Teng Siao-pching

Teng Siao-pching ( výslovnost; tradiční znaky: 鄧小平; zjednodušené znaky: 邓小平; pinyin: Dèng Xiǎopíng; 22. srpna 1904 Sie-sing19. února 1997 Peking) byl čínský komunistický politik a reformátor. I když nezastával formálně úřad prezidenta, byl faktickým vůdcem Čínské lidové republiky od konce 70. až do počátku 90. let 20. století.

Teng Siao-pching
Narození22. srpna 1904
Kuang-an
Úmrtí19. února 1997 (ve věku 92 let)
Peking
Příčina úmrtíParkinsonova nemoc
Alma materSunjatsenova univerzita pracujících Číny
Komunistická univerzita pracujících východu
Povolánípolitik, novinář a diplomat
Oceněnístratég Čínské lidové osvobozenecké armády
Politická stranaKomunistická strana Číny (od 1924)
Nábož. vyznáníateismus
ChoťČang Si-jüan (1928–1929)
Ťin Wej-jing (1931–1939)
Čuo Lin (1939–1997)
DětiTeng Pchu-fang
Teng Nan
Teng Žung
Teng Č’-fang
Funkcenejvyšší vůdce Číny
předseda ústřední vojenské komise Čínské lidové republiky
předseda všečínského výboru Čínského lidového politického poradního shromáždění
předseda ústřední vojenské komise Komunistické strany Číny
místopředseda Státní rady Čínské lidové republiky
multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Prosazoval strategii „socialistické tržní ekonomiky“ a otevřel Čínu světovému trhu. Převzal zemi zpustošenou kulturní revolucí a dalšími maoistickými politickými experimenty a pomohl ji přeměnit v jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik světa. Na druhou stranu byl spoluodpovědný za pokračující potlačování lidských práv, například za brutální potlačení pokojných protestů studentů v roce 1989 a tzv. politiku jednoho dítěte.

Život

Teng Siao-pching (původním jménem Teng Si-sien) se narodil ve vesnici Pchaj-fang v provincii S’-čchuan. Tam také absolvoval základní a střední školu a tam se roce 1919 přihlásil do programu studia spojeného se zaměstnáním ve Francii. V říjnu 1920 jako šestnáctiletý přišel se skupinou dalších mladíků do Marseille a zůstal ve Francii pět let. Vystřídal několik zaměstnání jako pomocný dělník, ale jelikož nedostával finanční pomoc z domova, sotva mu to stačilo na obživu. Pod vlivem starších studentů, mezi nimiž byl i pozdější předseda vlády ČLR Čou En-laj, se začal zajímat o marxismus a v roce 1922 se zapojil do komunistického hnutí. V roce 1924 vstoupil do Komunistické strany Číny, respektive do její odbočky v Evropě. Ta ho začátkem roku 1926 vyslala studovat do Moskvy, kde byl jeho spolužákem i nejstarší Čankajškův syn Chiang Ching-kuo, pozdější prezident na Tchaj-wanu.

Na jaře 1927 se Teng vrátil do Číny, kde se vyhrotily spory KS Číny s jejich spojenci ve straně Kuomintang, které vyústily v občanskou válku, jež skončila vítězstvím komunistické armády na čínské pevnině v roce 1949. Společně s pozdějším maršálem Liou Po-čchengem velel Osmé pochodové armádě a účastnil se bojů proti japonským okupantům. Jako Liou Po-čchengův politický komisař na konci občanské války byl v čele ozbrojených sil, které v roce 1949 ovládly S’-čchuan a další oblasti jihozápadní Číny.

V roce 1952 byl povolán do Pekingu, kde byl střídavě jmenován do řady vládních funkcí, z nichž nejdůležitější byla místopředseda vlády. O čtyři roky později byl pak povýšen do stálého výboru politického byra ÚV KS Číny, čímž se stal jedním z šesti nejmocnějších mužů Číny. Po vypuknutí tzv. velké proletářské kulturní revoluce v roce 1966 byl Teng Siao-pching obviňován ultralevicovými příznivci, že prosazuje „kapitalistickou cestu“. Byl sesazen a jeho syna Teng Pchu-fanga „rudí gardisté“ vyhodili z okna, čímž mu způsobili ochrnutí dolní poloviny těla. Po tři roky pak Teng Siao-pching musel pracovat jako dělník ve vesnické opravně traktorů v provincii Ťiang-si.

S podporou předsedy vlády Čou En-laje bylo Tengovi povoleno vrátit se do úřadu místopředsedy vlády v roce 1972. Jeho mocenský boj proti ultralevicovým oponentům vyvrcholil v období 19751976. Teng byl opět na čas sesazen, ale po zásahu armády a sesazení ultralevicové „bandy čtyř“ se vrátil do úřadu v roce 1977. Na zasedání ÚV KS Číny v roce 1978 pak jeho politická frakce plně ovládla situaci v zemi. Teng si formálně ponechával jen nižší úřady, přesto byl až do konce života považován za nejmocnější osobnost v Číně.

Externí odkazy

This article is issued from Wikipedia. The text is licensed under Creative Commons - Attribution - Sharealike. Additional terms may apply for the media files.