropole Bělehradu se rovněž neobešlo bez mládežnických brigád