Súdán

Súdán, plným názvem Súdánská republika (arabsky جمهورية السودان‎, Džumhúríjat as-Súdan), je stát na severovýchodě Afriky, nacházející se na jih od Sahary částečně v oblasti Sahelu. Hraničí s Egyptem na severu; s Libyí, Čadem a Středoafrickou republikou na západě; Jižním Súdánem na jihu a s Etiopií, Eritreou a Rudým mořem na východě.

Súdánská republika
جمهورية السودان‎
(Džumhúríjat as-Súdán)
vlajka
znak
Hymna
Nahnu džund Alláh džund al-watan
Geografie


Poloha Súdánu

Hlavní městoChartúm (الخرطوم‎)
Rozloha1 886 068 km² (15. na světě)
Nejvyšší bodDeriba (pohoří Džabal Marra) (3042 m n. m.)
Časové pásmo+2
Poloha15° s. š., 32° v. d.
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel44 909 353 (37. na světě, 2021)
Hustota zalidnění21,3 ob. / km²
HDI▲ 0,510 (střední) (170. na světě, 2019)
Jazykarabština (úřední), nubijština, domorodé jazyky, angličtina
Náboženstvíislám (70 %), domorodá náboženství (25 %), křesťanství (5 %)
Státní útvar
Státní zřízenífederativní prezidentská republika
Vznik1. ledna 1956 (nezávislost na Velké Británii a Egyptě)
PrezidentAbdal Fattáh Burhán
Předseda vládyvacant
Měnasúdánská libra (SDG)
HDP/obyv. (PPP)4 232 USD (136. na světě, 2018)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1729 SDN SD
MPZSUD
Telefonní předvolba+249
Národní TLD.sd
multimediální obsah na Commons

V Súdánu žije 45 milionů lidí (k roku 2021) a zaujímá celkovou rozlohu 1 886 068 kilometrů čtverečních. Do 9. července 2011, kdy se osamostatnil Jižní Súdán, byl největším státem kontinentu, nyní je třetí za Alžírskem a Demokratickou republikou Kongo.

Převládající náboženství je islám. Úředními jazyky jsou arabština a angličtina. Hlavním městem je Chartúm, který se nachází na soutoku Modrého a Bílého Nilu. Největším městem je Omdurmán.

V Evropě se o území na jih od Egypta hovořilo jako o Núbii. Za první státní útvar můžeme považovat již království Kerma, jež vzniklo kolem roku 2500 př. n. l. a existovalo takřka tisíc let. Dalším významným státem bylo království Kuš (785 př. n. l. – 350). Následovala království Nobatie, Makúrie a Alodie, přičemž všechna byla křesťanská. Mezi 14. a 15. stoletím byla velká část Súdánu osídlena arabskými kočovníky, od 16. století pak začalo docházet k masivní arabizaci a islamizaci. V 19. století byl Súdán ovládnut Egyptem, roku 1898 získali vliv v oblasti Britové. V roce 1953 poskytli Súdánu samosprávu, nezávislost byla vyhlášena 1. ledna 1956. Pod vládou Džafara Nimeiryho zavedl Súdán v roce 1983 islámské právo šaría. To vyhrotilo rozpory mezi islámským severem a křesťansko-animistickým jihem a vedlo k občanské válce, jež vyvrcholila odtržením Jižního Súdánu v roce 2011. V letech 1989 až 2019 zažil Súdán vojenskou diktaturu vedenou Umarem al-Bašírem, počet jejíchž obětí se odhaduje na 400 tisíc, i kvůli etnické čistce v oblasti Dárfúru. Porušování lidských práv, pronásledování neislámských náboženství a obvinění, že Súdán je bezpečným útočištěm pro islámské teroristy, izolovala zemi od většiny mezinárodního společenství. Protesty proti diktatuře vypukly koncem roku 2018 a donutily Bašíra k rezignaci. V roce 2020 bylo zrušeno právo šaría a Súdán se stal sekulárním státem.

Mezinárodní izolace zemi ekonomicky ruinovala, nicméně má dobrou perspektivu díky značným zásobám ropy. Podle odhadu Mezinárodního měnového fondu z roku 2021 je súdánská ekonomika z hlediska hrubého domácího produktu v paritě kupní síly sedmdesátá největší na planetě, zhruba o velikosti ekonomiky bulharské či slovenské.

Súdán je členem Ligy arabských států, Africké unie, Hnutí nezúčastněných zemí, Společného trhu pro Východní a Jižní Afriku či Organizace islámské spolupráce.

Historie
Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Súdánu.

