Harry S. Truman

Po uvedení do úřadu byl průběžně informován o existenci tří jaderných bomb, jedné uranové a dvou plutoniových. Byl zpraven o výsledku prvního výbuchu jedné z plutoniových bomb ze dne 16. července 1945 ráno. Následným vývojem války s Japonskem se musel, jako prezident USA a jako člověk, rozhodnout o jejich použití (6. srpen 1945 Hirošima a 9. srpen 1945 Nagasaki). Totéž rozhodnutí musel učinit i v okamžiku korejské války a to v rámci Mandžuska. Povolil generálu MacArthurovi použití jaderné zbraně, avšak jen za přesně definovaných okolností (start nepřátelských letadel apod.), což se nestalo. Z tohoto pohledu je jediný státník na světě, který třikrát kladně rozhodl o použití zbraně hromadného ničení.

Attlee, Truman a Stalin v Postupimi červenci 1945

Hlavní sférou jeho zájmu se po nástupu do úřadu musela stát zahraniční politika. Jeho pozice nebyla jednoduchá, protože dosud se jako senátor i jako viceprezident zabýval hlavně vnitřní politikou. Roosevelt navíc neměl potřebu s ním projednávat věci týkající se zahraniční politiky. Hned na začátku musel projít množství dokumentů, zjistit mnohé úplně nové skutečnosti (jaltská dohoda ohledně podmínek vstupu SSSR do války s Japonskem) a zároveň pracovat s lidmi, které vybral Roosevelt a kteří stejně jako on věřili v politiku ústupků vůči SSSR (např. státní tajemník James F. Byrnes). Na straně spolupráce se SSSR za v podstatě jakoukoli cenu byla i většina dobového amerického tisku a co hůře, i veřejnost (Gallupův průzkum v srpnu 1945 zjistil, že 54 % veřejnosti věří v dobrou spolupráci se Sovětským svazem).

Pro období jeho začátků je typické, že vůbec poprvé se začalo naslouchat odborníkům na sovětskou politiku nebo historii. Příkladem může být přijetí a obecné uznání pravdivosti Kennanova dlouhého telegramu (jednalo se o telegram o 8 tisících slovech poslaný z Moskvy), který analyzoval na pozadí hlubokých znalostí sovětské reality a historie Stalinův projev z února 1946.

V počátcích svého působení v úřadu prezidenta USA navázal na Rooseveltovu zahraničně-politickou linii, ale velice brzy (již na konferenci v Postupimi) si uvědomil, že ve vztahu k SSSR se jedná o jednoproudou silnici, kde sovětský partner na spojenecké ústupky nereaguje stejnou mincí. Nicméně byl stejně jako nový britský ministerský předseda Attlee diplomatickým nováčkem, a proto se Sovětům na konferenci podařilo dosáhnout v podstatě všeho, co žádali.

Během let 1945–1946 se Trumanův postoj vůči Sovětskému svazu změnil a to se odrazilo v návrhu Marshallova plánu, který sice nabízel hospodářskou pomoc i Sovětskému svazu, ale nikdo nevěřil ve Stalinovo přijetí (generál Marshall nahradil Jamese Byrnse v pozici státního tajemníka). Marshallův plán měl vytvořit a opravdu pomohl vytvořit ekonomickou a tedy i politicky silnou Evropu schopnou se postavit šíření komunismu. S podobným cílem byla deklarována 12. března 1947 v Kongresu Trumanova doktrína: „Jsem přesvědčen, že politika USA musí podporovat svobodné národy, které odolávají pokusům o podrobení ozbrojenými menšinami nebo vnějším nátlakem, a jestliže ve své vůdcovské roli selžeme, můžeme ohrozit světový mír.“

Na konci II. světové války byly Spojené státy zatíženy státním dluhem ve výši 1050 mld. dolarů[3] (což bylo na úrovni více než 120 procent HDP země,[4] srovnatelné snad jen se stavem po konci občanské války). Během necelých osmi let ve své funkci se Trumanovi podařilo srazit tuto cifru na zhruba 72 procent.[5][4]

V listopadu 1946 proběhly volby do Kongresu a republikánům se poprvé od 20. let podařilo získat většinu. Ve Sněmovně reprezentantů získali 55 křesel a několik křesel i v Senátu. Do sporu s Kongresem se dostal o rok později, kdy se pokusil zamezit snížení daní. Nakonec v roce 1948 došlo k mírnému snížení i přes jeho veto, ale dlouho netrvalo. V roce 1950 začala válka v Koreji a bylo nutno naložit velké množství prostředků na armádu, což vedlo k opětnému zvýšení daní.

V roce 1946 byly u Moore's Ford Bridge ve Waltonském okrese ve státě Georgie zlynčováni 2 mladí černoši a 2 černošky. Tato událost se stala podnětem k větší pozornosti v problematice lidských práv a ustanovení Trumanovy komise pro občanská práva. V roce 1947 Trumanova administrativa vydala zprávu „To secure these rights“, která obhajovala reformu zákonů týkajících se porušování lidských svobod a proti lynčování navrhovala vytvořit federální zákon. V roce 1948 pod jeho tlakem Kongres navrhl vytvoření řady federálních úřadů, které se měly věnovat např. odstranění překážek, které byly kladeny účasti černochů ve volbách, stejným zaměstnaneckým právům nebo odstranění zvláštních oddělení ve veřejné dopravě. Toto vyvolalo četnou kritiku z řad demokratů v jižanských státech, ale on odmítl uzavírat kompromisy a v červenci 1948 vydal Executive Order 9981, který zrušil rasovou segreaci a zajišťoval rovnost zacházení lidí všech ras ve vojenských složkách a na jeho provedení založil zvláštní výbor.

