Jižní Súdán

Na území dnešní Súdánské i Jihosúdánské republiky existoval před příchodem Britů větší počet nezávislých domorodých kmenů či nepříliš rozsáhlých států,[7] jejichž obyvatelé do těchto míst přišli převážně během 15. až 19. století.[8] V letech 1820–1821 se Egyptu podařilo obsadit severní části súdánského území, avšak ani egyptská správa, ani mahdistický stát existující v letech 1883–1898 nedokázal získat v této oblasti silnější oporu. Vládní moc se vždy omezovala jen na několik opevněných bodů, takže země byla fakticky pod kontrolou zdejších kmenů. Ty na druhou stranu trpěly častými nájezdy otrokářů ze severu.[7] V souvislosti s britským dobýváním Súdánu došlo na území Jižního Súdánu ke konfrontaci francouzské expedice a britských sil známé jako Fašodská krize. Tento incident byl vyvrcholením delšího britsko–francouzského soupeření ve východních částech Afriky – jednalo se zejména o zajištění pro Egypt důležitého údolí řeky Nilu tak, aby žádná z koloniálních velmocí nemohla narušit britské zájmy.[8] Přes vyostřený průběh nakonec celá situace skončila stažením francouzských jednotek z jihosúdánského území a potvrzením britské nadvlády v této oblasti. V březnu 1899 byla poté podepsána dohoda, na základě níž si Britové a Francouzi rozdělili sféry zájmu podél linie řek Kongo a Nil.[9] Francouzi ovšem nebyli jediní, kdo se snažil získat jihosúdánské oblasti pod svůj vliv – část jihosúdánského území známou jako Enkláva Lado prohlásili za svou v roce 1892 Belgičané a připojili ji k Belgickému Kongu. Na základě belgicko-britské dohody z roku 1896 však připadlo toto území v roce 1910 rovněž Britům, čímž byla jejich dominance v oblasti zpečetěna.[10]

Anglo-egyptský Súdán

Roku 1899 byla vyhlášena společná anglo-egyptská správa Súdánu, přičemž Britové si v rámci rozdělení moci podrželi rozhodující vliv. Rovněž vyšší správní posty zastávali pouze britští úředníci.[7] Súdán byl kvůli náboženským i etnickým rozdílům (na severu žila převážně muslimská a arabská populace, na jihu naopak převažovali animisté a křesťané s africkým původem) rozdělen na jih a sever.[8] V jižních oblastech se na rozdíl od arabského severu prosadila jako úřední jazyk angličtina.[10][pozn. 1] Zatímco severní Súdán se podařilo rychle dostat pod kontrolu, v jižních částech odboj trval déle, což se projevilo i v nedostatku prostředků na modernizaci, protože ty byly vydávány na udržení pořádku a potlačení odporu zdejšího obyvatelstva.[8]

Od počátku 20. století se začal v Súdánu silně rozvíjet nacionalismus, jenž zapustil kořeny zejména v prostředí nové súdánské elity, která již získala vzdělání západního typu. Po neúspěšném povstání roku 1924 vedeném těmito špičkami súdánské společnosti se britská správa pokusila v následujících letech připravit Súdánce na samostatnou vládu, takže byla vytvořena poradní rada s působností pro severosúdánskou kolonii. Súdánští nacionalisté však stále více tlačili na vládu Velké Británie, aby byl tento poradní sbor přeměněn na legislativní shromáždění, které by mělo ve své kompetenci i jihosúdánské oblasti, čímž by se tyto dva správní celky – severní a jižní Súdán – sjednotily. K tomu roku 1947 také došlo.[8] Na Džubské konferenci,[11] uspořádané téhož roku, byli představitelé Jižního Súdánu o tomto vývoji informováni bez možnosti jakéhokoliv zvrácení britsko–súdánské dohody. Zároveň britská vláda vybrala 13 jihosúdánských zástupců, kteří byli donuceni připojit se k nově vzniklému súdánskému legislativnímu orgánu.[10] Vzhledem k tomu, že úředním jazykem užívaným při jeho zasedáních byla nadále pouze arabština, byla možnost politické participace pro anglicky mluvící zastupitele jižních oblastí silně omezena, což pouze zvyšovalo napětí mezi jižními a severními společenskými elitami.[8]