Neolit začal na území Súdánu v 8. tisíciletí před naším letopočtem, kdy místní lidé přešli na usedlý způsob života v opevněných vesnicích z cihel. Během 5. tisíciletí př. n. l. vysychající krajina (rodící se Sahara) přivedla velké skupiny lidí do údolí Nilu. První kulturou byla kermská kultura, jejíž kořeny sahají k období 2500 př. n. l.[1]

Kuš
Pyramidy v Meroe

Sociální hierarchizace vyvrcholila založením státu kolem roku 1700 př. n. l., který je nazýván království Kuš.[2] Stát ležel na soutoku Modrého a Bílého Nilu, někdy je též nazýván Starou Núbií. Byl silně provázán se starověký Egyptem, antropologické a archeologické výzkumy jasně ukázaly, že etnicky ani kulturně nebyl mezi populacemi Egypta a Kuše žádný rozdíl. Založení Kuše přímo souviselo s rozpadem egyptské Nové říše, jak je nazýváno poslední velké období starého Egypta.[3]

Zpočátku se Kuš Egyptem inspiroval, časem ale vojensky, politicky i kulturně kdysi mocný Egypt přerostl a v 8. století před naším letopočtem král Kašta vtrhl do Egypta a ovládl ho.[4] Jeho potomci, tzv. Kušité, po staletí pak vládli jako egyptští faraoni (25. dynastie), než byli poraženi a vyhnáni Asyřany.[5] Na vrcholu své slávy dobyli Kušité četná území od Jižní Kordofánu až po Sinaj.

Faraon Pianchi se pokusil rozšířit říši na Blízký východ, ale v tom mu zabránil asyrský král Sargon II. Asyřané pak získali zálusk i na Egypt a zatlačili kušitské vládce hluboko na jih. Roku 590 př. n. l. byli donuceni opustit Napatu a přesídlili do Meroe.[6] Archeologické práce, které zde začaly roku 1902, odhalily budovy a ulice, chrám zasvěcený bohu Amonovi, paláce a přístavní hráz. Ve třech nekropolích 4 km východně od města bylo nalezeno asi 200 menších pyramid.[7] Toto království nazývali staří Řekové Etiopie. Bylo mezi prvními civilizačními centry světa, kde se užívala technologie tavení železa.[8][9] Přetrvalo až do poloviny 4. století, rok 350 je většinou uváděn jako rok jeho pádu.

Křesťanská Núbie
Makúrské nástěnné malby

V 6. století povstala tři křesťanská núbijská království: Nobatie na severu, která měla hlavní město v Pachoras (Faras), centrální království Makúrie s centrem v Tungulu (stará Dongola) a Alódie na jihu, ležící v srdci starého kušitského království.[10] Ta měla hlavní město v Sobě (nyní předměstí Chartúmu). V 7. století, pravděpodobně někdy v letech 628 až 642, byla Nobatie začleněna do Makúrie. Makúrie udržovala také úzké dynastické styky s Alódií, což pravděpodobně mělo za následek dočasné sjednocení obou království do jednoho státu.

Mezi roky 639 a 641 muslimští Arabové (rášídský chalífát) dobyli Egypt na úkor Byzance. V roce 641 nebo 642 a znovu v roce 652 napadli i Núbii, ale byli odraženi. Núbijci se tak stali jedněmi z mála, kterým se během islámské expanze podařilo Araby porazit. Poté se makúrský král a Arabové dohodli na paktu o neútočení (tzv. baqt), který zahrnoval také každoroční výměnu darů, čímž byla uznána nezávislost Makúrie.[11]

Od poloviny 8. do poloviny 11. století vrcholila politická moc a kulturní rozvoj křesťanské Núbie. V roce 747 Makúrie vtrhla do Egypta, který v té době patřil upadajícím Umajjovcům, a učinila tak znovu na počátku 60. let, kdy se její vojska natlačila až na sever.

Kultura středověkých Núbijců bývá popisována jako „afro-byzantská“, ale byla také stále více ovlivňována arabskou kulturou. Státní organizace byla extrémně centralizovaná, napodobovala byzantskou byrokracii 6. a 7. století. Umění vzkvétalo v podobě hrnčířství a zejména nástěnných maleb. Obyvatelé mluvili staronúbijštinou a vyvinuli pro ni vlastní abecedu, již postavili na bázi abecedy koptské.[12] Současně používali řečtinu[13], koptštinu a arabštinu. Ženy se těšily vysokému sociálnímu postavení, měly přístup ke vzdělání, mohly vlastnit, kupovat a prodávat půdu. Je doloženo, že často obdarovávaly kostely. I královská posloupnost byla matrilineální, právoplatným dědicem byl syn královy sestry.

Od konce 11. století bylo hlavní město Makúrie Dongola na ústupu a hlavní město Alódie upadlo ve 12. století. Ve 14. a 15. století obsadily většinu Súdánu beduínské kmeny. To byl začátek definitivního pádu křesťanské Núbie. V roce 1365 občanská válka donutila makúrijský dvůr uprchnout do Dolní Núbie, zatímco Dongola byla zničena a zachvácena Araby. Poté Makúrie existovala již jen jako malé království. Po smrti posledního velkého krále Joela v roce 1484 definitivně zkolabovala. Pobřežní oblasti od jihu až po přístavní město Suakin pak byly ovládnuty Adalským sultanátem. Také na jihu připadlo království Alódia buď Arabům, nebo Fundžům (kteří se časem s Araby smísili). Spekuluje se o tom, že část alodiánské kultury přežila v podobě království Fazughli, které padlo roku 1685.

