George Catlett Marshall

George Catlett Marshall (31. prosince 1880, Uniontown, Pensylvánie, USA16. října 1959, Washington, D.C.) byl americký pětihvězdičkový generál a politik.

George Catlett Marshall
3. ministr obrany USA
Ve funkci:
21. září 1950  12. září 1951
PředchůdceLouis A. Johnson
NástupceRobert A. Lovett
50. ministr zahraničních věcí USA
Ve funkci:
21. ledna 1947  20. ledna 1949
PrezidentHarry S. Truman
PředchůdceJames F. Byrnes
NástupceDean Acheson
Stranická příslušnost

Narození31. prosince 1880
Uniontown
Úmrtí16. října 1959 (ve věku 78 let)
Washington, D.C.
Místo pohřbeníArlingtonský národní hřbitov (38°52′37″ s. š., 77°4′13″ z. d.)
ChoťElizabeth Carter Coles Marshall
Katherine Boyce Tupper Brown Marshall
Alma materVirginia Military Institute
United States Army Command and General Staff College
Profesepolitik, diplomat, důstojník a hráč amerického fotbalu
NáboženstvíEpiskopální církev Spojených států amerických
OceněníNobelova cena za mír (1953)
Cena Karla Velikého (1959)
Řád za zásluhy
velkodůstojník Řádu peruánského slunce
Zlatá medaile Kongresu
 více na Wikidatech
Podpis
CommonsGeorge C. Marshall
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Životopis

V roce 1901 úspěšně absolvoval Virginský vojenský institut. V první světové válce působil krátce ve štábu generála Pershinga. Do roku 1938 se pohyboval v různých štábních funkcích a pracoval i jako instruktor Národní gardy.

V červenci 1938 se stal pobočníkem náčelníka štábu pozemní armády. 1. září 1939, v době napadení Polska, se stal náčelníkem generálního štábu pozemní armády. Jeho úkol byl nelehký – vybudovat novou americkou armádu. Ta v té době měla zhruba 200 000 mužů. Na konci války však již čítala 8,5 milionů vojáků. 7. prosince 1941 zahájilo Japonsko válku proti USA napadením hlavní americké tichomořské základny Pearl Harboru. Ještě v prosinci přijel do USA Winston Churchill. Na konferenci ARCADIA bylo dohodnuto, že hlavním protivníkem spojenců bude nacistické Německo.

Přestože byla dohodnuta koncepce „nejdříve Německo“, existovala ve Washingtonu D.C. dvě křídla. Oficiální koncepce se držel Roosevelt společně s Marshallem. Druhé křídlo, hlásající prioritu poražení nejprve Japonska, zastupoval především velitel amerického námořnictva admirál Ernest King. Ten se pak snažil klást překážky jakémukoli rozmístění amerických lodí v Atlantiku ve prospěch Pacifiku. Bez námořní převahy však nebylo možné přesunovat americká vojska do Evropy. Marshall tak musel svádět s Kingem nekonečné boje.

Situace Velké Británie na jejím hlavním válčišti, severní Africe, byla v polovině roku 1942 velmi nepříznivá. Pád Tobruku v červnu 1942 uspíšil rozhodnutí Spojených států zapojit se do války s nacistickým Německem ještě tohoto roku. Jediným místem, kde bylo možné invazi úspěšně provést byla právě severní Afrika. Generál Marshall se rozhodl jmenovat do čela spojeneckých invazních vojsk generála Dwighta Eisenhowera. K úspěšnému vylodění došlo 8. listopadu 1942.

V lednu 1943 se setkali spojenci na konferenci v Casablance (SYMBOL). Zde řešili problémy priorit ve válce s nacistickým Německem a otázky dalšího společného postupu. Mimo jiné zde bylo rozhodnuto o pokračování přesunu amerických vojsk a materiálu do Velké Británie (operace BOLERO). Co se týká dalšího postupu, bylo dohodnuto pouze obsazení Sicílie. Marshall prosazoval přímý úder proti Německu již v roce 1943.