Byl sice zvolen prezidentem, ale jeho postavení ve straně ani na politické scéně nebylo jednoduché. Byl tiskem neustále napadán kvůli mrhání peněz na sociální programy i pomoc cizím zemím. Brzy po svém zvolení představil svůj Fair Deal, ale program nebyl dobře přijat a prošla jenom menší část navrhovaných zákonů. V únoru 1950 republikánský senátor za stát Wisconsin Joseph McCarthy prohlásil, že má důkazy o komunistických agentech ve státních úřadech. Ne náhodou se toto obvinění objevilo několik měsíců po první zkoušce sovětské atomové bomby v září 1949, která přišla o pět let dříve, než očekávali američtí experti. McCarthy stál i za návrhem zákona, podle kterého mělo dojít k registraci všech komunistů a začal bezhlavě obviňovat i lidi na velmi vysokých postech, proti kterým neměl vlastně žádné důkazy (Mccarthismus). Zákon, který omezoval občanské svobody a práva, považoval prezident Truman za nešťastný a jeho přijetí se bránil. Osobně se v obecné atmosféře paniky a strachu postavil za některé obviněné. O McCarthym se vyjádřil, že „je nejlepší investicí Kremlu ve Spojených státech“.

Zkouškou spojenecké pevnosti se ukázala první blokáda Berlína od června 1948 do května 1949, kde Truman od počátku zastával pevné stanovisko neustoupit sovětským požadavkům – a to i přes francouzsko-britské snahy i snahy amerických generálů o ústupky vůči Sovětům. Byl přesvědčen, že kdyby spojenci odešli z Berlína, „ztratili by vše, zač bojovali“. Truman také nařídil, aby byly do Německa přesunuty dvě eskadry B-29, které byly od Hirošimy a Nagasaki v obecném povědomí známé jako atomové bombardéry. (Bomby ale zůstaly v USA, přítomnost bombardérů měla sloužit jako hrozba připravenosti použít nejsilnější zbraň.)

V červnu 1950 severokorejská armáda napadla Jižní Koreu. OSN reagovala vysláním vojenských sil (s většinovým podílem americké armády), vedením byl pověřen veřejností velmi oblíbený generál Douglas MacArthur, jehož popularita ještě vzrostla odvážným a vpravdě geniálním strategickým tahem – vyloděním vojsk u Inčchonu v září 1950, kterým odřízl část severokorejské armády a umožnil vítězství v počáteční fázi války. MacArthur se s Trumanem dostal do sporu ohledně užití atomové bomby v Koreji, pro které se silně zasazoval. Spor vyostřila i MacArthurova snaha po intervenci čínských jednotek přenést válečné operace i do samotné Číny. Truman nesouhlasil, protože si uvědomoval fatálnost tohoto kroku, a vydal rozkaz, aby vojenští velitelé nevystupovali před médii na vlastní pěst. Tento příkaz MacArthur ignoroval, když v březnu 1951 vydal deklaraci, kde jménem Spojených států hrozil Pekingu rozšířením operací do čínského vnitrozemí. Vyostřená roztržka skončila odvoláním MacArthura z pozice velitele vojenských akcí v Koreji a jeho nahrazením generálem Ridgwayem. Toto řešení Trumanově popularitě také nepomohlo (oproti zahraniční reakci, kde jeho rozhodnutí spojenci schválili) a klesala nadále, když se válka v Koreji přestala vyvíjet podle obecného očekávání.

Truman byl stoupencem sionistického hnutí již v roce 1939 a stal se klíčovou postavou při vzniku izraelského státu v Palestině. Jeho vlivem došla v roce 1947 OSN k rozhodnutí vytvořit v Palestině dva státy. Když se z Palestiny začaly stahovat britské jednotky a arabské státy naopak začaly umísťovat své blízko hranic, dostal se Truman do sporu se státními úřady o dalším postupu. Nakonec Truman uznal existenci Izraele pouhých 11 minut poté, co byl vyhlášen.

Během výkonu své funkce, na rozdíl od ostatních prezidentů, Truman v Bílém domě strávil minimum času. Již v roce 1945 se ukázalo, že Bílému domu bezprostředně hrozí zhroucení kvůli stavu zdiva a základů (tyto problémy se mohly datovat již od války v roce 1812, kdy budova vyhořela). Bílý dům se začal systematicky přestavovat, přibyla i notoricky známá část z fotografií – tzv. Trumanův balkón. Truman s rodinou zatím žil v Blair House ve Washingtonu. Během rekonstrukce strávil nějaký čas i v Little Torch Key ve Florida Key.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Harry S. Truman na Wikimedia Commons
• Osoba Harry S. Truman ve Wikicitátech
• Trumanovo muzeum a knihovna v Independence – obsahuje on-line dokumenty týkající se Trumanova veřejného i soukromého života, obsáhlou databázi fotografií i audio soubory.
• Životopis na oficiálních stránkách Bílého domu