Sennar
Sennarský sultán na kresbě z 19. století

Fundžové založili Sennarský sultanát, který si nakonec podrobil i arabská území.[14] Přestože Fundžové státu dominovali a nebyli původně muslimové, islamizaci nezastavili, byť byla zřejmě postupná. V roce 1523 navštívil Súdán židovský cestovatel David Reubeni a s překvapením konstatoval, že král Amara Dunqas, dříve snad pohan, je již muslimem. Fundžové však zachovaly i neislámské zvyky, jako je zbožnění panovníka nebo konzumace alkoholu, a to až do 18. století. Súdánský lidový islám si až do nedávné minulosti uchoval mnoho rituálů vycházejících z křesťanských tradic. Velkou roli sehrála též islámská mystika, tedy súfismus, podobně jako v Egyptě.[15]

Fundžové se brzy dostali do konfliktu s Osmany, kteří okupovali Suakin kolem roku 1526. Následný osmanský pokus o obsazení hlavního sennarského města Dongoly byl však odražen v roce 1585.[16] V průběhu 17. století dosáhl Sennarský sultanát největšího územního rozmachu. V následujícím století však začal upadat. Převrat v roce 1718 přinesl dynastickou změnu. Nová dynastie nastoupila politiku ortodoxnějšího islámu. Fundžové tak chtěli legitimizovat svou vládu nad arabskými poddanými, důsledky však byli zcela opačné: arabizace státu.[17] Arabštině se rychle podařilo stát se dominantním jazykem centrálního říčního Súdánu a většiny Kordofánu. Další převrat v letech 1761–1762 vyústil v nadvládu Hamajů (lidu z etiopského pohraničí).[18] Fundžští sultáni se stali pouhými loutkami hamajských regentů. Krátce poté se sultanát začal fragmentovat. Na počátku 19. století se moc panovníka v podstatě omezovala jen na Geziru.

Západně od Nilu, v Dárfúru, existoval po boku Sennarského sultanátu ještě jeden stát. Původně byl nazýván Tunjur, později Wadaj.[19] Tunjurové byli pravděpodobně arabizovaní Berbeři. Jejich stát byl islamizován kolem roku 1660. Na počátku 18. století, v době uvadání Sennaru, se rozšířil a v roce 1785 dobyl Kordofán. Na ovládnutí celého Súdánu však neměl síly. Tím se toto území stalo připravené na ovládnutí z vnějšku, k němuž záhy též došlo.

Alíovci, mahdisté a Britové
Bitva u Omdurmánu

Situace využil vládce Egypta Muhammad Alí (formálně podrobený Osmanům, ale stále více spíše nezávislý vůdce). V roce 1821 napadl a dobyl severní Súdán.[20] Setkal se s minimálním odporem, s výjimkou Kordofánu. Dobývání bylo zintenzivněno synem Ibráhíma pašy, Isma'ilem, za jehož vlády byla pro Egypt získána většina současného Súdánu.

Egyptské úřady významně zlepšily súdánskou infrastrukturu (hlavně na severu), zejména pokud jde o zavlažování a produkci bavlny. Egyptští vládci zvaní chedivové však čelili stále větším problémům a vzpourám v Egyptě. Britům, kteří již dlouho zesilovali v Egyptě svůj vliv, nezbylo než Egypt v roce 1882 obsadit. Súdán byl ovšem ponechán v rukou chedivů, což mu neprospělo. Jejich špatné řízení a korupce jejich úředníků vedly k zaostávání. Většina zemědělců tehdy opustila své farmy. Ránu súdánské ekonomice zasadil i konec obchodu s otroky, vynucený Evropany.

Výsledkem hospodářské krize byl vzestup mahdistických sil, které by v dnešní terminologii šlo označit za islámské fundamentalisty.[21] Jejich vůdce Muhammad Ahmad ibn Abd Alláh od roku 1881 až do pádu Chartúmu v lednu 1885 vedl úspěšné vojenské tažení proti osmansko-egyptské vládě. Nakonec zavedl v celém Súdánu islámské právo šaría. Jeho nástupci pak chalífát. Brzy již jejich agresivita ohrožovala i sousední Etiopii a Egypt. Egypt však uhájili Britové a z Etiopie byli mahdisté vyhnáni Italy a Belgičany.

V 90. letech 19. století se Britové rozhodli Súdán dobýt (jen čistě formálně pro egyptské chedivy). Chtěli tím vyřešit jak problém tamní fundamentalistické agresivní vlády, tak stále větší chuti Belgičanů a Francouzů na toto území. Kromě toho chtěla Británie získat kontrolu nad dolním Nilem, kvůli plánované přehradě v Asuánu. Horatio Kitchener vedl v letech 1896 až 1898 proti mahdistům vojenské tažení. To úspěšně vyvrcholilo rozhodujícím vítězstvím v bitvě u Omdurmánu 2. září 1898.[22] Súdán se stal na půl století britskou kolonií.

Britové spravovali zemi v jednom celku s Egyptem, ale otázka nezávislosti Súdánu na Egyptu se stále znovu vynořovala. Vzpoura z roku 1924 ukázala zrod súdánského nacionalismu a neochotu Súdánců být vnímáni jako jeden celek s Egyptem.[23] I egyptští nacionalisté, kteří se ujali v Egyptě moci po druhé světové válce, se však nakonec usnesli, že zbídačený Súdán byl byl pro nový stát jen koulí na noze, což otevřelo cestu súdánské nezávislosti. Tu si Súdánci odhlasovali ve dvou referendech, která se konala zvlášť na arabském severu i černošském jihu.