Na další konferenci se spojenci setkali v květnu 1943 ve Washingtonu (TRIDENT). Britové věřili, že lze ukončit válku již v roce 1944, pokud by spojenci postupovali Středomořím. Duchovním otcem této myšlenky byl sám Winston Churchill. Ten si představoval nacisty ovládanou Evropu jako krokodýla. A kladl si otázku, zdali není lepší zaútočit na „měkký podbřišek“ (Středomoří), než na ostré krokodýlovy zuby (Francie). Marshall se stavěl vůči této koncepci velmi negativně. Zaznamenal však porážku, neboť výsledkem konference byl souhlas Spojených států s invazí do Itálie v září 1943. To ovšem znamenalo definitivní přeložení invaze ve Francii až na rok 1944.

Na další konferenci v srpnu 1943 v Quebecu (QUADRANT) žádal Marshall znovu diskusi na téma vylodění ve Francii. Chtěl již dohodnout předběžný termín. O tom se však mělo jednat až později, neboť byla nutná i Stalinova účast.

Vše se chystalo na první schůzku Velké trojky. Ta se měla odehrát v listopadu 1943 v Teheránu. Při cestě na schůzku se ještě setkali F.D.Roosevelt a W.Churchill s Čankajškem na konferenci v Káhiře (SEXTANT).

V listopadu 1943 se uskutečnilo první setkání Velké trojky na konferenci v Teheránu (EUREKA). Stalin byl seznámen s americkými plány vylodění ve Francii. Churchill se zde naposled pokusil prosadit svou myšlenku útoku na „měkký podbřišek Evropy“. Narazil však na Rooseveltův i Stalinův nesouhlas. Roosevelt, stejně jako Marshall, již odmítal další posilování války na „periferii“. Stalin odmítl s tím, že jedinou šancí k rychlému vítězství nad nacistickým Německem je otevření druhé fronty v roce 1944. Navíc se mu vůbec nelíbilo, kdyby mu tehdy Spojenci překřížili jeho plány s východní Evropou. Padlo tedy rozhodnutí. K otevření druhé fronty dojde nejpozději v létě 1944.

Konference skončila, plány byly schváleny, zůstala však jedna otázka v Teheránu nevyřešena. A sice, kdo se stane vrchním velitelem pro invazi do Francie (operace OVERLORD). V Teheránu se o tom nediskutovalo, panovalo přesvědčení, že v čele spojeneckých vojsk bude stát generál Marshall. To se však nelíbilo Rooseveltovi. Ten chtěl mít Marshalla neustále k dispozici ve Washingtonu. Navíc zde byla otázka, kdo by se ujal Marshallovy funkce náčelníka armádního štábu a jak by tento nový náčelník vycházel se šéfem amerického námořnictva admirálem Kingem. Ten měl totiž sehrát velmi důležitou roli – zajistit dostatek plavidel k vylodění v Normandii. Situace byla o to komplikovanější, že na červen 1944 chystali Američané v Tichomoří útok na Mariánské ostrovy. Zde se očekával velký námořní střet s japonským loďstvem a každá loď byla potřebná v Pacifiku. Marshall s Kingem dokázali už několikrát najít společnou řeč. Nyní to bylo životně důležité. Marshallovi jednoduše nebylo souzeno velet jednotkám, které prakticky v letech 1939-1941 postavil. Ve druhé světové válce měl sehrát roli diplomata a ne vojenského velitele.

Den D přišel 6. června 1944. Dvě spojenecké armády se vylodily v Normandii. Marshallovou rolí teď bylo víceméně přihlížet spojeneckému postupu do Německa. Americký válečný průmysl pracoval naplno a Marshall tak mohl sledovat výsledky své několikaleté práce. A neměl se za co stydět.

Válka v Evropě již byla rozhodnuta, a tak jedinou otázkou zůstávalo, kam až se který ze spojenců dostane. Marshall (a dá se říci prakticky všichni Američané) politické situaci v Evropě nerozuměl a společně s novým prezidentem Trumanem i Eisenhowerem se dopustili celé řady politických chyb. Tou pro Československo nejviditelnější bylo neosvobození Prahy. Na Marshallovu obhajobu lze snad uvést, že teprve sbíral první zkušenosti s komunisty.

