Muhammad Yunus

Muhammad Yunus (* 28. června 1940 Čattagrám) je bangladéšský ekonom a bankéř. Proslavil se velmi úspěšným konceptem mikroúvěru (poskytování drobných půjček chudým podnikatelům, kteří jsou málo kredibilní na to, aby získali úvěr od tradiční banky). Jedná se také o zakladatele Grameen Bank. Roku 2006 obdržel spolu s touto bankou Nobelovu cenu za mír. V roce 2011 však z banky musel na příkaz bangladéšské vlády nedobrovolně odejít.[1]

Prof. Muhammad Yunus
Narození28. června 1940 (81 let)
Čattagrám
Alma materVanderbiltova univerzita
University of Colorado
University of Dhaka
Chittagong College
Povoláníekonom, podnikatel, vysokoškolský učitel a bankéř
ZaměstnavateléLa Trobe University (2016–2017)
Middle Tennessee State University
University of Dhaka
OceněníFulbrightův program (1965)
Cena Ramona Magsaysaye (1984)
Independence Day Award (1987)
World Food Prize (1994)
International Simón Bolívar Prize (1996)
 více na Wikidatech
Politická stranaNagorik Shakti
Podpis
Webwww.muhammadyunus.org
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Získal celou řadu mezinárodních ocenění, včetně ITU World Information Society Award, Ramon Magsaysay Award, The World Food Prize a The Sydney Peace Prize. Je autorem autobiografie Bankéř chudým (Banker to the Poor) a zakladatelem organizace Grameen Foundation.

Rodina a dětství

Narodil se v roce 1940 ve vesnici Bathua v oblasti Čattagrám v Bangladéši. Jeho otec se jmenuje Hazi Dula Mia Shoudagar a matka Sufia Khatun. Rané dětství strávil na vesnici. V roce 1944 se rodina přestěhovala do Čattagrámu, kde měl otec klenotnictví. Studoval na Vanderbilt University, kde se setkal a později i oženil s dcerou ruské imigrantky Verou Forostenko (její rodina imigrovala do New Jersey v USA); Vera studovala na VU ruskou literaturu. Manželství s Verou skončilo několik měsíců po narození jejich dcerky Monicy Yunus. Vera cítila, že Bangladéš není dobré místo pro výchovu dítěte, a proto se vrátila do New Jersey. Yunus se později oženil s Afrozi Yunus (profesorkou fyziky na Jahangirnagar University v Bangladéši), se kterou má dceru Dinu.

Jeho bratři jsou rovněž akademici; bratr Muhammad Ibrahim je profesor fyziky na Dhaka University a také je zakladatel Centra pro masové vzdělávání v oblasti přírodních věd (CMES), které šíří vzdělání zejména k mladým venkovských dívkám. Mladší bratr Muhammad Jahangir je populární televizní zpravodaj.

Vzdělání a počáteční kariéra

Nejdříve chodil do vesnické školy; poté, co se rodina přestěhovala do Čattagrámu, jej rodiče zapsali do Lamabazarské základní školy. Později studoval na Chittagong Collegiate School; na konci středoškolského studia skládal abiturientskou zkoušku, při níž se umístil 16. z 39 000 studentů ve Východním Pákistánu. Během studia se zapojoval do skautského oddílu, v roce 1952 navštívil západní Pákistán a Indii. V r. 1955 se zúčastnil Světového sjezdu skautů v Kanadě jako zástupce pákistánského území. Na cestě zpět projel celou Evropou a Asií. Na Chittagongské škole se zapojoval i do kulturních aktivit – získal například ocenění za hraní v divadle.

V roce 1957 se zapsal na Katedru ekonomie na Dhaka University; titul B.A. získal v roce 1960 a M.A. v roce 1961. Po ukončení studia pracoval na Úřadě pro hospodářství jako výzkumný asistent profesorů Nurul Islam a Rehman Sobhan. V r. 1961 začal přednášet ekonomii na Chittagong College. V roce 1969 získal titul Ph.D. na Vanderbilt University ve Spojených státech (na doktorské studium získal stipendium z Fullbrightovy nadace). V letech 19691972 působil jako asistující profesor ekonomie na Middle Tennessee State University. Později odjel zpět do Bangladéše, kde působil na Chittagong University.

Poprvé se začal zajímat o boj s chudobou během období hladomoru v Bangladéši v roce 1974, když zjistil, jak moc mohou chudým lidem pomoci i velmi drobné půjčky. První půjčku v hodnotě 27 USD poskytnul z vlastních prostředků ženám z vesnice Jobra (nedaleko Chittagong University), které se zabývaly výrobou bambusového nábytku. Dříve na nákup bambusu využívaly půjček od lichvářů, jenže jakmile zboží prodaly, musely lichvářům vrátit i obrovský úrok – čistý zisk mnohdy byl jen 0,5 táka (0,02 USD), což bylo pro zaopatření jejich rodin naprosto nedostatečné. Tradiční banky neměly zájem o poskytování drobných a navíc rizikových úvěrů chudým za rozumnější úrokové sazby.

Yunus a boj za liberalizaci

V roce 1970 pobýval v USA, kde přednášel na Middle Tennessee State University. V roce 1971 probíhal v Bangladéši boj o liberalizaci, jehož stoupence Yunus aktivně podporoval spolu s dalšími Bangladéšany, kteří žili ve Spojených státech.

