Glycerius

Prameny obsahují kusé a neúplné zprávy o Glyceriově životě. Ví se o něm jenom to, že v období bezprostředně před nástupem na trůn zastával hodnost velitele císařské tělesné stráže (comes domesticorum) na dvoře v Ravenně.[1]

V roce 472 vypukla v Itálii občanská válka mezi západořímským císařem Anthemiem a jeho barbarským generálem (magister militum) Ricimerem. V dubnu tohoto roku Ricimer učinil císařem senátora Olybria, načež byl Anthemius v červenci zavražděn. Již v dalším měsíci však Ricimer zemřel a nejpozději na počátku listopadu 472 skonal i Olybrius. Následovalo několikaměsíční interregnum, jež ukončil burgundský patricij a magister militum Gundobad, Ricimerův synovec, když 3. nebo 5. března 473 prohlásil v Ravenně Glyceria za císaře.[2] Jeho doména zahrnovala vedle samotné Itálie pouze malé území v jihovýchodní Galii.[3]

O Glyceriově panování toho není mnoho známo. Předpokládá se, že císař se zdržoval po většinu doby v severní Itálii, neboť drtivá většina mincí vyražených jeho jménem pochází z mincoven v Mediolanu (dnešní Milán) a Ravenně.[4] Prameny ho popisují poněkud rozporuplně. Jordanes o něm v 6. století napsal, že si uzurpoval moc tyranským způsobem.[5] Byzantský historik Theophanes ho naproti tomu zmiňuje jako nikoli zavrženíhodného jedince.[4] Galorománský autor Ennodius dokonce Glyceria vychvaluje za jeho četná prospěšná opatření. Jmenuje ale pouze jediný příklad, týkající se žádosti biskupa Pavie Epifania. Císař vyhověl biskupově přímluvě a odmítl potrestat urážky, jež musela strpět jeho matka.[6] Vedle toho se dochoval Glyceriův právní předpis z března 473, namířený proti svatokupectví.[4]

Glycerius dosáhl jistých diplomatických a vojenských úspěchů nad barbary. Ambiciózní vizigótský král Eurich, ovládající značnou část Galie a Hispánie, se v roce 473 pokusil vpadnout na Apeninský poloostrov. Glyceriovi komité (comites) Alla a Sindila nicméně porazili a zabili římského vojevůdce Vincentia, vyslaného Eurichem do Itálie.[7] Vizigóti přesto obsadili zbývající římské území v Galii, včetně měst Arelate (Arles) a Massilia (Marseille).[8]

Glycerius se musel vypořádat rovněž se skupinou Ostrogótů, vedených Vidimerem, jehož stejnojmenný otec přišel o život zřejmě v průběhu konfliktu mezi Ricimerem a Anthemiem.[9] Kombinací diplomacie a úplatku císař přesvědčil ostrogótského vůdce, aby opustil Itálii a vydal se se svými lidmi do Galie.[10] Podle Jordanova líčení se tam tato část Ostrogótů posléze spojila v jeden celek se svými vizigótskými příbuznými.[11]

Východořímský císař Leon I. odmítl uznat legitimitu Olybria a stejný postoj zaujal i vůči Glyceriovi. Místo něho vybral na trůn Západu vlastního kandidáta, jímž byl magister militum Dalmatiae Julius Nepos, synovec vojevůdce Marcellina, spřízněný s Leonovou manželkou Verinou.[4] Východní císař ho pověřil vedením výpravy proti Glyceriovi,[12] ovšem dříve, než mohl Nepos cokoli podniknout, Leon v lednu 474 zemřel. Jeho faktickým nástupcem se stal jeho zeť Zenon, vládnoucí společně se svým nezletilým synem a Leonovým vnukem Leonem II. Glycerius se snažil předejít hrozícímu střetu a diplomatickou cestou neúspěšně usiloval o usmíření s Východem. V souladu s tím západní dvůr nenominoval vlastního uchazeče o konzulát pro rok 474 a akceptoval Leona II. jako jediného konzula v daném roce.[4]

Na jaře 474 Julius Nepos překročil Jaderské moře a se svými silami přistál v Portu, při ústí Tibery. Glycerius pravděpodobně předtím opustil Ravennu a vydal se do Říma, aby čelil svému protivníkovi. Tomu nasvědčuje nález Glyceriovy stříbrné mince vyražené v Římě.[4] Jakmile se však Nepos v červnu 474 vylodil, Glycerius se mu bez boje vzdal. Julius Nepos se poté prohlásil za císaře a Glyceria poslal do Dalmácie, kde byl vysvěcen na biskupa Salony (Solin).[12] Glyceriovo sesazení se obešlo bez jakéhokoli střetnutí, protože Gundobad ani italské vojsko nezasáhli na jeho podporu. Gundobad se již dříve odebral z Itálie do Galie. Někteří novodobí historikové spekulují, že tak učinil, aby tam pro Glyceria shromáždil dodatečné vojenské síly.[4] Jiní se naopak domnívají, že po smrti svého otce, burgundského krále Gondioka, ztratil zájem o dění v Itálii a dal přednost získání vlády nad Burgundy.[13]

Po svém svržení se Glycerius zdržoval v Saloně, kam se v roce 475 uchýlil také Julius Nepos, vypuzený z Itálie sotva rok po nástupu na trůn. Byzantský dějepisec Malchos uvádí, že Glycerius inicioval spiknutí, které vyústilo v Nepotovo zavraždění v roce 480. Tehdejší italský vládce Odoaker ho měl následně ustavit biskupem Mediolana. To ale nelze spolehlivě prokázat, přičemž převládá názor, že Glycerius strávil zbytek života v Saloně.[4]