Válka v Evropě definitivně skončila. 7. května 1945 podepsal v Remeši náčelník operačního štábu OKW generálplukovník Alfred Jodl bezpodmínečnou kapitulaci wehrmachtu. Boje v Evropě skončily.

Válka proti Japonsku však pokračovala. 6. a 9. srpna 1945 byly svrženy atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki, což konečnou císařovu kapitulaci uspíšilo a nebylo tudíž nutné provést invazi do Japonska. Použití atomových bomb sice stálo život stovky tisíc obyvatel zasažených měst, ale na druhé straně zachránilo životy mnoha lidí, které by si vyžádala americká invaze do Japonska.

Japonská kapitulace byla podepsána 2. září 1945 na palubě bitevní lodi Missouri v Tokijské zátoce. Šest let trvající druhá světová válka skončila. Spojené státy z ní vyšly vítězně, z velké části díky tvůrci moderní americké armády generálu Marshallovi.

Vyslancem v Číně

26. listopadu 1945 odešel Marshall z funkce náčelníka armádního štábu. Již v prosinci se měl ujmout další velmi obtížné role – měl se stát novým americkým vyslancem v Číně. Byla to jedna z nejnešťastnějších funkcí, kterou kdy Marshall zastával. Částečně Čínu znal, neboť zde již v letech 1924–1927 působil u amerického 15. pěšího pluku. Marshall, přestože již byl v diplomacii zběhlý, příliš čínským problémům nerozuměl. Navíc nechápal příliš ani roli Moskvy v tomto problému. Snad až přespříliš důvěřoval čínským komunistům. Velmi na něj zapůsobil zejména Čou En-laj, pravá ruka komunistického vůdce Mao Ce-tunga.

Již od začátku jednání se ukazovaly rozpory v otázce dalšího vývoje Číny. Mao postupně získával moc do svých rukou a Spojené státy nemohly politické směřování Číny změnit.

Pro Američany byla nebezpečná i situace v Evropě, kde se jeho váleční spojenci zmítali ve velkých hospodářských i politických těžkostech. Pro Marshalla to bylo značně deprimující. Skutečně nebylo v jeho silách situaci výrazněji změnit. Proto byl také po roce svého působení odvolán. 8. ledna 1947 Čínu opustil. Ve svém závěrečném komuniké pak vyzval nacionalisty i komunisty k dalším jednáním, která by vedla k míru.

Doma již na Marshalla čekal nový úkol. Měl stanout v čele resortu ministra zahraničí. Primární úkol mu byl jasný – obnova válkou zničené Evropy.

Marshallův plán

Podrobnější informace naleznete v článku Marshallův plán.

Nedlouho poté, co Marshall nastoupil na ministerstvo zahraničí, musel řešit celou řadu zahraničně politických a vojenských problémů. Jedna z jeho klíčových akcí byl tzv. Marshallův plán. Plán byl přijat Kongresem 3. dubna 1948 s cílem organizovaně zabezpečit americké úsilí pomoci poválečné Evropě. V důsledku odmítnutí ze strany zemí východního bloku byl plán omezen jen na západní Evropu.

Plán poprvé vyhlásil Marshall 5. června 1947 v projevu na Harvardu. V letech 1948–1952 poskytly Spojené státy v rámci tohoto plánu západní Evropě pomoc ve výši přibližně 13 miliard dolarů. Marshallův plán přispěl k hospodářské rekonstrukci západní Evropy, obnovil průmysl, zemědělství a oživil mezinárodní obchod. USA si touto hospodářskou pomocí zabezpečily vliv a prestiž v Evropě, která se postupně rozdělila na bohatnoucí Západ a zaostávající Východ. Marshall byl později za svoji celoživotní práci oceněn Nobelovou cenou za mír.

Ministr obrany

2. ledna 1949 poslal prezidentu Trumanovi svoji rezignaci na funkci ministra zahraničí. Po téměř deseti letech náročných služeb se těšil na zasloužený odpočinek. Jeho zdravotní stav také nebyl příliš dobrý. V prosinci 1948 se podrobil závažné operaci, kdy mu byla odstraněna ledvina.

Již v září 1949 se opět částečně veřejně angažoval, když se stal předsedou amerického Červeného kříže. Krátce před tím učinily Spojené státy americké velmi nepříjemné zjištění – Sovětský svaz poprvé vyzkoušel svou atomovou bombu. Skončila doba amerického atomového monopolu.