Vedoucí představitel jihosúdánského odboje John Garang

Súdánský diktátor Džafar Muhammad an-Numairí

Súdán vyhlásil oficiálně nezávislost 1. prosince 1956. Súdánský politický život však nedosáhl dostatečného vývoje, aby se poměrně nedávno ustavené demokratické zřízení mohlo úspěšně udržet – politické strany nebyly dostačujícím způsobem organizovány a většinou se zakládaly na nejistých politických spojenectvích. Rozhodujícím měřítkem byl osobní zájem a příslušnost k náboženským frakcím.[8] Nespokojenost a deziluze umožnily úspěšné provedení puče, kterým se roku 1958 dostal k moci vrchní velitel súdánské armády Ibrahím Abbúd, ten byl ovšem roku 1964 opět svržen a došlo k nastolení demokratické vlády.[7] Nedostatky předešlého demokratického systému se projevily i tentokrát, takže v roce 1969 byl zorganizován nový puč pod vedením Džafara Muhammada an-Numairího, politika inklinujícího k socialismu. I ten musel čelit několika pokusům o převrat a aby si naklonil v 80. letech zastánce islámského fundamentalismu, především Muslimského bratrstva, zavedl k září 1983 řadu legislativních opatření majících za cíl upravit súdánský zákoník v souladu s islámským právem šaríou.[8] Roku 1985 byl svržen dalším ozbrojeným převratem a o rok později se konaly nové volby. Ani nový demokratický režim nevydržel příliš dlouho – puč roku 1989 vynesl k moci militantní islamisty pod vedením Umara al-Bašíra, který Súdánu vládl do dubna 2019, kdy byl svržen armádou.[7][8]

Ještě před vyhlášením nezávislosti odmítla súdánská politická reprezentace splnit dříve garantovaný slib na vytvoření federálního správního systému.[7] Odpor k tomuto kroku vedl k vytvoření prvního jihosúdánského ozbrojeného odporu, který započal 18. srpna 1955, když se vzbouřila skupina vojáků z jižních oblastí dislokovaných ve městě Toritu. Ačkoliv byla tato rebelie rychle potlačena, části vojáků se podařilo uprchnout a vytvořit povstalecké hnutí, které se se súdánskou vládou pustilo do sedmnáctileté občanské války.[8] Dlouhý konflikt znamenal vyhnání velkého množství lidí z jejich domovů a vedl k tíživému zpomalení politického a ekonomického rozvoje v zemi.[7] Až za vlády Numajrího, který potřeboval stabilizovat svou moc po nepodařeném komunistickém puči z roku 1971, bylo dosaženo dohody a 27. února 1972 byla v Addis Abebě podepsána smlouva zaručující jižním oblastem autonomii.[8] Ačkoliv se s pomocí jihosúdánských skupin podařilo Numajrímu udržet se u moci, dohodu z Addis Abeby nepodporovaly v rámci súdánské politiky ani sekularistické, ani náboženské politické strany.[8] Další olej do ohně představovalo objevení ropných zásob v jižních oblastech na konci 70. let.[7] Proti dohodě o autonomii se postavila značná část súdánského politického spektra a Numajrí, aby si vládu nadále udržel, vyšel těmto skupinám vstříc a vedle upravení zákoníku zrušil roku 1983 autonomní uspořádání jihu, zavedl zde znovu arabštinu na úkor angličtiny a převedl pravomoci nad jihosúdánskými vojenskými silami pod přímou kontrolu centrální vlády.[7] Tato opatření vyprovokovala novou občanskou válkou mezi severem a jižními povstalci, mezi nimiž získala významné postavení zejména Súdánská lidově osvobozenecká armáda (popřípadě Súdánské lidově osvobozenecké hnutí, SPLM) vedená plukovníkem Johnem Garangem.[8] Po dlouhou dobu však společný postup jihosúdánských povstaleckých skupin nebyl pro soupeření a boje mezi sebou možný, k dohodě mezi různými frakcemi či k likvidaci případných konkurentů došlo až v polovině 90. let.[8] Po celá 90. léta a na počátku 21. století pokračovala snaha některých súdánských sousedů o zprostředkování příměří vedoucího ke spravedlivému rozdělení zdrojů, politického zastoupení a uspokojivému vyřešení vztahu státu a náboženství.[7] Konečné dohody bylo dosaženo až roku 2005, na základě níž občanská válka oficiálně skončila. Od jejího započetí roku 1983 bylo zabito více než 2 miliony lidí a dalších 4 až 5,5 milionu bylo nuceno opustit své domovy.[8]