Nezávislý Súdán
Vyhlášení nezávislosti 1. ledna 1956

Prakticky hned po získání nezávislosti v roce 1956 začaly spory mezi vládnoucím arabským severem a černým jihem, které vedly k 17 let trvající občanské válce. Ta skončila v roce 1972 dohodou z Addis Abeby, která jižním oblastem poskytovala větší míru autonomie. Pro nedodržování smlouvy a násilné vyvlastňování půdy na jihu země se ovšem boje rozhořely znovu v roce 1983. Klíčovou roli v této druhé fázi sehrála Súdánská lidově osvobozenecká armáda. V roce 1989 se moci chopil generál Umar al-Bašír a vládl až do své rezignace v roce 2019.

V roce 1991 se do země přesunul Usáma bin Ládin se svou organizací al-Kajdá a začal podporovat penězi i mocí vládnoucí garnituru. Ze země byl vypovězen v roce 1996 a vrátil se do své domovské základny v Afghánistánu.[24]

V roce 1993 se Súdán přeměnil na islámský totalitní stát, ve kterém al-Bašír zrušil Revoluční velitelskou radu a vytvořil Národní islámskou frontu (NIF) s vládou složenou výhradně ze členy NIF.

V roce 1998 letadla americké armády zaútočila na farmaceutickou továrnu v Chartúmu, kde se údajně vláda pokoušela vyrábět chemické zbraně.

Občanská válka s jihem skončila po v lednu 2005 podepsáním mírové smlouvy. 22 let trvající občanská válka má mimo jiné na kontě 1,9 miliónu mrtvých civilistů, 4 miliony uprchlíku a několik hladomorů.

V roce 2003 začalo povstání na západě v oblasti Dárfúr, které trvá dodnes (viz konflikt v Dárfúru).

V lednu 2011 se v Jižním Súdánu konalo referendum o nezávislosti tohoto území. V důsledku referenda se Jižní Súdán stal 9. července 2011 samostatným státem.[25]

V dubnu 2019 byl po měsících protestů prezident Umar al-Bašír sesazen armádou a vládu převzala přechodná vojenská vláda. Opozice však nesouhlasila s prozatímní vojenskou vládou, která měla být ustanovena na dva roky do svobodných voleb.[26] Armáda proti protestujícím civilistům tvrdě zasáhla,[27] ale po trvajících protestech přistoupili na sdílení moci s opozicí.[28]

Geografie
Poušť na východě Súdánu

Značnou část súdánského povrchu zaujímá rozsáhlá rovina, která je dnem velké pánve Nilu. Na západě, východě a jihu je obklopena náhorními plošinami o průměrné nadmořské výšce 500 až 1 000 m n. m. Na severovýchodě státu se rozkládá písčitokamenitá Núbijská poušť, která leží v nadmořské výšce 1 000 až 1 500 m n. m. Podél pobřeží Rudého moře se táhne pás Rudomořských hor, na území Súdánu se nachází i jejich nejvyšší hora – Džabal Oda (2.260m). Na jihovýchodě a východě zasahují na území Súdánu výběžky Etiopské vysočiny. Na severozápadě se rozkládá písčitá Libyjská poušť. Směrem k jihu přechází Libyjská poušť do vysočiny Dárfúru. V této oblasti se nachází vulkanické pohoří Džabal Marra s nejvyšším vrcholem země, který představuje kaldera Deriba (3.042m).

Vodstvo

Všechny stálé řeky náleží povodí Nilu, který protéká Súdánem svým horním a středním tokem. Nil vzniká soutokem Bílého a Modrého Nilu u Chartúmu. Níže na svém toku přijímá řeku Atbaru. Bílý Nil se rozlévá v období dešťů a vytváří rozsáhlé mělké jezero.

Podnebí

Sever země má tropické pouštní podnebí, kdy červencová teplota se pohybuje okolo 35 °C (s maximy až kolem 50) a lednová okolo 24 °C. V jižní polovině země se projevuje rovníkové monzunové podnebí, má vlhké letní a suché zimní období. Množství srážek se zvyšuje od severu, kde je do 25 mm srážek, k jihu, kde je mezi 500 a 1 500 mm.

Trh v Umm Durmánu

Významná města

Politika
Politické regiony Súdánu.
     Dárfúr
     Severní Súdán
     Východní fronta, oblasti operací k červenci 2006
     Oblast Abyei, vytyčená Stálým rozhodčím soudem

V zemi vládne autoritářský režim generála Umara al-Bašíra. V roce 2005 byla v Nairobi podepsaná mírová smlouva s jihem, která obsahuje tyto hlavní body:

  • autonomie pro Jižní Súdán
  • stažení vojáků SPLA ze severu a vládních vojáků z jihu
  • příjmy z vývozu ropy se rozdělí půl na půl mezi sever a jih
  • jih získá 30% podíl moci na centrální úrovní, 45% na jihu
  • o pokračovaní či nepokračování jurisdikce islámského práva na jihu rozhodne zvolený parlament

Smlouva z Nairobi slibovala možnost vyhlášení referenda o plné nezávislosti Jižního Súdánu. K němu došlo v roce 2011. Pro nezávislost v referendu hlasovalo 98,83 % jižních Súdánců. Jižní Súdán se 9. 7. 2011 stal 54. africkým státem. Nevyřešené zůstávají otázky sdílení ropných výnosů a status na ropu bohaté oblasti Abyei. Súdán každopádně přišel rozdělením země o čtvrtinu obyvatelstva, třetinu území a  70–80 % zásob ropy. To Bašírovou mocí přesto neotřáslo a v dubnu 2015 byl opětovně zvolen prezidentem.

