První krize v Tchajwanské úžině

Na začátku roku 1950 prezident Harry Truman uvedl, že Spojené státy zůstanou neutrální ve věcech týkajících se Tchajwanské úžiny. Vypuknutí Korejské války v polovině roku 1950 však komplikovalo záležitosti. Udržování míru v Tchajwanském průlivu se stalo prioritou Spojených států, protože okupace Tchaj-wanu ČLR by představovala hrozbu pro bezpečnost regionu a americké síly bojující v Koreji. Truman následně poslal Sedmou flotilu do úžiny v marném pokusu zabránit konfliktu mezi oběma stranami.[1][2]

Krátce po nástupu do funkce v lednu 1953 prezident Dwight Eisenhower v reakci na konec korejské války zrušil námořní blokádu USA na Tchaj-wanu.  S odstraněním americké vojenské přítomnosti v Tchajwanské úžině Čankajšek zintenzivnil své úsilí o opětovné získání kontroly nad Čínou. Během srpna 1954 povolil přesun vojsk na nacionalistické ostrovy Quemoy a Mazu. Odstranění blokády a následné zvýšené aktivity nacionalistů se jevily Maovi jako příležitost „osvobodit Tchaj-wan“ a 3. září 1954 začala Čínská lidová osvobozenecká armáda (ČLOA) bombardovat okupované pobřežní ostrovy.[3][2]

Koncem roku 1954 a začátkem roku 1955 se situace v úžině zhoršila, což přimělo vládu USA k jednání. V lednu 1955 americký kongres schválil „Formozskou rezoluci“ a vláda USA poté oznámila své odhodlání bránit Tchaj-wan proti komunistickému útoku, ale nespecifikovala území zahrnuté v jeho obranném obvodu. Výměnou za soukromý slib hájit Jinmen a Mazu Čankajšek souhlasil se stáhnutím svých jednotek z ostrovů Dachen.[4] Pod hrozbou americké síly a prostřednictvím dvoustranných jednání s Čínou ČLR ustoupila a ukončila odstřelování jak Dachen ostrovů, které získala pod svou kontrolu, tak ostrovů Quemoy a Mazu.[5]

• Druhá krize v Tchajwanské úžině