Volební pracovník vysvětluje průběh hlasovacího procesu během referenda o nezávislosti

Uprchlický tábor Jamam

Na základě mírové smlouvy z roku 2005 přijala súdánská vláda novou ústavu, v rámci níž byla pro Jižní Súdán ustanovena autonomní vláda. Zároveň obě strany došly k dohodě co se týče rozdělení křesel v parlamentu i pozic v úřadech, rovněž došlo k rozdělení zisků z těžby ropy, kterou Súdán začal exportovat roku 1999.[8] Šest let po přijetí mírové smlouvy mělo dojít v Jižním Súdánu k uspořádání referenda o nezávislosti, podobným způsobem se mělo vyřešit i právo na spornou oblast Abyei.[7] Vedle Jižního Súdánu bylo přiznáno zvláštní správní postavení i dvěma oblastem pod kontrolou Súdánu – Jižnímu Kordofánu a Modrému Nilu.[8] Al-Bašír si po změně ústavy roku 2005 podržel titul prezidenta a John Garang se stal prvním súdánským viceprezidentem. O tři týdny později však Garang zemřel během havárie vrtulníku. V pozici viceprezidenta jej nahradil jeho zástupce Salva Kiir Mayardit.[7] Nová jihosúdánská vláda se musela od svého vzniku vypořádat s řadou problémů, předně s přílivem tisíců uprchlíků, kteří se po skončení bojů vraceli do země. I přes pomoc OSN a neziskových organizací způsobil jejich příchod pro zemi silnou zátěž, takže je stále závislá na potravinové pomoci ze zahraničí. Vedle dodávek jídla spočívá mezinárodní pomoc především v budování infrastruktury.[8]

Po uspořádání sčítání lidu se roku 2010 konaly volby. Ačkoliv proběhly víceméně poklidně, v mnoha oblastech nebyly provedeny zcela korektně. Na základě výsledků vyhrálo velkou část křesel Súdánské lidově osvobozenecké hnutí v čele se Salva Kiirem Mayarditem.[7] Jak stanovila mírová smlouva, 15. ledna 2011 se konalo referendum kvůli rozhodnutí o osamostatnění Jižního Súdánu. Samostatnost podpořilo téměř 98 % registrovaných voličů.[7] Výsledek referenda byl přijat súdánskou vládou, načež 9. července 2011 vznikla nová Jihosúdánská republika, která byla záhy uznána řadou zahraničních vlád. V oblasti mezinárodních vztahů nadále zůstávají nevyřešené některé spory se Súdánem, například oblast Abyei, která je nyní spravována společně oběma zeměmi a pořádek v ní udržují etiopské mírové jednotky. V zemi také přetrvávají ozbrojené boje mezi vládou a dalšími původními povstaleckými skupinami, jejichž členové protestují proti přílišnému vlivu SPLM v zemi a proti prodloužení mandátu prezidenta Kiira.[8] Dochází též k etnickému násilí a nejsou vyřešeny spory se Súdánem ohledně rozdělení příjmů z ropy.[12] Mezi oběma státy probíhají též pohraniční boje kvůli sporům o některá území bohatá na ropu.[13] Rovněž narůstají etnické konflikty, především mezi ve vládě převládajícími Dinky a povstaleckými Nuery.

