Albert Schweitzer

rodný dům Alberta Schweitzera v Kaysersbergu

Schweitzer pocházel z Alsaska – prostoru, na který si od nepaměti dělaly nárok Francie i Německo. S tím souvisí i Schweitzerova rodná francouzština celoživotně poznamenaná alsaským německým dialektem. Alsasko v té době bylo součástí Německa a jeho obyvatelé měli německé občanství.

Byl synem protestantského (luterského) faráře, matka byla dcerou evangelického pastora. Měl hudební nadání a rodiče ho od dětství vedli k hudebnímu vzdělání. Už jako devítiletý hrával na varhany v místním kostele.[2]

V roce 1893 odmaturoval na střední škole v Mylhúzách a podle rodinné tradice šel studovat filozofii a teologii na univerzitách ve Štrasburku, Paříži a Berlíně. Při studiu se zdokonaloval ve hře na varhany a získal odborné znalosti o konstrukci těchto nástrojů. Stal se vynikajícím varhaníkem, interpretoval zejména dílo J. S. Bacha. Tomuto skladateli věnoval svou knihu s názvem J. S. Bach, le musicien poet (J.S.Bach, hudebník básník), která byla vydána v roce 1905.

Univerzitní studia úspěšně zakončil v roce 1900 a stal se kazatelem a vikářem v kostele sv. Mikuláše ve Štrasburku.[3] Od roku byl 1902 soukromým docentem teologie na místní univerzitě a současně se stal ředitelem domova pro studenty Collegium Wilhelmitanum.[2] Funkci zastával až do roku 1906. Jako teolog se zabýval Novým zákonem, zkoumáním Ježíšova života, mystikou apoštola Pavla i specifickým postavením křesťanství.

V roce 1904 se rozhodl, že důkladně změní svůj život. Podnětem k tomu byl článek v časopise francouzské misionářské společnosti, který popisoval těžký život domorodců v rovníkové Africe. Chtěl se vypravit do Afriky, aby mohl přímo na místě pomáhat potřebným.[2][3]

V roce 1905 začal studovat medicínu na štrasburské univerzitě. Ke studiu musel mít povolení vlády, která to vyřešila výjimkou v situaci, kdy člen akademického sboru je zároveň veden jako řádný posluchač. Studia medicíny dokončil v roce 1912, absolvoval i postgraduální studium tropické medicíny v Paříži. Během svých studií pokračoval v pedagogické práci na univerzitě i ve své činnosti muzikologa a hudebníka.

Oženil se s učitelkou Helenou Bresslauovou, která se přihlásila do ošetřovatelského kurzu, aby se stala jeho pomocnicí v péči o nemocné domorodce.

Roku 1913 spolu manželé Schweitzerovi odjeli do Afriky s nákladem léků a zdravotních přístrojů do misijní stanice v Lambaréné (tehdy Francouzská rovníková Afrika, dnes Gabon). Albert Schweitzer tam z vlastních prostředků založil nemocnici, kterou financoval jednak z darů, jednak z prostředků, které vydělával jako varhanní virtuóz prostřednictvím koncertů. Vezl si s sebou i speciálně upravené piano s varhanovými pedály.

V nemocnici, založené hluboko v pralese, byli léčeni lidé, kteří do té doby žádnou lékařskou péči neměli. Mnozí trpěli leprou, malárií, úplavicí, spavou nemocí nebo svrabem. Schweitzer byl velkým ochráncem zvířat a kromě lidí léčil i zvířata a staral se o ně. Jeho myšlenka úcty k životu vycházela z přesvědčení, že všechny formy života jsou si rovny. Je třeba mít odpovědnost ke všemu živému, včetně rostlinstva. Život v žádných svých projevech nesmí být potlačován a ničen.[2]

piano Alberta Schweitzera v Lambaréné (dnes v muzeu v Gunsbachu)

Po vyhlášení 1. světové války byli manželé Schweitzerovi čtyři měsíce vězněni ve francouzské kolonii jako Němci. Teprve intervencí francouzských přátel Romaina Rollanda a Charlese Widora byla jejich izolace zrušena a mohli pokračovat v práci. V roce 1917 pak byli jako němečtí občané odvezeni do tábora pro válečné zajatce ve Francii.

Po válce se vrátili do Štrasburku a v roce 1919, po připojení Alsaska k Francii, získali automaticky francouzské občanství. Ve stejném roce se jim narodila jediná dcera Rhena.[3] Do roku 1922 Albert Schweitzer působil jako vikář v kostele sv. Mikuláše a věnoval se intenzivní kazatelské činnosti.