Založení Grameen Bank

V roce 1976 založil Grameen Bank (Grameen znamená „venkovská“), která měla poskytovat úvěry chudým Bangladéšanům (celkový objem úvěrů přesáhl 6 miliard USD a čerpalo je asi 7 milionů dlužníků). Aby bylo zajištěno splácení, banka vytvořila systém „vzájemně solidárních skupin dlužníků“. Jde o drobné neformální skupiny, většinu členů tvoří ženy. Tyto skupiny se týdně scházejí za účelem sjednání obchodu se zástupci banky a vzájemně podporují své úsilí v oblasti ekonomické prosperity.

S postupujícím růstem celého systému Grameen Bank vyvinula další typy úvěrů, zejm. na bydlení, rybolov, zavlažovací systémy, rizikovější (spekulativní) kapitál, textilní výrobu a další aktivity.

Úspěch Grameen Bank inspiroval mnoho programů v rozvojovém světě, dokonce i vyspělé země jako jsou Spojené státy. Mikrofinanční model Grameen Bank se uplatnil v dalších 23 zemích. Téměř všechny tyto programy jsou zaměřeny na poskytování úvěrů ženám, u nich je totiž vyšší pravděpodobnost, že úvěr splatí, a že získané prostředky vynaloží pro potřeby celé rodiny; ženy jsou navíc chudobou postiženy častěji než muži.

Nucený odchod z čela banky

V únoru 2011 bangladéšský kabinet nařídil Yunusovi, aby z vedení banky odstoupil. Údajným důvodem bylo překročení věku 70 let, čímž Yunus o deset let překročil maximální stanovené stáří pro výkon řídící funkce pro člena výkonného orgánu společnosti se státní účastí (v Grameen Bank přitom dosahuje jen 3,5 procenta).[2]

Yunus napadl rozhodnutí u vrchního soudu v Dháce. Tribunál však v březnu téhož roku jeho stížnost zamítl. Yunus se proti verdiktu odvolal k nejvyššímu soudu, ale ani u něj neuspěl. Soud tak potvrdil názor vlády vedené premiérkou Sheikh Hasina, která již v roce 2010 Grameen Bank i jiné poskytovatele mikroúvěrů ostře kritizovala za vysoké úroky a za to, že z chudých příjemců půjček „sají krev“.[1]

Nobelova cena za mír

Muhammad Yunus a jeho projekt Grameen Bank získali v roce 2006 Nobelovu cenu za úsilí stimulovat ekonomický a sociální růst.

Další ocenění

Získal celou řadu mezinárodních cen, mezi něž patří např.:

a dalších 47 cen (celkem získal 62 ocenění). Kromě toho byl Yunus oceněn 27 čestnými doktoráty a 15 zvláštními cenami. Na webových stránkách Grameen Bank lze všechny úspěchy prof. Yunuse najít. Jeden z propagátorů toho, aby Yunus získal Nobelovu cenu, byl i bývalý prezident USA Bill Clinton, který svou podporu vyjádřil v časopise Rolling Stone a také ve své autobiografii My Life. Při své přednášce na Kalifornské univerzitě v Berkeley v r. 2002 Clinton popsal Yunuse jako „muže, který měl Nobelovu cenu dostat již dávno a stále čekám, kdy mu ji konečně dají“.

Politická aktivita

Rozhodl se vstoupit do politiky na konci roku 2006. 11. února 2007 se pokusil vzbudit zájem mezi Banladéšany žijícími jak v zahraničí tak doma, proto napsal otevřený dopis, který byl uveřejněn v bangladéšském deníku Daily Star. V tomto dopise žádal obyvatele, aby sami zhodnotili jeho záměr založit politickou stranu, získat politickou důvěru, přispět k vytvoření kvalitní vlády a vybudovat nový Bangladéš. Domníval se, že současné politické klima spíše ničí potenciál země a je třeba přijít z výraznou změnou. Zřejmě ale nebude možné přivést národ na takovou úroveň, jakou si zaslouží. V dopise na každého občana apeluje, aby mu přehledně sdělil, jaké úkoly by měl jako politik splnit a jak k tomu může občan sám přispět.

18. února 2007 zveřejnil svůj záměr vytvořit novou politickou stranu Občanská síla (Nagorik Shakti). Strana se měla zcela odlišovat od stávajících – být zcela demokratická. Jeho přáním bylo, aby měl do následujících voleb kandidáty na všech 300 křesel v parlamentu. To se mu však nepodařilo, a proto o rok později od tohoto plánu upustil.[5]

Odkazy

Reference

  1. Yunus loses battle to stay at Grameen helm (anglicky), Financial Times, 5. 4. 2011
  2. Václav Stárek:Rozvojové mikropůjčky ani po čtyřech desetiletích nedospěly Archivováno 5. 3. 2014 na Wayback Machine, E15, 23. 3. 2011
  3. 'Order of Benin' for Prof Yunus. The Daily Star [online]. 2008-02-21 [cit. 2020-05-15]. Dostupné online. (anglicky)
  4. Le onorificenze della Repubblica Italiana. www.quirinale.it [online]. [cit. 2019-09-09]. Dostupné online.
  5. Nobel laureate drops party hopes (anglicky), BBC, 4. 5. 2007

Literatura

JOHANISOVÁ, Naďa. Ekonomičtí disidenti: Kapitoly z historie alternativního ekonomického myšlení. 1.. vyd. Volary : Stehlík, 2014. 124 s. ISBN 978-80-86913-12-4. S. 82–85.

Související články

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.