V červenci 2013 president Kiir (původem Dinka) propustil viceprezidenta Rieka Machara (pocházejícího z nuerského etnika), původně politický konflikt následně přerostl v ozbrojené etnické srážky a prezident Kiir obvinil svého bývalého kolegu z pokusu o převrat. Zahraniční vojáci začali evakuovat občany svých zemí z jihosúdánského území.[14][15][16]

Na konci roku 2013 vypukla v Jižním Súdánu občanská válka mezi etniky Dinků a Nuerů,[17] která si doposud vyžádala na 300 000 obětí.[18] Po více než dvaceti letech války za nezávislost je Jižní Súdán jednou z nejméně rozvinutých zemí světa. V roce 2014 byl označen za nejméně stabilní stát na světě. Situaci ještě zhoršují časté přírodní katastrofy, kmenové konflikty i přetrvávající ozbrojené konflikty.[19] Na počátku roku 2017 zemi zasáhl hladomor, který potvrdila vláda Jižního Súdánu spolu s OSN.[20]

Převládá zde tropické klima se střídajícími se obdobími dešťů a sucha. Velké množství srážek spadne většinou od dubna do prosince, ve zbylých měsících nadchází sucho. Intenzita a pravidelnost těchto srážek také závisí na nadmořské výšce. Průměrná teplota dosahuje 20–25 °C, na severu však může vystoupat až na 35–40 °C, v odlehlejších oblastech mimo sever a střed jsou teploty naopak nižší a pohybují se kolem 15–25 °C. Srážky na většině jihosúdánského území činí zhruba 750–1000 mm ročně, na západě mohou srážky vystoupat až na 1500 mm, naopak na východě nepřesáhnou 750 mm, na nejzazším jihovýchodě nenaprší více než 500 mm.[8]

Vojáci jihosúdánské prezidentské gardy

Jihosúdánské ozbrojené síly čítaly k roku 2011 kolem 180 000 vojáků. Většina z nich byli příslušníci bývalých povstaleckých skupin a milicí.[24] Opakovaná zpoždění v platbě žoldu vedou k častým nepokojům ze strany vojáků. Od dubna 2011 funguje v zemi vojenská služba, aby se zabránilo ozbrojeným skupinám rekrutovat do svých řad mladé muže v bojeschopném věku.[21] K roku 2008 bylo již také do Jižního Súdánu dovezeno 67 tanků T-72,[25] půl roku před nezávislostí ohlásil prezident Kiir rovněž vznik jihosúdánského letectva. Již v té době měly mít jihosúdánské ozbrojené síly k dispozici 10 vrtulníků Mi-17 a několik neozbrojených transportních letounů.[26] Na ozbrojené složky je vydávána značná část státního rozpočtu – na počátku roku 2011 dosahoval tento podíl zhruba 40 %.[26]

Jihosúdánská armáda a další ozbrojené složky státu nedokázaly dle Human Rights Watch a South Sudan News Agency od vyhlášení nezávislosti efektivně chránit životy civilistů.[23][27] Na jihosúdánském území přetrvávají etnické boje, v zemi také operují protivládní ozbrojené skupiny.[23] Pokračují vojenské provokace ze strany Súdánu, proti nimž se vzhledem k vnitropolitické situaci není jihosúdánská armáda schopná účinně bránit.[27] V zemi je nedostatek policistů, většině z nich chybí základní trénink.[23] V ozbrojených složkách nadále sloužilo ke konci roku 2011 asi 900 dětí, přestože vláda v srpnu 2011 oznámila, že kdokoliv mladší 18 let bude z armády propuštěn.[21]