Albert Schweitzer v Lambaréné roku 1964

Během prvních poválečných let Schweitzer pracoval ve štrasburské nemocnici a přitom cestoval po Evropě. Navštívil Švédsko, Švýcarsko, Španělsko, Dánsko a Anglii. Přednášel o svých zkušenostech z Afriky, koncertoval a publikoval. V roce 1922 vyšla jeho kniha Zwischen Wasser und Urwald (Mezi vodou a pralesem), která byla brzy přeložena do mnoha světových jazyků. V češtině vyšla roku 1935 pod titulem Lidé v pralesích.[2][3] Tato činnost mu umožnila získat prostředky pro návrat do Afriky, kam odjel v únoru 1924. Manželka s dcerou zůstaly v Evropě.

V Lambaréné vybudoval novou nemocnici s dvěma sty lůžky, která zahájila provoz v roce 1927. Během dalších let získal spolupracovníky z celého světa, opět se k němu připojila manželka Helena, které však zdravotní stav neumožňoval dlouhodobý pobyt v tropech. Počet pacientů stále narůstal. Schweitzer pokračoval ve shánění financí na udržení provozu a rozšíření nemocnice o další oddělení (porodnice). Jedním ze zdrojů byla rozsáhlá publikační činnost. Kromě autobiografických knih psal filozofické úvahy, teologická pojednání i knihy pro děti. Pokračoval v přednáškách i koncertech.

Nemocnice fungovala alespoň v omezeném rozsahu i během druhé světové války. Manželku, která byla židovského původu, zastihl začátek války v Evropě a do Afriky se jí podařilo dostat až v roce 1941 za dramatických okolností. V květnu 1945 Charles de Gaulle jmenoval Alberta Schweitzera vojenským velitelem v Gabonu s úkolem zajistit klid v této oblasti.[2]

V poválečném období nastal rozvoj nemocnice, její věhlas se rozšířil po celém světě. Vzniklo nové oddělení pro malomocné.

Hrob Alberta Schweitzera a jeho blízkých v Lambaréné

Albert Schweitzer se aktivně zapojil do boje proti atomovým zbraním, vydal knihu Mír nebo atomová válka. V roce 1958 byl jedním z nejvýznamnějších signatářů sbírky podpisů iniciované Linusem Paulingem mezi renomovanými vědci proti jaderným testům.[3] V roce 1952 mu byla udělena Nobelova cena za mír. Peníze, které obdržel za Nobelovu cenu míru, vynaložil na vybudování vesničky pro 300 obětí lepry.[4] Získal řadu dalších ocenění, byl čestným doktorem 10 evropských univerzit, držitelem vyznamenání od představitelů Francie, Švédska i Anglie. Některé jeho názory a činy však vyvolávaly také kritiku, ať už to byly jeho postoje k jaderným braním, odsouzení násilných kolonizačních metod v Africe nebo výklad Nového zákona. Na konci padesátých let se objevily i výhrady k jeho charitativní činnosti v Lambaréné.

Z francouzské kolonie vznikl v roce 1960 samostatný stát Gabon, který na svou první poštovní známku umístil Schweitzerův portrét.[2] Prezident Leon Mba mu v roce 1961 udělil důstojnický kříž a Řád rovníkové hvězdy.

Byl aktivní až do vysokého věku. V Africe prožil více než padesát let. Zemřel v devadesáti letech po krátké nemoci a je pohřben i se svou manželkou, dcerou a blízkými spolupracovníky v zahradě svého domu vedle nemocnice.

• CÍLEK, Roman: Vyvolenci bohů…? aneb Čím se platí za genialitu, Praha 2007, str. 64–83
• KALFUS, Radim: Vzpomínky na dr. Schweitzera a na Lambaréné, Praha 1975
• OERMANN, Nils Ole. Albert Schweitzer. Překlad Petr Babka. Praha: Vyšehrad, 2015. 336 s. ISBN 978-80-7429-536-2.

• Johann Sebastian Bach
• Helene Bresslau Schweitzer
• Institut Alberta Schweitzera
• Lambaréné
• Expedice Lambaréné
• Ogooué (řeka)
• Moyen-Ogooué (provincie)
• Gabon
• Francouzské Kongo
• Francouzská rovníková Afrika
• Pierre Savorgnan de Brazza

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Albert Schweitzer na Wikimedia Commons
• Osoba Albert Schweitzer ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Albert Schweitzer
• Životopis na serveru nobelprize.org (anglicky)