Na západě země stále pokračuje konflikt v Dárfúru, který si vyžádal přes 300 000 obětí.[29] Světové pohoršení vzbuzují kruté činy arabských milicí (džandžavíd) vůči civilistům. Toto řádění není pod kontrolou centrální vlády, ta však také neusiluje o uklidnění situace. Mezinárodní trestní tribunál v Haagu vydal kvůli podezření ze spáchání zločinu genocidy v Dárfúru zatykač na prezidenta Bašíra. 12. července 2010 byl vydán zatykač druhý, stále aktuální. Zatykač byl vydán i na súdánského ministra obrany.[30]

Zahraniční vztahy

Súdán má s většinou sousedů problematické vztahy. V 90. letech 20. století vytvořily Uganda, Keňa a Etiopie protisúdánskou koalici, která měla zamezit šíření vlivu Národní islámské fronty a radikálního islámu vůbec. Súdánská vláda naopak podporovala protivládní povstalecké skupiny v těchto zemích, jako byla např. Boží armáda odporu v Ugandě.[31] Súdán má také územní spor s Egyptem o Halaibský trojúhelník.

Spojené státy americké nakonec protisúdánskou koalici podpořily a napsaly Súdán na svůj seznam sponzorů terorismu. V reakci na to si Súdán vytvořil silné vazby na husajnovský Irák a Írán. Súdán má také rozsáhlé politicko-hospodářské vztahy s Čínou, která těží deset procent súdánské ropy. Podle bývalého súdánského ministra je Čína rovněž největším dodavatelem zbraní do Súdánu.[32]

V prosinci 2005 se Súdán stal jedním z mála států, které uznaly marockou nadvládu nad Západní Saharou.[33] V roce 2015 se Súdán podílel na intervenci vedené Saúdskou Arábií v Jemenu proti silám loajálním k bývalému prezidentovi Ali Abdalláhovi Sálihovi.[34]

Lidská práva

Od roku 1983 zahubila občanská válka a hladomor v Súdánu téměř 2 milionů lidí.[35] Odhaduje se, že během druhé súdánské občanské války bylo až 200 000 lidí zotročeno.[36]

Súdán má podle organizace Reportéři bez hranic 172. nejméně svobodná média na světě (ze 180 zemí).

Muslimové (a to i ti, kteří museli islám přijmout pod hrozbou násilí), kteří konvertují ke křesťanství, mohou čelit trestu smrti za zločin apostáze. V roce 2014 byla Meriam Ibrahim odsouzena pro svou křesťanskou víru na smrt.[37] Po nátlaku mezinárodního společenství a organizací zabývajících se lidskými právy, byla Meriam propuštěna, bylo jí dovoleno opustit zemi a v USA, kde byla přijata, začala nový život s manželem a dcerou, která se jí narodila právě ve vězení.

Podle zprávy UNICEF z roku 2013 bylo 88 % žen v Súdánu podrobeno zmrzačení ženských pohlavních orgánů zvanému ženská obřízka.[38] Súdánský zákon o manželství byl mezinárodními organizacemi kritizován za to, že umožňuje sňatky s dětmi (od 10 let).[39] Homosexualita je v Súdánu nezákonná a trestaná smrtí.[40]

Ekonomika
Ropné a plynové koncese v Súdánu – 2004

Súdán je méně rozvinutý zemědělský stát, patřící k nejchudším státům světa. Súdán má ohromné zdroje nerostného bohatství, nejdůležitější je ropa. Ta se těží převážně na jihu země a ropovodem transportuje do přístavu Búr Súdán. Díky penězům z ropy lze očekávat postupné zvyšovaní nyní velice nízké životní úrovně obyvatel.

Těžba

Z nerostných surovin se těží chróm, zlato a sůl. Na výrobě elektrické energie se z více než dvou třetin podílejí vodní elektrárny.

Zemědělství

Zemědělství zaměstnává 80 % obyvatel, tvoří však jen 40 % HDP. Ze zemědělských plodin se pěstují cukrová třtina, čirok, bavlna, pšenice, proso, podzemnice olejná, sezam, rýže, jamy, ovoce, datle a zelenina. Pro živočišnou výrobu jsou důležité skot, ovce, kozy, velbloudi, osli, drůbež a rybolov. Významná je těžba dřeva a produkce arabské gumy, ve které je největším světovým producentem. Kromě silniční a železniční dopravy se využívá splavných řek, především Nilu.