Administrativní dělení Jižního Súdánu

Na území Jižního Súdánu se nachází celkem 10 států: Střední rovníkový stát, Východní rovníkový stát, Západní rovníkový stát, Jezera, Západní Bahr al-Ghazál, Severní Bahr al-Ghazál, Warrap, Jonglei, Jednota a Horní Nil.[28] Každý ze států spravuje guvernér volený v přímém hlasování.[8] Hlavním městem je Džuba nacházející se ve Středním rovníkovém státě,[28] v níž žije asi 250 000 obyvatel.[21] Do budoucna se plánuje vybudování nového hlavního města Ramcielu, ležícího v geografickém středu země.[29] Mezi další významnější města patří Aweil, Malakál, Yambio, Torit, Wau, Bentiu a Bor.[7]

Sporná území Abyei a Kafia Kingi.

Ihned od svého vzniku se jihosúdánská republika začala zapojovat do mezinárodních organizací. Dne 14. července 2011 se stalo členem OSN, o několik dní později i Africké unie.[8] Problematickými pro Jižní Súdán zůstávají nevyřešené konflikty a spory se Súdánskou republikou. Stále není rozhodnuta budoucnost regionu Abyei, kde momentálně zajišťují pořádek jednotky etiopské armády.[7] Protože veškerá infrastruktura potřebná k dopravě ropy k přístavům se nachází na súdánském území, Súdán této situace využívá a snaží se na její těžbě obohatit zvyšováním poplatků za využívání ropovodu. Jižní Súdán do budoucna plánuje vybudování ropného potrubí přes keňské území, které by bylo plně ve vlastnictví jihosúdánské vlády.[30] Alternativou je také vést ropné potrubí skrz Etiopii a Džibutsko.[31] Další spor způsobila sama súdánská vláda, když necelé dva týdny po vyhlášení jihosúdánské nezávislosti provedla měnovou reformu. Jižní Súdán přitom do té doby nakoupil velké množství súdánských bankovek, jež hodlal použít, než bude zavedena nová měna zvaná jihosúdánská libra. Miliony súdánských liber nakoupených jihosúdánskou vládou tak ztratily veškerou hodnotu, což vedlo k ochlazení vztahů mezi oběma zeměmi a vyvolalo obavy ekonomické nestability v regionu.[8] Na pomezí se Středoafrickou republikou probíhají mezi zdejšími kmeny časté krvavé srážky kvůli přístupu k vodě a pastvinám. Rovněž není dořešen spor o Ilemský trojúhelník na jihovýchodě země, spravovaný od koloniálních dob keňskou vládou.[21] Země též přijímá finanční pomoc od Spojených států amerických, které také představují největšího dárce[7] či Číny. Tyto dva státy v současné době spolu soupeří o dominantní politický a ekonomický vliv v oblasti.[32]

Trh s dobytkem ve Wau

Rybaření v bažinné oblasti Sudd.

Velmi úrodná půda a velké množství vodních zdrojů činí z Jižního Súdánu jednu z nejúrodnějších oblastí v Africe.[21] Zemědělství většinou není mechanizované, ačkoliv stroje se v některých oblastech, především na severu země, začínají postupně zavádět. Nejvýznamnější plodinou Jižního Súdánu je čirok.[8] Dále se pěstuje kukuřice, rýže, proso, pšenice, cukrová třtina, mango, arabská guma, papája, banány, sladké brambory, bavlna, sezam, maniok a fazole.[7] Hlavní tržní plodinou jsou pak oříšky. V zemi rostou také mahagonové stromy a druh akácie zvaný sant.[8] Chovají se ovce a dobytek,[7] jehož je v Jižním Súdánu kolem 5–10 milionů kusů.[21] Rozšířené je i rybářství, většina úlovku je však zkonzumována na místě, na rozvoj rybářského průmyslu a na případný export rybích výrobků není v zemi dostatečná infrastruktura.[8]

