Demokratizace

Demokratizace je proces přechodu stávajícího politického režimu v daném státě směrem k demokracii. Může se jednat o přechod z autoritářského režimu k plné demokracii, přechod od autoritářského politického systému k částečné demokracii nebo přechod od polo-autoritářského politického systému v systém demokratický. Podle doslovného významu slova demokratizace jde o změnu ke stavu, ve kterém lid získává větší vládu nad záležitostmi týkající se státu i jeho samotného.

Graf Freedom House ukazující počet národů v různých kategorií v období let 1973-2013.
     Svobodné státy (90)
     Svobodné s větším omezením lidských práv (58)
     Nesvobodné (47)

Výsledkem demokratizace může být konsolidace (jako to bylo například u Spojeného království); demokratizace může často podstoupit i reverzní trend (jako tomu bylo v Argentině). Ekonomové občas demokratizaci dávají do souvislosti s jinými veličinami ekonomiky či společnosti (např. růst ekonomiky či ochotu země vstoupit do války). Samotná demokratizace je ovlivněna řadou faktorů, včetně ekonomického rozvoje, dějinami dané země a občanskou společností.

Průvodní jevy a faktory demokratizace
  • Bohatství – míra HDP/hlavu koreluje s mírou demokracie v daném státu a nejbohatší demokracie nikdy nespadly do autoritářství.[1]
  • Vzdělání – též částečně koreluje s demokracií, kdy vzdělanější lidé více šíří prodemokratické a liberální myšlenky. Zvláštním případem je samotné povědomí o situaci v jiných společnostech – filtrování informací (jako např. v Severní Koreji, kde značná část populace věří, že je jejich vlast je ta nejlepší na světě) může být rozhodujícím faktorem v demokratizaci (či jejím selhání)
  • Ekonomický rozvoj – empirický výzkum vede k závěru, že ekonomický rozvoj v zemích jak vytváří podhoubí pro demokratizaci, tak umožňuje demokratizované společnosti zakořenit a ideologicky se stmelit.[1]
  • Přírodní zdroje – existuje tzv. teorie prokletého zdroje (Resource curse theory), která říká, že zemí s bohatými zdroji jedné nebo více surovin (často dominantních natolik, že tvoří většinu jejího vývozu a potažmo bohatství) se často drží autoritářského režimu a proces demokratizace v nich selhává.
  • Střední společenská třída – podle některých modelů[2] demokratizace „sytí“ střední třídu, která v ní vzkvétá a stává se hlavní složkou společnosti, určující to, „co je dobré pro stát“.
  • Sociální rovnost – podle Acemoglu a Robinsona[2] je větší pravděpodobnost, že proces demokratizace zažehne ve společnostech s vyšší nerovností (například Jihoafrická republika) než v zemích s větší společenskou rovností a distribucí bohatství (např. Singapur).
  • Kultura – často převládá (sporně podložený) názor, že některé kultury (např. ta označovaná jako Západní) jsou k demokratizaci náchylnější než některé kultury východní (např. čínská nebo severokorejská).
  • Homogenita společnosti – podle některých prací[3] mají země s vysokou etnickou a kulturní diverzitou větší problémy ustavit demokracii než země více homogenní co do složení svých obyvatel.
  • Předchozí zkušenost s demokracií – o tom, zdali je předchozí zkušenost s demokracií v historii země pro demokratizaci dobrá či špatná, se vedou spory. Podle jednoho názoru by demokratizace „na první pokus“ měla probíhat opatrněji a raději postupně, jiní berou jako příklad Pákistán, který se po zkušenosti s demokratickým režimem uchýlil ke statusu islámské republiky, a na něm tvrdí, že demokratizace po jedné „špatné zkušenosti“ bude vždy bolestivější.
  • Intervence ze zahraničí – může být otevřená a konvenční (vojenská intervence) nebo skrytá (rozvědka, finanční, organizační a jiná podpora revolučních elementů, guerrily, …)
  • Věkové rozložení – podle článku Richard P. Concotta[4] země s větším zastoupením starších lidí (např. Itálie, Japonsko, …) mají větší schopnosti udržet demokratický režim, když už v jejich zemi nastal.

Historické příklady

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Democratization na anglické Wikipedii.

  1. Przeworski, Adam; et al. (2000). Democracy and Development: Political Institutions and Well-Being in the World, 1950-1990. Cambridge: Cambridge University Press.
  2. Acemoglu, Daron; James A. Robinson (2006). Economic Origins of Dictatorship and Democracy. Cambridge: Cambridge University Press.
  3. Marsha Pripstein Posusney. Authoritatianism in the Middle East: Regimes and Resistance. ed. by Marsha Pripstein Posusney and Michele Penner Angrist (Lynne Rienner Publishers Inc., USA, 2005)
  4. http://www.foreignpolicy.com/story/cms.php?story_id=4174%5B%5D

Externí odkazy
This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.