Zatímco byli Američané zahleděni do Evropy, rozhořel se konflikt ve východní Asii. 25. června 1950 napadly severokorejské jednotky (vyzbrojeny moderní sovětskou technikou) Jižní Koreu. Američané okamžitě aktivovali své jednotky v Japonsku. Postup Severokorejců na jih byl rychlý a hrozilo nebezpečí vyhnání spojeneckých vojsk z Koreje. Okamžitě byl opět aktivován Marshall. Tentokrát do funkce ministra obrany. Ovšem na rozdíl od druhé světové války, tentokrát do konfliktu příliš zasahovat nemohl. V této válce držel hlavní slovo velitel vojsk OSN generál MacArthur. Ten nabídl velmi riskantní plán vylodění jednotek v přístavu Inčchon, který by pomohl jednotkám zoufale se bránícím v jižním cípu Koreje kolem přístavu Pusan. Úspěšné vylodění by pomohlo sevřít severokorejské jednotky „do kleští“.

Generální štáb nebyl této akci příliš nakloněn. Terén k vylodění nebyl vhodný. Douglas MacArthur však získal podporu ve Washingtonu a Spojený sbor náčelníků štábů musel ustoupit. Vylodění 15. září 1950 proběhlo úspěšně a vyneslo MacArthurovi další slávu. Jeden ze členů štábu, generál Omar Bradley, pak k postoji štábu poznamenal: „Podíváme-li se na to zpětně, Spojený sbor náčelníků štábů vypadal jako parta poserů, když jsme o této akci pochybovali.“

MacArthurův postup se zastavil na 38. rovnoběžce. Marshall spolu s dalšími nakonec posvětil postup za rovnoběžku. V listopadu 1950 se ovšem do konfliktu zapojili čínští „dobrovolníci“ a situace se od základu změnila. Ti postupovali na jih a znovu byl obsazen Soul.

V prosinci 1950 se do čela americké 8. armády, která nesla hlavní tíhu bojů, postavil generál Matthew Ridgway. Tento specialista na výsadkové operace za druhé světové války zahájil již v lednu 1951 protiútok a v březnu osvobodil Soul. O měsíc později byl ze své funkce přes obrovské protesty americké veřejnosti odvolán MacArthur. Na jeho místo byl jmenován právě Ridgway. Frontová linie se pak pohybovala na úrovni 38. rovnoběžky. V červenci 1951 byla zahájena mírová jednání. V září pak odešel ze své funkce generál Marshall.

Konec života

Po svém odchodu z ministerstva obrany již do politického života nezasahoval. Výjimkou byla pouze občasná setkání s prezidentem Eisenhowerem. V roce 1953 získal Nobelovu cenu míru. Stal se tak jediným generálem, který tuto cenu získal (do konce studené války).

Jeho zdravotní stav se však zhoršoval. Od roku 1957 již zůstával v nemocnici. Dne 16. října 1959 ve Walter Reed Hospital zemřel. Pohřben je na Arlingtonském národním hřbitově.

Ve filmu

Postava Marshalla byla ztvárněna v několika filmech, např.:

Literatura

  • Cray, Ed. General of the Army: George C. Marshall, Soldier and Statesman. Norton, 1990. 847 pp.
  • May, Ernest R. "1947-48: When Marshall Kept the U.S. out of War in China." Journal of Military History 2002 66(4): 1001-1010. Issn: 0899-3718 Fulltext: in Swetswise and in Jstor
  • Parrish, Thomas. Roosevelt and Marshall: Partners in Politics and War. 1989. 608 pp.
  • Mark C. Stoler, George C. Marshall: Soldier-Statesman of the American Century. (1989) 252pp
  • Forrest Pogue, Viking, (1963–87) Four-volume authorized biography: complete text is online
  • Greg Behrman. The Most Noble Adventure: The Marshall Plan and the Time When America Helped Save Europe Free Press, 2007.
  • WANNER, Jan. Nepoznaná nebezpečí. Historický obzor, 1998, 9 (7-8), s. 185-189. ISSN 1210-6097.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.