Průmyslový sektor je velice omezený – vedle občanské války komplikovaly jeho rozvoj i nedostatek kvalifikované pracovní síly a surovin. V současnosti funguje v Jižním Súdánu výroba piva, nealkoholických nápojů, cukru a potravinových výrobků. Nedostatky zejména v infrastruktuře umožňují význačný rozvoj stavebního průmyslu. Zařízení na zpracování ropy dosud chybí, tuto roli obstarávají podniky na súdánském území.[8]

Teprve pozvolna vznikající a rostoucí odvětví služeb se skládá především ze zaměstnanců vlády a menších podniků, například restaurací a obchodů, které se v zemi začaly otevírat po podepsání mírové dohody roku 2005. Početná stáda divokých zvířat,[21] rozsáhlé rezervace a nádherné scenerie umožňují do budoucna rozvoj turistiky. Vláda se v tomto ohledu snaží podporovat rozvoj pohostinství a hotelnictví, který je pro úspěšnou expanzi tohoto odvětví velmi žádoucí.[8] Vedle centrální banky v zemi působí několik zahraničních bank,[8] přesto má však pouze 1 % jihosúdánských domácností otevřen bankovní účet.[34]

Železniční doprava v zemi

Lodní transport po Nilu

V zemi je na 4 000 až 5 000 km hlavních silnic,[8] z toho zpevněných je pouze kolem 50 až 60 km.[8][21] V podobném stavu se nachází také železnice, jejíž délka v zemi dosahuje dle odhadů z roku 2010 asi 236 km[21] a sestává ze spojení města Wau se súdánskou hranicí.[8] Jak železnice tak silnice byly ke stejnému období neudržované a v katastrofálním stavu,[21] až téhož roku byla obnovena železniční doprava.[8] Často užívaná je lodní doprava, zejména po Bílém Nilu a řece Bahr el-Ghazal. Významnými přístavy jsou Džuba, Bor a Malakál.[8] Zároveň se v zemi nachází celkem 24 letišť, z nichž jsou dvě zpevněná.[21]

V roce 2009 vlastnilo zhruba 15 % domácností telefon, z toho 59 % ve městech a 8 % na vesnici.[35] Pevné linky nejsou zavedené, v okolí významnějších měst nicméně fungují mobilní operátoři.[8] Televizní vysílání je kontrolováno vládou, ale v zemi funguje několik soukromých radiostanic. Je k dispozici i omezená škála zahraničních radiových vysílání.[21] V mnoha městech je zaveden i internet.[8]

Bílý Nil má sice dostatečný průtok vody na výrobu elektrického proudu, nicméně vodní elektrárny v zemi zatím neexistují. Namísto nich se užívají nákladné dieselové generátory.[21]

Katolická nedělní mše

V Jižním Súdánu převažuje co do náboženství zejména křesťanství následované animismem a islámem. Křesťanskou víru vyznává více než 60 % obyvatel.[8][28] Nejrozšířenějšími církvemi jsou Episkopální církev Súdánu, Římskokatolická církev a anglikáni. Křesťanství v oblasti rozšířili především britští misionáři, a to zejména v období britské nadvlády nad Súdánem. Přesto jsou křesťanské rituály v Jižním Súdánu odlišné od těch na Západě. Dále zhruba 20 % populace jsou animisté a 10 % muslimové.[28] V případě animistů má každé etnikum vlastní náboženství. Společnými rysy je většinou existence nějaké vyšší bytosti či božstva, většinou se jedná o formu boha–stvořitele. Podle těchto náboženství je svět rozdělen na pozemkou a nebeskou část, jinak řečeno viditelnou a neviditelnou. Nebeský svět je obýván duchovními bytostmi, které lze využívat ke komunikaci s nejvyšším božstvem. V případě skupin, které jsou nilotského původu, tuto funkci plní duše jejich předků.[8]

Jižní Súdán je zemí s druhou nejnižší gramotností na světě (po Burkina Faso). Podle CIA World Factbook a údajů z roku 2003 je v zemi gramotných 40 % mužů a pouze 16 % žen, tedy 27 % v průměru. V (severním) Súdánu jsou tyto statistiky skokově mnohem vyšší – 71 %.