Obyvatelstvo
Náboženství v Súdánu[41]
víra procent
Islám
 
 97 %
Africká tradiční náboženství
 
 1,5 %
Křesťanství
 
 1,5 %

Arabové tvoří 70 % obyvatel, zbytek pak hlavně černoši (Furové, Bejaové, kmeny Nuba, Fallata ad.). Většina obyvatel (97 %) vyznává sunnitský islám, zbytek tvoří malé komunity křesťanů a animistů. Islám je základem zákonodárství a státním náboženstvím. Křesťané jsou pronásledováni. Také černoši jsou vystaveni ze strany Arabů mnoha protivenstvím: během občanské války bylo mnoho černošských obyvatel jihu uneseno do otroctví.[42]

Pouštní oblasti Súdánu jsou velmi řídce osídleny, proto průměrná hodnota osídlení dosahuje 15 osob na km².

Počet obyvatel byl v roce 2018 odhadnut na 41,3 milionu. Populační přírůstek je velmi vysoký: 2,41 % ročně. Počet obyvatel je však proměnlivý v důsledku občanské války, hladomorů a emigrace do Čadu a Ugandy na straně jedné a přílivu muslimských migrantů z Etiopie a Eritreje na straně druhé. Navíc, mnoho venkovanů žije stále kočovným způsobem života, okolo 2 milionů. V pohybu je také každým rokem asi 500 000 sezónních dělníků. V zemědělství pracuje 80 % obyvatel, v průmyslu 7 %, ve službách 13 %.[30]

Kultura
Gebel Barkal

Nejvýznamnějším súdánským spisovatelem je Tayeb Salih. Z autorek je to Leila Aboulela, píšící anglicky. Herec Alexander Siddig se proslavil zejména v americkém televizním seriálu Star Trek.

Súdán se od roku 1960 zúčastňuje olympijských her. K roku 2021 získal jedinou medaili, a to díky běžci Ismailu Ahmedu Ismailovi, který na olympijských hrách v Pekingu roku 2008 získal stříbro v běžeckém závodě na 800 metrů. Na stejné trati bral stříbro Abubaker Kaki na mistrovství světa (2011), navíc se stal dvakrát mistrem světa v hale (2008, 2010). Úspěšným běžcem je i Rabah Yousif, který však nyní reprezentuje Británii. Súdánská fotbalová reprezentace vyhrála v roce 1970 mistrovství Afriky (Africký pohár národů). V roce 1956 Súdán vůbec první Africký pohár národů pořádal. Basketbalista Manute Bol se prosadil v americké lize NBA a se svými 231 centimetry je dosud nejvyšším hráčem, který v ní nastupoval.

Některá súdánská archeologická naleziště byla zapsána na seznam světového kulturního dědictví UNESCO: Především jsou to vykopávky na ostrově Meroe. Meroe bylo hlavní město starověkého núbijského království Kuš. Archeologické práce, které zde začaly roku 1902, odhalily budovy a ulice, chrám zasvěcený bohu Amonovi, paláce a přístavní hráz. Ve třech nekropolích 4 km východně od města je asi 200 pyramid. Druhou lokalitou na seznamu jsou vykopávky v Gebel Barkal a v Napatanu. Pět lokalit leží v délce přes 60 km v údolí Nilu. Jsou svědkem napatanské kultury (900-270 př. n. l.) a meroitické kultury (270 př. n. l. - 350). I zde byly nalezeny hrobky s pyramidami, chrámy a paláce.[43]

Zajímavostí je, že Súdán je jediná země v Africe, kde se můžeme setkat se slováckou a uherskou hudbou, například při pohřbu obětí nepokojů v Chártůmu v roce 2019 byl koncert uherské hudby.

