Genocida

Pojem „genocida“ vymyslel Raphael Lemkin, právník polsko-židovského původu v roce 1944, z řeckého kořenu slova génos (γένος) (narození, rasa, rod); a latinské přípony -cidium (zabít) skrze francouzské -cide.[3][4]

V roce 1933 Lemkin navrhl „zločin barbarství“ právní radě Společnosti národů v Madridu. To byl první pokus o vytvoření zákona proti tomu, co bude později nazýváno genocidou. Koncept návrhu pocházel z jeho mládí, kdy poprvé slyšel o osmanském masovém vraždění (arménská genocida) křesťanského obyvatelstva během první světové války[5][6] a anti-asyrské perzekuci v Iráku.[7] Jeho návrh byl odmítnut a jeho práce přivodila nesouhlas polské vlády, která provozovala politiku usmíření s nacistickým Německem.

V roce 1944 Carnegie Endowment for International Peace publikoval Lemkinovu nejdůležitější práci pod názvem Axis Rule in Occupied Europe ve Spojených státech amerických. Tato kniha zahrnovala obsáhlou právní analýzu německé nadvlády v zemích okupovaných nacistickým Německem během druhé světové války, včetně definice pojmu genocidy („zničení národa nebo etnické skupiny“).[8]

Lemkinova idea genocidy jako zločinu proti mezinárodnímu právu byla přijata mezinárodní komunitou a byla použita jako jeden z právních podkladů norimberského procesu (obvinění specifikovaná 3. bodem obžaloby, že obvinění „spáchali úmyslnou a systematickou genocidu – zejména vyhlazení rasových a národnostních skupin“).[9] Lemkin prezentoval návrh úmluvy o genocidě řadě zemí ve snaze přesvědčit je k podpoře resoluce. S podporou USA, návrh resoluce byl předložen Valnému shromáždění ke zvážení.

V roce 1943 Lemkin napsal:

Nacistický tábor Mauthausen, likvidace 3 milionů sovětských válečných zajatců v letech 1941–42 byla součástí cíleného zahubení části obyvatel SSSR a Polska tzv. Generalplan Ost.[14]

Masové zabíjení poražených nepřátel, vypalování a ničení celých měst ve spojení se zabíjením tamních obyvatel se datuje již do starověku. Asyřané prosluli ničením dobytých měst, jejichž obyvatelé bývali pro výstrahu umučeni nebo deportování. Například král Sinacherib roku 689 př. n. l. takto naložil s Babylónem. Podobně krutý byl i král Aššurnasirpal II. nebo babylonský vládce Nabukadnesar II., strůjce babylonského zajetí Izraelitů. Podobná krutost nebyla v této době nijak výjimečná, podobně se chovali na dobytých územích i Chetité, Mittannci nebo Izraelité, jak o tom svědčí i Starý zákon. Kniha Jozue popisuje nelítostné vyvražďování dobytých měst nepřátelských kmenů. Později král Saul s požehnáním proroka Samuela vyhubil kmen loupeživých nájezdníků Amalekitů. V období antiky k podobným masakrům docházelo jen zřídka. Jednou z výjimek bylo masové pronásledování Židů Římany po porážce bar Kochbova povstání roku 135.

Ve středověké Evropě měl charakter genocidy postup katolické církve proti albigenským v jižní Francii v letech 1209 až 1244, provázená nemilosrdnými masakry. Vojska mongolského dobyvatele Čingischána i jeho islamizovaného pokračovatele Tamerlána se dopustila mnoha genocidních masakrů. Tamerlán vyvraždil téměř všechny křesťany z Asyrské církve Východu a z velké části zlikvidoval starobylé křesťanské komunity v Mezopotámii, ale bez milosti zabíjel i všechny šíitské muslimy, židy a pohany.[15] V literatuře se v souvislosti s dobýváním Ameriky někdy hovoří o genocidě amerických indiánů, ve skutečnosti ale nelze říci, že by celé období kolonizace Ameriky měla charakter genocidy. Docházelo během ní však k sérii dílčích genocidních aktů, jako bylo vyhubení Tainů a dalších původních obyvatel Karibské oblasti v letech 1462–1550, Cesta slz Čerokíjů z let 1838–39, Dlouhý pochod Navahů roku 1864, vybíjení Mapučů a Tehuelčéů Argentinci v letech 1870–1884, vyhubení kmene Selknam (Ona) z Ohňové země v letech 1890.1920, Aféra Putumayo z let 1892–1909 a další případy. Z období raného novověku lze připomenout genocidu Džungarů Číňany z let 1755–1758. Charakter genocidy měl i postup Britů proti původním obyvatelům Tasmánie v letech 1824–1838, barbarské metody belgické koloniální správy ve Svobodném státu Kongo v letech 1885–1904 a postup německých kolonizátorů proti kmenům Namaqua a Herero v dnešní Namibii v letech 1904–1907. Genocidního vraždění se nedopouštěli jen Evropané. Jedním z příkladů může být vyhubení původních obyvatel Chathamských ostrovů novozélandskými Maory na počátku 19. století.

Mezi případy genocidy moderní doby patří genocida Arménů Turky (1915–1917). Jakýmsi vzorem moderní genocidy se stal nacistický holokaust, genocida Romů, vraždění sovětských válečných zajatců a další masakry páchané nacistickým Německem během druhé světové války v okupovaných (zejména slovanských) zemích. Za genocidu mohou být považované i události v Sovětském svazu za dob vlády Stalina, včetně ukrajinského hladomoru, deportace Čečenců a Ingušů, Tatarů a pronásledování Kalmyků.[16] Z nejmodernějších dějin jsou počtem obětí i brutalitou zvlášť neblaze proslulé kambodžská genocida, rwandská genocida nebo „etnické čistky“ v bývalé Jugoslávii mezi Srby, Bosňáky a Chorvaty.

OSN vyhodnotila útoky Islámského státu v Iráku a Sýrii na náboženskou menšinu jezídů jako pokus o genocidu. V srpnu 2014 v severoiráckého Sindžáru zahynulo až 5000 jezídů a tisíce jezídských žen a dívek byly znásilněny a odvlečeny do otroctví.[17]