Vesnická škola ve státě Severní Bahr al-Ghazál

Před vyhlášením nezávislosti Súdánu spočívala výuka obyvatelstva především na snahách křesťanských misionářů, protože britská vláda zde nevybudovala dostatečnou síť vzdělávacích institucí. Po neúspěšném pokusu arabizovat jihosúdánské školství nechala súdánská vláda školy na jihu v roce 1962 zavřít. Vzdělávání mladé generace se nejprve ujaly povstalecké organizace a poté UNICEF, konstantním problémem však byl vždy nedostatek prostředků. Společně s probíhajícím ozbrojeným bojem tak mělo jen málo Jihosúdánců příležitost získat vzdělání. V důsledku toho bylo v roce 2009 pouze 27 % populace starší 15 let gramotné, přičemž u mužů činil podíl 40 %, zatímco u žen jen 16 %.[43] Na základní školy se ve stejném roce přihlásilo zhruba 48 % dětí odpovídajícího věku,[43] zejména u dívek zůstává ale pravidelná docházka problémem, protože musí například kvůli uzavírání předčasných manželských svazků školu opustit. Dodnes chybí dostatek budov i kvalifikovaných učitelů.[8][pozn. 4] Od roku 2012 se na podporu vzdělávání přímo na místě soustředí i čeští zástupci z humanitární organizace Člověk v tísni.[44]

V zemi oficiálně existují i instituce nabízející vyšší vzdělání. Mezi ně patří Džubská univerzita v hlavním městě, Bahr el-Ghazálská univerzita ve Wau a Univerzita Horního Nilu v Malakálu. Kvůli občanské válce však byly přesunuty na sever a v současnosti probíhá snaha o jejich znovuotevření.[8]

• Nursing a Miracle: The Role of the Office of the United Nations High Commissioner for Refugees in the UN Emergency Relief Operation in the South Sudan. Geneva: United Nations High Commissioner for Refugees, 1973.
• The Southern Sudan: The problem of National Integration. London: F. Cass, 1973. ISBN 0-7146-2985-5.
• FRIIS, Ib; VOLLESEN, Kaj. Flora of the Sudan-Uganda border area east of the Nile. I, Catalogue of vascular plants.. Copenhagen: Munsgaard, 1998-. ISBN 87-7304-297-8.
• HRBEK, Ivan. Dějiny Afriky. Praha: Svoboda, 1966.
• MACK, John; ROBERTSHAW, Peter. Culture history in the southern Sudan: archaeology, linguistics and ethnohistory. Nairobi: British Institute in Eastern Africa, 1982. ISBN 0-500-97005-X.
• ŘEHÁK, Vilém. Súdán po volbách na cestě k referendu. Mezinárodní politika. 2010, roč. 34, čís. 11, s. 27–30. ISSN 0543-7962.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Jižní Súdán na Wikimedia Commons
• Slovníkové heslo Jižní Súdán ve Wikislovníku
• Government of Southern Sudan – webové stránky velvyslanectví Jihosúdánské republiky v USA
• Gurton Peace Project na webu Gurtong Trust
• South Sudan [online]. Foreign & Commonwealth Office, rev. 2011-07-09 [cit. 2011-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-10-06. (anglicky)
• Bureau of Western Hemisphere Affairs. Background Note: South Sudan [online]. U.S. Department of State, 2011-12-22 [cit. 2012-02-02]. Dostupné online. (anglicky)
• CIA. The World Factbook - South Sudan [online]. Rev. 2012-01-11 [cit. 2012-02-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-04-24. (anglicky)
• Refworld: The Leader in Refugee Decision Support. South Sudan [online]. United Nations High Commissioner for Refugees [cit. 2012-02-02]. Dostupné online. (anglicky)
• COLLINS, Robert O., a kol. South Sudan [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2012-02-02]. Dostupné online. (anglicky)