Odkazy

Reference
  1. Kerma Culture | The Oriental Institute of the University of Chicago. oi.uchicago.edu [online]. [cit. 2021-08-27]. Dostupné online.
  2. The Kingdom of Kush. World History Encyclopedia [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. (anglicky)
  3. DIXON, D. M. The Origin of the Kingdom of Kush (Napata-Meroë). The Journal of Egyptian Archaeology. 1964, roč. 50, s. 121–132. Dostupné online [cit. 2021-08-26]. ISSN 0307-5133. DOI 10.2307/3855745.
  4. REDFORD, Donald B. Sais and the Kushite Invasions of the Eighth Century B.C.. Journal of the American Research Center in Egypt. 1985, roč. 22, s. 5–15. Dostupné online [cit. 2021-08-26]. ISSN 0065-9991. DOI 10.2307/40000387.
  5. 25th Dynasty (Nubians) - Livius. www.livius.org [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné online.
  6. WAINWRIGHT, G. A. The Date of the Rise of Meroë. The Journal of Egyptian Archaeology. 1952, roč. 38, s. 75–77. Dostupné online [cit. 2021-08-26]. ISSN 0307-5133. DOI 10.2307/3855497.
  7. TAYLOR, Alan. The Forgotten Pyramids of Meroë - The Atlantic. www.theatlantic.com [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. (anglicky)
  8. HUMPHRIS, Jane; CHARLTON, Michael F.; KEEN, Jake. Iron Smelting in Sudan: Experimental Archaeology at The Royal City of Meroe. Journal of Field Archaeology. 2018-07-04, roč. 43, čís. 5, s. 399–416. Dostupné online [cit. 2021-08-26]. ISSN 0093-4690. DOI 10.1080/00934690.2018.1479085.
  9. TRIGGER, Bruce G. The Myth of Meroe and the African Iron Age. African Historical Studies. 1969, roč. 2, čís. 1, s. 23–50. Dostupné online [cit. 2021-08-26]. ISSN 0001-9992. DOI 10.2307/216325.
  10. WELSBY, Derek A. The Medieval Kingdoms of Nubia: Pagans, Christians and Muslims Along the Middle Nile. [s.l.]: British Museum Press 310 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7141-1947-2. (anglicky) Google-Books-ID: mXIPAQAAMAAJ.
  11. SPAULDING, Jay. Medieval Christian Nubia and the Islamic World: A Reconsideration of the Baqt Treaty. The International Journal of African Historical Studies. 1995, roč. 28, čís. 3, s. 577–594. Dostupné online [cit. 2021-08-26]. ISSN 0361-7882. DOI 10.2307/221175.
  12. KHALIL, Mokhtar; MILLER, Catherine. Old Nubian and Language Uses in Nubia. Égypte/Monde arabe. 1996-12-31, čís. 27–28, s. 67–76. Dostupné online [cit. 2021-08-26]. ISSN 1110-5097. DOI 10.4000/ema.1032. (francouzsky)
  13. BURSTEIN, Stanley M. When Greek Was an African Language: The Role of Greek Culture in Ancient and Medieval Nubia. Journal of World History. 2008, roč. 19, čís. 1, s. 41–61. Dostupné online [cit. 2021-08-26]. ISSN 1045-6007.
  14. SPAULDING, Jay. The Government of Sinnar. The International Journal of African Historical Studies. 1973, roč. 6, čís. 1, s. 19–35. Dostupné online [cit. 2021-08-27]. ISSN 0361-7882. DOI 10.2307/216971.
  15. KARRAR, Ali Salih; KARRĀR, ʻAlī Ṣāliḥ. The Sufi Brotherhoods in the Sudan. [s.l.]: C. Hurst & Company 260 s. Dostupné online. ISBN 978-1-85065-111-6. (anglicky) Google-Books-ID: hT3YAAAAMAAJ.
  16. PEACOCK, A.C.S. The Ottomans and the Funj sultanate in the sixteenth and seventeenth centuries. Bulletin of the School of Oriental and African Studies, University of London. 2012, roč. 75, čís. 1, s. 87–111. Dostupné online [cit. 2021-08-26]. ISSN 0041-977X.
  17. 'ABDIN, 'Abd al-Magid; GADALLAH, Fawzi F.; SANDERSON, G. N. Some General Aspects of the Arabisation of the Sudan. Sudan Notes and Records. 1959, roč. 40, s. 48–74. Dostupné online [cit. 2021-08-26]. ISSN 0375-2984.
  18. HOLT, P. M.; DALY, M. W. A History of the Sudan: From the Coming of Islam to the Present Day. [s.l.]: Routledge 212 s. Dostupné online. ISBN 978-1-317-86366-3. (anglicky) Google-Books-ID: BXB_BAAAQBAJ.
  19. Wadai | historical kingdom, Africa. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-08-26]. Dostupné online. (anglicky)
  20. ROBINSON, Arthur E. The Conquest of the Sudan by the Wali of Egypt, Muhammad Ali Pasha, 1820-1824. Journal of the Royal African Society. 1925, roč. 25, čís. 97, s. 47–58. Dostupné online [cit. 2021-08-26]. ISSN 0368-4016.
  21. WARBURG, Gabriel. Mahdism and Islamism in Sudan. International Journal of Middle East Studies. 1995, roč. 27, čís. 2, s. 219–236. Dostupné online [cit. 2021-08-26]. ISSN 0020-7438.
  22. MURAD, Hasan Qasim. British Involvement in the Sudan. Pakistan Horizon. 1978, roč. 31, čís. 4, s. 60–81. Dostupné online [cit. 2021-08-26]. ISSN 0030-980X.
  23. EL-AMIN, Mohammed Nuri. Britain, The 1924 Sudanese Uprising, and the Impact of Egypt on the Sudan. The International Journal of African Historical Studies. 1986, roč. 19, čís. 2, s. 235–260. Dostupné online [cit. 2021-08-26]. ISSN 0361-7882. DOI 10.2307/219427.
  24. Role vůdcovství v mezinárodních vztazích: 4. Usáma bin Ládin. Valka.cz [online]. Dostupné online.
  25. "Jižní Súdán: Nejmladší africký stát". 100+1 zahraniční zajímavost. 11. května 2013.
  26. "Sudan's al-Bashir Ousted After Four Months of Protests". haaretz.com
  27. Mrtvoly v Nilu a chaos. V Súdánu dál zuří nepokoje, lidé se děsí obávaných milic. Aktuálně.cz [online]. 6. června 2019. Dostupné online.
  28. REUTERS. Sudan opposition and military sign final power-sharing accord. The Guardian. 2019-08-17. Dostupné online [cit. 2020-01-07]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
  29. "V súdánském Dárfúru prý masově znásilnili 200 žen". Novinky. 5. listopadu 2014
  30. Súdán: Základní charakteristika teritoria. www.businessinfo.cz [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online.
  31. NORMAN, Joshua. The world's enduring dictators. CBS News [online]. [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  32. GOODMAN, Peter S. China Invests Heavily In Sudan's Oil Industry. Washington Post [online]. Dostupné online.
  33. Sahara issue : Sudan supports Moroccan sovereignty over Southern Provinces :: moroccoTimes.com. web.archive.org [online]. 2006-02-26 [cit. 2018-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
  34. BOTELHO, Greg; AHMED, Saeed. Saudi-led coalition strikes rebels in Yemen, inflaming tensions in region. CNN [online]. 27. 3. 2015. Dostupné online.
  35. U.S. Committee for Refugees: Crisis in Sudan. web.archive.org [online]. 2004-12-10 [cit. 2018-12-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu.
  36. CSI highlights “slavery and manifestations of racism”. IRIN [online]. 2001-09-07 [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  37. http://beheardproject.com/meriam
  38. Female Genital Mutilation/Cutting: A statistical overview and exploration of the dynamics of change. UNICEF DATA [online]. 2013-07-22 [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  39. Sudan worst in Africa with legal marriage at age 10. news.trust.org [online]. Thomson Reuters [cit. 2018-12-12]. Dostupné online.
  40. The 74 countries where it's illegal to be gay. The Independent [online]. 2016-05-17 [cit. 2018-12-12]. Dostupné online. (anglicky)
  41. The World Factbook [online]. [cit. 2021-12-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2017-08-17. (anglicky)
  42. "Otroctví ve stínu občanské války". Dějiny a současnost.
  43. Súdán - dědictví UNESCO: Můj průvodce. mujpruvodce.cz [online]. [cit. 2018-12-10]. Dostupné online.[nedostupný zdroj]

Literatura
  • ABUSHARAF, Rogaia Mustafa. Transforming displaced women in Sudan : politics and the body in a squatter settlement. Chicago ; London: University of Chicago Press, 2009. ISBN 9780226001999.
  • BURR, J. Millard; COLLINS, Robert O. Revolutionary Sudan : Hasan al-Turabi and the Islamist state, 1989-2000. Leiden ; Boston: Brill, 2003. ISBN 90-04-13196-5.
  • CHIARI, Bernhard; KOLLMER, Dieter H. Sudan. Paderborn: Schöningh, 2008. ISBN 978-3-506-76396-9.
  • COLLINS, Robert O. A history of modern Sudan. Cambridge: Cambridge University Press, 2008. ISBN 978-0-521-67495-9.
  • HULME, Mike. The Changing Rainfall Resources of Sudan. Transactions of the Institute of British Geographers, New Series. 1990, roč. 15, čís. 1, s. 21–34. Dostupné online.
  • IDRIS, Amir. Conflict and politics of identity in Sudan. Houndmills, Basingstoke, Hampshire; New York: Palgrave Macmillan, 2005. ISBN 1-4039-8107-8.
  • JAMES, Wendy. War and survival in Sudan's frontierlands : voices from the Blue Nile. Oxford: Oxford University Press, 2007. Dostupné online. ISBN 978-0-19-929867-9.
  • PETALUMA, Calif. Sudan: Society and Culture. [s.l.]: World Trade Press, c1993-2010 [2010]. ISBN 978-1-60780-433-8.
  • ROWE, Martin Timothy. The experience of protest : masculinity and agency among Sudanese refugees in Cairo. Cairo: American University in Cairo Press, 2009. ISBN 9781936481095.
  • SHARKEY, Heather J. Christians among Muslims: The Church Missionary Society in the Northern Sudan. The Journal of African History. 2002, roč. 43, čís. 1, s. 51–75. Dostupné online.
  • SOBIESZCZYK, Teresa; WILLIAMS, Lindy. Attitudes Surrounding the Continuation of Female Circumcision in the Sudan: Passing the Tradition to the Next Generation. Journal of Marriage and Family. Nov. 1997, roč. 59, čís. 4, s. 966–981. Dostupné online.

Související články

Externí odkazy
  • Obrázky, zvuky či videa k tématu Súdán na Wikimedia Commons
  • Slovníkové heslo Súdán ve Wikislovníku
  • Kategorie Súdán ve Wikizprávách
  • Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž tématem je Súdán
  • Sudan - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-10. (anglicky)
  • Sudan (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky)
  • Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Sudan Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-05-21. (anglicky)
  • Bureau of Affrican Affairs. Background Note: Sudan [online]. U.S. Department of State, 2011-04-08 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
  • CIA. The World Factbook - Sudan [online]. Rev. 2013-04-16 [cit. 2013-04-24]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-02-05. (anglicky)
  • Library of Congress. Country Profile: Sudan [online]. 2004-12-17 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
  • Zastupitelský úřad ČR v Káhiře. Souhrnná teritoriální informace: Súdán [online]. Businessinfo.cz, 2010-09-28 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. (česky)
  • AL-SHAHI, Ahmed S, a kol. Sudan [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky)
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.